Komentář: Produktivita práce v Česku – ztracená dekáda v zemi, která zabloudila
Nacházíme se uprostřed velké strukturální změny. Jak z toho ven, abychom obstáli?
V přepočtu HDP na odpracovanou hodinu Česko ve srovnání s průměrem zemí OECD od roku 2015 do roku 2022 zvýšilo produktivitu o 8,4 %. Polsko o 26 %, tedy trojnásobně. | foto Shutterstock.com
Která země by nechtěla být bohatá, který občan by nechtěl mít vysoké příjmy a tomu odpovídající životní úroveň?
Potíž je, že v delším časovém horizontu toho nelze dosáhnout jinak než vyšší produktivitou práce. Když se podíváme na ten nejzákladnější ukazatel měření produktivity, tedy přepočet HDP na odpracovanou hodinu vztažený k reálným hodnotám výchozího roku 2015, je Česko ve srovnání s průměrem „klubu bohatých“, tedy zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), „těsně nad“, když do roku 2022 tento ukazatel produktivity stoupl o 8,4 %. Polsko, s nímž se často srovnáváme, zaznamenalo třetí nejvyšší nárůst, o 26 %, tedy trojnásobný. Hrozné.
Tohle je často zmiňovaný důvod, proč Češi mají pocit, že jim ve srovnání se severním sousedem ujíždí vlak, že Poláci bohatnou rychleji, navíc mají dokončené dálnice, a ještě k tomu nižší ceny potravin v obchodech. Kdysi populární srovnání cen pohonných hmot na totemech benzinových pump už není pro vyjádření národní chandry používáno, neboť karta se obrátila a po odeznění polských předvolebních dárků je v Česku levněji – to Poláci dnes jezdí tankovat k nám, ne naopak.
Ale to není důvod snižovat nepopiratelný pokrok, jehož Polsko za posledních dvacet let dosáhlo ve všech oblastech. Letošní prázdninová sezona snad definitivně vynesla Polsko mezi země, které Češi konečně začali objevovat i jinak než nákupy v biedronkách a na tržištích, opravdu má co nabídnout a srovnání není na škodu, i když bolí. Někdejší mírný, avšak patrný despekt vůči Polsku, daný „civilizačním odstupem“, je tatam. A to je dobře.
Takže jsme úplní loseři? Oh, wait a minute!
Než si začneme trhat vlasy nad ztracenou dekádou, je dobré ponořit se víc do toho, proč se nám to stalo – některé věci jsou rozumně vysvětlitelné.
Zaprvé, málo doceňujeme fakt, že investice v Polsku jsou typicky dimenzované na podstatně větší domácí trh, a všude tam, kde existují tzv. úspory z rozsahu (výhody, které skýtá provoz či výroba ve větším měřítku), to představuje nezanedbatelnou výhodu, když zároveň využíváte moderní technologie, příslušně dimenzované. Češi, s podstatně menším vnitřním trhem, musejí vždy přemýšlet o exportu, pokud se mají dostat na stejné úspory z rozsahu a efektivnost investic – a s pronikáním na zahraniční trh je o dost více práce. Doma se daleko snáz buduje značka, distribuce, servisní síť, nemáte jazykovou bariéru, regulace na velkém vnitřním trhu také zvládnete lépe než při exportu do nejrůznějších exportních destinací.
Jinak řečeno, všude, kde existuje minimální efektivní rozsah výroby, má česká firma s jejím dosažením více práce, musí mít vyšší kvalifikaci lidí v obchodních a servisních odděleních a má vyšší náklady. Máme to, bez velkého domácího trhu za zády, objektivně těžší.
Startovní pozice přitom byla jiná. Česko bylo na začátku reforem mnohem atraktivnější destinací pro zahraniční investory, které přitahovala kvalifikace kombinovaná s lácí pracovní síly a technická kompetence v řadě oborů. Fakt, že nejvyšší váhu dostal automobilový průmysl a výroba komponentů pro něj, jistěže zásluhou vstupu VW do mladoboleslavské Škodovky, nic nemění na tom, že z hlediska toho, co se dá v Česku vyrobit, vyvinout a exportovat, jsme v Atlasu ekonomické komplexity, sestavovaném na Harvardu, již deset let na 6. místě světového žebříčku (poslední data jsou za rok 2021), zatímco Polsko nebylo nikdy lepší než 21., nyní je na 25. místě.
Úplně jiná věc je, že na téhle kompetenci stavěl především zahraniční kapitál, který zde mohutně zainvestoval – a fenomenálně se mu to vyplatilo. Na akciovém kapitálu mají zahraniční investoři v Česku zainvestováno skoro 4,5 bilionu korun v účetní, nikoli tržní hodnotě. Jejich investice byly svého času nezbytné pro to, aby se země zvedla. Náleží jim za to podíl na zisku v podobě dividend. Když předkládají komentátoři a politici čísla o odlivu dividend z Česka za důkaz čehosi nedobrého, měli by vzít kromě čitatele v potaz i jmenovatele, tedy ten objem přímých investic.
Zpátky k produktivitě. V tradiční doméně Česka, zpracovatelském průmyslu, se reálná produktivita na pracovníka podle statistik Eurostatu zvedla v letech 2015 – 2023 o 24,3 %, zatímco v EU 27 o 11,4 %. V Německu, hlavním původci zahraničních investic do českého zpracovatelského průmyslu, o 9,1 %, v Rakousku o 11, 1 %, v Polsku o 19,6 %. Žádná hanba.
Co nám z těch dat o reálné produktivitě v poslední dekádě vyplývá?
V páteři české ekonomiky problém zatím není, je třeba jej hledat jinde. Jsou tady jasní vítězové. Informační a telekomunikační sektor stoupl o skoro 43 %, třikrát rychleji než v EU, víc než v Estonsku, skoro dvakrát víc než v Polsku. Profesionální, vědecké a technické služby rostly v Česku reálnou produktivitou opět třikrát rychleji než evropský průměr, mnohem rychleji než v Německu (24 % oproti 10 %) a o deset procentních bodů rychleji než v Polsku.
Pokles, a to výrazný, byl ve stavebnictví, o téměř 25 %, zhruba stejný v ubytování a stravování; to ovšem nemusí být trvalé. Ale ještě hůř je na tom těžební průmysl, daný odumíráním uhlí, a v jemném členění to bude ještě složitější.
Nejsme ani náhodou ztraceni, ale jsme postiženi docela rychlou strukturální změnou, která nabírá obrátky tak, jak drahé energie obnažují komparativní nevýhody oborů, které jsou na nich závislé. Vypadá to, že mezinárodní konkurenci vystavené obory jako zpracovatelský průmysl se ve skutečnosti drží docela dobře, s velkými rozdíly.
Dematerializované obory, závislé na chytrých hlavách, které byrokrati nedovedou regulovat a pracují pro zahraniční klientelu, jdou ve skutečnosti velmi dobře nahoru. Potřebovaly by přilákat talenty z ciziny, takže menší bariéry pro dovoz kvalifikované pracovní síly, a masivními investicemi zvednout potenciál těch několika dobrých škol, které na to mají a mohou sloužit jako „klastry“ inovací a dalšího rozvoje.
Jsou tady jasná centra růstu, jež mohou přitahovat talenty, ale budou vytvářet výrazné rozdíly v produktivitě a v průměrných mzdách mezi obory i regiony, v cenách aktiv atd. Na straně druhé jsou oblasti, které budou chřadnout, a ponechány samy sobě, propadnou se do negativní spirály. Ty poslouží coby rezervoár zmaru a populismu.
Je to vyšší dívčí regionálního rozvoje: nepodrazit růst a podpořit ho na maximum, aby byly zdroje na tlumení úpadku v těžkých odvětvích a „výroba nové naděje“ (pro některé regiony fakt nevím, kde je). Tuhle asymetrii nemůžeme a nesmíme dohnat do vzájemného resentimentu, který Česko rozpoltí. Momentálně na to nejsme připraveni a nic nebudeme potřebovat víc než rozumný plán, jak to zvládnout.
