Cena, kterou za cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a druhým se však komplikuje ve chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a čeká nás ostrá, nepříjemná korekce.
Zdá se, že víra náboženská a finanční se pohybují na podobné křivce. | koláž Jan Vyhnánek, HROT
Bůh řekl Abrahámovi: Zabij mi syna. Abrahám na to: Děláš si ze mě srandu? Bůh řekl: Nedělám. A Abrahám: Cože? A Bůh povídá: O.K., Abe, dělej, jak myslíš, ale až mě příště uvidíš, kliď se mi z cesty. A Abrahám: Dobře, tak kde že se má ta vražda stát? A Bůh řekl: Na dálnici jednašedesát.
Vztah Boha s Abrahámem coby počátek trnité cesty vztahu božského a lidského popisuje Bob Dylan formou teologicky neortodoxní, avšak to základní je dobře zřejmé: tohle náboženství není pro každého. A skutečně; musíte se naučit nejen psát a číst, nýbrž také složitému textu rozumět tak dobře, abyste si při bar micva ustáli svoje ve střetu s nejvyšší náboženskou autoritou široko daleko, svým rabínem, a stali se dospělým, odpovědným za své činy. To je vám třináct.
Není divu, že taková tradice vychovává lidi mimořádně schopné a úspěšné. Aškenázští Židé mají v průměru o 22 % vyšší verbální IQ než zbytek světové populace. Má to samozřejmě své nevýhody. Schopný a úspěšný nemusí znamenat populární, jak Židé dva tisíce let dobře vědí. Jinou – příbuznou – nevýhodou je, že takové přísné náboženství obvykle zároveň není zrovna inkluzivní (zeptejte se v Libanonu, budete-li mít koho).
Křesťané na to jdou právě obráceně. Rozředili slovo Boží natolik, že práh vstupu do svého společenství stanovili velmi nízko: stačí přijmout Ježíše za svého osobního spasitele, a zbytek už přijde jaksi samozřejmě či alespoň samozřejměji. Ve skutečnosti to taková legrace taky není, ale ve srovnání s exkluzivitou judaismu je rozdíl jasně patrný: kdyby nic jiného, obvykle po vás Ježíš nežádá život vašeho syna.
Následkem toho sice bude možná větší procento nominálních křesťanů ve víře vlažných, zato jich po světě dnes chodí na 2,4 miliardy, kdežto judaistů je necelých 16 milionů. Snad není příliš troufalé tvrdit, že pokud by se kritériem hodnocení úspěšnosti stalo šíření víry, mají křesťané jistý náskok.
Nebo by mohli mít – kdyby rozřeďování nepokračovalo. Z katolíků se namnoze stali protestanti a obou valem ubývá ve prospěch agnostiků či rovnou ateistů. Mnoho rozumných lidí tvrdí: „Mně stačí chovat se slušně a ten cirkus v kostele nepotřebuju.“ Špatně se vám dodržují pravidla, která neznáte. Zkuste se přeptat ve svém okolí, kolik dají lidé dohromady z deseti přikázání. Optimistický odhad je někde mezi třemi a pěti.
Opuštění dogmatického výkladu Písma svatého s sebou nesporně nese obrovský pokrok, od Koperníka po Darwina. Zároveň vidíme znatelný posun od faktického k symbolickému: Abrahám měl všechny důvody myslet si, že vede Izáka na smrt; od jeho potomků se implicitně žádala táž míra oddanosti. Ježíš nesl kříž na Golgotu, ale jeho pozdějším stoupencům již stačilo pít mešní víno a jíst oplatku v připomenutí jeho oběti. Ateistovi netřeba činit ani to.
To s sebou nese erozi sdílené vize smyslu existence; to je problém méně bezprostředně naléhavý, ale dost možná pro další osud homo sapiens určující. Je možné, že ono počáteční rozředění hodnot ve jménu lásky k bližnímu nachází své logické pokračování v jejich rozředění do úrovně – jak to jinak říci – homeopatické. A je možné, že následky takového stavu budou veskrze negativní.
A to konečně přivádí řeč na peníze – protože paralely mezi jedním a druhým vedou nečekaně hluboko.
Pro marxistu jsou peníze výhradně vyjádřením lidské práce. To je sice pravda, ale – jak už je u marxistů zvykem – je necelá a brutálně zjednodušující. Britský historik Niall Ferguson vidí existenci peněz ve více nuancích: „Peníze jsou věcí přesvědčení, či dokonce víry: víry v toho, kdo nám platí; víry v toho, kdo vydává ty peníze, které on sám používá, nebo v instituci, která garantuje jeho šeky či převody. Peníze nejsou kov. Je to vepsaná důvěra. A zdá se, že příliš nezáleží na tom, kde je vepsána: na stříbře, na hlíně, na papíře či na displeji z tekutých krystalů,“ píše Ferguson v knize Vzestup peněz.
Vzorec posunu od faktického k symbolickému či zástupnému se ve věci víry finanční uplatňuje velmi podobně jako u víry náboženské. K prvním platidlům patřily krávy a ječmen, protože měly zjevnou užitnou (dnešní ekonom by řekl „fundamentální“), a navíc relativně snadno měřitelnou hodnotu. Protože je však nepraktické s sebou nosit krávu, když si jdete pro rohlíky a kolínskou, vznikla platidla zástupná – mušličky, kusy stříbra, mince, bankovky a podobně.
Přechod od jednoho k druhému nebyl vždy bezbolestný. Když španělští conquistadoři v 15. a především 16. století rabovali inckou říši, posílali domů hory stříbra v domnění, že své vlasti zajišťují nekonečné bohatství. Záhy zjistili, že je onoho kovu naopak tolik, že namísto nevyčíslitelné hodnoty je prakticky bezcenný.
Za vydatného přispění florentské rodiny Medicejských se zhruba v téže době rozmohl jiný, praktičtější způsob placení – směnky, jež posléze přešly v bankovky. Ty původně mohla vydávat každá banka, jak se jí zachtělo. Až průběhem dalších staletí si tu roli monopolizovaly státy prostřednictvím svých centrálních bank. I bankovky však donedávna odkazovaly na cosi reálného, hmatatelného, na nositele fundamentální hodnoty – obvykle na zlatý poklad té které země. Můžeme se samozřejmě dohadovat, nakolik zlato představuje fundamentální hodnotu per se, jeho základními charakteristikami je, že se leskne, nerezne, je těžké a není ho mnoho. Protože však tento časopis není nafukovací, velkoryse onen dráždivý problém přejdeme.
Tento způsob delegace finanční hodnoty bankovek se udržel, alespoň teoreticky, až do roku 1971, kdy USA zrušily poslední vazbu dolaru na zlato (unilaterálním prohlášením prezidenta Richarda Nixona). Ne všude probíhal proces opuštění zlatého standardu stejně rychle. Například Československo k němu nominálně přistoupilo až v roce 1988.
Od té doby platíme čímsi, čemu říkáme fiat money, „budižpeníze“ – tedy peníze, které si naše centrální banky napískaly, jak uznaly za vhodné. Iluzorní důvěru, že nám někdo za korunu dá 0,03121 gramu zlata (jak určovalo zmíněné poslední československé pravidlo toho typu z roku 1988), jsme vyměnili za důvěru, že centrální banka nebude dělat nesmysly.
Důvěra, kterou používáním peněz prokazujeme, však je důvěrou nejen v příčetnost centrálních bankéřů, nýbrž také v široký konsenzus: mám-li stovku, předpokládám, že se ke mně její budoucí recipient v obchodě nebo baru bude chovat podle toho. Že to neznamená mnoho? Inu, neznamená, a to je základní problém budižpeněz. Ztrácejí na hodnotě rychleji než kdykoli předtím: od roku 1957, kdy získal americký dolar zhruba dnešní vizáž, přišel o 87 % své původní hodnoty. (Jak velký je to problém, uvidíme zanedlouho.)
Kromě toho je takové naše počínání výrazem důvěry v ekonomiku jako celek. V případě většiny měn se taková důvěra pohybuje v koridoru vymezeném státními hranicemi. Zrovna americký dolar však financuje mnoho dalšího než tamní ekonomiku (na území USA se pohybuje jen asi desetina dolarů v oběhu). Chci-li si tedy koupit americký dolar, vyjadřují tím důvěru v americké finanční instituce, jejich ekonomiku i dolarovou ekonomiku obecněji (například ropný trh, jehož drtivá většina je živa dolarem).
A to je řeč jen o penězích fyzických. Opuštění zlatého standardu (jejž právě před sto lety slavně označil John Maynard Keynes za „barbarský relikt“) spustilo události, které směšují podstatu peněz s jejich dnes nejdůležitějším účelem – a tím jsou spojité nádoby úvěru a dluhu.
Dluh a úvěr jsou staré jako prostituce a zhruba stejně kontroverzní. Nejstarší doklady o úročených úvěrových smlouvách lze nalézt v sumerských dokumentech ze 3. tisíciletí př. Kr. První systematický právní dokument na to téma pochází z Babylonu coby součást Chammurapiho zákoníku (plus minus z roku 1750 př. Kr.).
Chammurapi se tím zabýval dost obšírně, o čemž svědčí 282 nařízení, z nichž řada se zabývá úvěry a účtováním úroků. Jeho zákoník obsahuje úrokové sazby, účtovatelné za různé typy zboží, a sankce pro věřitele, kteří úvěry předražovali. Například maximální přípustná úroková sazba pro půjčky stříbra činila 20 %, pro půjčky ječmene 33,3 %. Zákoník vyžadoval, aby smlouvy o půjčce byly vyhotovené písemně a potvrzené úředníkem, jinak byly neplatné.
„Za spolupodepisující osoby byly často vyžadovány ženy. Jejich majetková práva byla chráněna tak, že manžel nemohl zastavit ženin majetek proti půjčce bez jejího souhlasu,“ píše Steven Finlay v knize Základy spotřebitelského úvěru. Další přísná pravidla chránila rolnické dlužníky a požadovala, aby věřitelé nevyžadovali zaplacení půjčky a umožňovali dlužníkům úlevy z kapitálových dluhů a úroků v těžkých dobách, jako je sucho nebo hladomor.
Neméně pečlivě propracované byly sankce. Coby neuspokojený věřitel jste mohl vzít muže kvůli nesplaceným dluhům do otroctví, ale maximálně na tři roky – a nesměl jste s ním po tu dobu „špatně zacházet“, ať už to znamená cokoli.
Právo tak podrobné povahy nevzniká z rozmaru, říká Finlay. Existence zákoníku naznačuje, že zneužití úvěru (i zneužití dlužníků ze strany věřitelů) představovalo v Babylonu významný problém.
Od Chammurapiho dob to nebylo o mnoho lepší, jakkoli mezitím prošel náš postoj k úvěrům lecjakou proměnou. Pro dobrý příklad z konce 15. století můžeme sáhnout po Shakespearově Kupci benátském. Požadavek hlavního (židovského) zlosyna Shylocka vzít si libru lidského masa namísto tří tisícovek dlužných dukátů považujeme za barbarský, kdežto jeho prohru a následnou konverzi ke křesťanství vnímáme jako vítězství dobra. Finanční a náboženská víra se zde kříží přesně podle načrtnutého vzorce abrahámovské disciplíny versus křesťanské permisivity.
Od Chammurapiho po Shylocka se však dění okolo úvěrů a dluhů dělo relativně přímočaře: mohli jste půjčit jen to, co jste měli. To se začalo měnit až se vznikem moderního bankovnictví – pokud banku definujeme jako instituci, která přijímá vklady a takto získané peníze půjčuje na úrok vyšší, než jaký sama platí vkladatelům. Banky původně nesměly půjčovat více, než kolik čítaly jejich vklady. To bylo moudré, protože to de facto znemožňovalo „run“. Bylo to však také nemoudré, protože to dusilo ekonomický růst. Paralela s náboženským vývojem těžko může být zjevnější.
Ve druhé půli 19. století v Anglii jednoznačně zvítězila potřeba financovat nové ekonomické subjekty. Pod tlak to tak dostalo samotný zlatý standard, protože zlata sice přibývalo, ale zdaleka ne takovým tempem, aby to stačilo pokrýt potřebu dostupného financování. Výhody, které zlatý standard přinášel (předvídatelnost cen v mezinárodním obchodu i protiinflační tlak), ustoupily.
Bankovnictví částečných rezerv bylo na světě. Banky mohly začít „tvořit peníze“ jako na běžícím pásu. Ve chvíli, kdy hotovost obnáší jen malou část peněz, je to dvojnásob jednoduché: banka vám dá úvěr (a naúčtuje si jej jako své aktivum), ale ve skutečnosti jen elektronicky pošle pár číslic. Žádné bankovky, mušličky ani krávy se nikam nestěhují – a většinou ani bankovky, protože většinu peněz stejně utratíte znovu elektronicky.
A kolik že peněz takto může finanční dům „tvořit“? Podle pravidel ECB pro letošní rok musí komerční banka držet 9 % rozpůjčených úvěrů (nebo 11,8 – podle toho, jak počítáte). Znamená to, že míra vzájemné důvěry, kterou si kolektivně prokazujeme, čítá zhruba desetinásobek, ehm... fundamentální hodnoty, připustíme-li, že ony peníze, které si předtím napískala centrální banka, nějakou fundamentální hodnotu mají. Zašli jsme již finančně dál než nábožensky?
Těžko říci – ale aby se to nepletlo, přišly na řadu bitcoiny a spol. Jejich vznik je ideologicky motivován pravým opakem dosavadního běhu finančnictví, jež má důvěru ve fungující systém. Právě naopak: jde o to, že proponenty kryptoměn láká decentralizace a nedostatek dohledu centrálních bank, jimž tito lidé nevěří. Domnívají se (zhusta oprávněně), že centrální banky jsou příliš často pod vlivem politiků, přičarovávají si příliš mnoho peněz, a tím je devalvují.
Co tedy kryptoměny nabízejí? Především deklarovanou absenci jakéhokoli náznaku fundamentální hodnoty. Jediné, čím si zasloužíte bitcoin, je fakt, že promrháte strašlivá kvanta elektrické energie, aniž byste odvedli byť ždibíček jakkoli užitečné práce. Svěřit něčemu takovému své úspory již vyžaduje mimořádnou dávku důvěry – ale v co?
Jediné, co určuje cenu bitcoinu, je důvěra ostatních lidí. Protože žádná fundamentální hodnota srovnatelná s jinými aktivy zde neexistuje, investor do bitcoinu (či jiné takové měny) je vždy jen spekulantem. Znamená to tedy, že veškerou svoji důvěru investuje do důvěry ostatních spekulantů, tedy lidí, jejichž zájem je definován výhradně snahou na něm samotném vydělat. Není to láska k bližnímu vymknutá z kloubů?
Zdá se, že víra náboženská a finanční se pohybují na podobné křivce. Disciplína abrahámovsko-shylockovská je na obtíž růstu, její nedostatek, maskovaný jako permisivita, inkluzivita a laskavost obecně, hrozí nihilismem. Stavem, kdy autority jako kostel či centrální banku odvrhneme jako příliš otravné, aniž bychom si uvědomovali, že věci může snadno vzít do rukou někdo jiný, ještě podstatně méně skrupulózní.
Co dělá peníze penězi
Obvykle se tvrdí, že peníze jsou prostředkem směny; zúčtovací jednotkou, která usnadňuje oceňování a kalkulaci; a uchovatelem hodnoty, který umožňuje provádět ekonomické transakce jednak krátko- i dlouhodobého charakteru, jednak na velké zeměpisné vzdálenosti, píše Niall Ferguson ve Vzestupu peněz.
Aby mohly peníze optimálně plnit všechny tyto funkce, musejí splňovat šest následujících kritérií.
1) Musejí být k dispozici, a sice v optimálním množství. Když je jich příliš málo (jako když některé ruské firmy v 90. letech vyplácely zaměstnance v pneumatikách), je třeba se uchýlit k barteru, což je zoufale neefektivní, protože mlékař, pekař i řezník, o distributorovi elektřiny nemluvě, potřebují jen velmi omezené množství pneumatik. Peněz však nesmí být ani příliš mnoho, protože pak ztrácejí na hodnotě, což likviduje úspory. To byl jeden z důvodů, proč první československý ministr financí Alois Rašín množství hotovosti v oběhu omezoval.
2) Musejí být cenově dostupné. To je částečně podbodem podmínky první, ale nejen to. Když rohlík stojí 0,0000023 bitcoinu, je to mírně řečeno nepraktické.
3) Musejí být trvanlivé. Tento bod zvláštního vysvětlování nevyžaduje. Z toho důvodu nezprostředkovává obchod máslo nebo pečená kachna; potřeba mít mrazáky namísto sejfů by nás daleko nedovedla.
4) Musejí být standardizované, aby se daly navzájem vyměňovat. Skutečně, bylo by nesmyslné, kdyby dolar z Wisconsinu platil méně než dolar newyorský; a je dobře vědět, kolik standardizovaných korun za takový jeden standardizovaný dolar dostanete. Jistý oříšek pro toto kritérium představovali Britové se svým nedecimálním systémem, v němž dvanáct pencí tvořilo jeden šilink a dvacet šilinků jednu libru (kdežto 21 šilinků jednu guineu). Britové toho s těžkým srdcem nechali v roce 1971.
5) Musejí být přenosné. Také tento bod je poměrně srozumitelný i laikovi. Nepřenosné peníze by ztratily polovinu svého půvabu: jak zaplatíte lístek do kina a večeři, když máte peníze stacionárně nedobytné?
6) Musejí být spolehlivé. To je věc především technická: v praxi to znamená, že abyste jim mohli věřit, musejí peníze jednak alespoň přibližně držet hodnotu, jednak – a to především – je nutné, aby nebyly snadno zfalšovatelné. Penězokazectví zejména v minulosti přilákalo nejeden pár šikovných rukou. Platí však, že čím méně se mu daří, tím lépe se daří všem ostatním.
