Hlavní analytik Hrotu Mirek Zámečník vzpomíná, jak Češi „dovolenkovali“ dříve a kolik je to ve srovnání s dneškem stálo
Hlavní analytik Hrotu Mirek Zámečník vzpomíná, jak Češi „dovolenkovali“ dříve a kolik je to ve srovnání s dneškem stálo
Třetinky vypadají stylověji, říkají někteří mladí Češi. O půllitry už zájem nemají, jsou prý příliš velké. Některé pivovary i obchodní řetězce je vyslyšely.
Třetinky vypadají stylověji, říkají někteří mladí Češi. O půllitry už zájem nemají, jsou prý příliš velké. Některé pivovary i obchodní řetězce je vyslyšely.
Mladí lidé preferují nalezení letní brigády v administrativě, gastronomii či turistickém ruchu nebo u činností, které jsou všeobecně fyzicky méně namáhavé
Mladí lidé preferují nalezení letní brigády v administrativě, gastronomii či turistickém ruchu nebo u činností, které jsou všeobecně fyzicky méně namáhavé
Když už Česko hledá cestu, kudy a jak se dostat z pasti pomalého růstu, nevyhnutelně se přitom musí podívat na to, jak nechávají české domácnosti svoje peníze pracovat.
Je dobrou zprávou, že Češi spoří hodně? Jak se to vezme. Faktem je, že Češi jsou tradičně spořivý a ve vztahu k financím stále velmi konzervativní národ. Který, když se daří, spoří hodně (protože může a ukládá na horší časy), a když přijdou ty zlé, zdvojnásobí svoje úsilí. Má to své konsekvence.
Podle Eurostatu odkládaly v roce 2022 zdejší domácnosti stranou větší část hrubého disponibilního příjmu než obyvatelé většiny ostatních evropských zemí. A činily tak vysoko nad průměr EU. Byli jsme těsně za Němci, Holanďany, Lucemburčany a Francouzi, před Švédy a Rakušany. Je pozoruhodné, že Slováci neměli ve srovnání s Čechy ani třetinovou míru úspor takto definovaných.
A Poláci, s nimiž se v posledních letech mnohem více než dříve srovnáváme? V jejich případě je rozdíl ještě markantnější: ti se rozhodli čelit nepohodě tím, že měli úspory mírně negativní.
Navzdory jazykové příbuznosti a v případě Slováků i společné nedávné minulosti, mají české domácnosti svým chováním v oblasti tvorby úspor blíže k těm německým, které jsou rovněž konzervativní a jejich „Angst“, tedy obavy z vývoje, jsou pověstné.
Teď přijde na to, zda něčemu pomůže, když domácnosti reagují na každou nepříznivou informaci zvýšením míry úspor, jak to dělají Češi, anebo v očekávání, že „to přejde a zase bude líp“ sáhnou do úspor a ve spotřebě se neomezují? Z hlediska krátkodobého růstu nesporně to druhé: kdyby se české domácnosti ve vztahu k úsporám chovaly jako ty polské, nemuseli by ekonomičtí komentátoři psát o tom, kolik máme za sebou čtvrtletí s upadající spotřebou.
V podnikové sféře najdete tyhle kulturní charakteristiky také: v létě to budou čtyři roky, co české podniky uprostřed pandemie poprvé nastřádaly v bankách víc peněz, než jim dlužily. A vzhledem k tomu, že investice se financují u nás typicky z kombinace vlastního volného cash-flow a pomocí bankovních úvěrů, to také nepřispívalo ekonomickému růstu. Mnohé firmy jsou sice zahraniční, ale víc jak půlka kapitálu je z Německa, které prožívá svoji nejhlubší chandru za mnoho let.
Kdo mohl, s přicházející inflační vlnou se pokusil zvednout ceny, a tak míra zisku vyjádřená jeho podílem na hrubé přidané hodnotě byla až do konce loňského roku velice slušná. Také proto, že zaměstnanci, preferující jistotu zaměstnání, netlačili na mzdy, dopadlo to, jak muselo. Česko zažilo opakovanou recesi a ocitlo se na úplném chvostu zemí, pokud jde o překonání úrovně HDP a spotřeby domácností v celé Evropě.
Recese skončila, domácnosti mají vyšší chuť spotřebovávat, a tak je teď správná chvíle si položit otázku, co dál? Tady by ten tradiční vysoký sklon k úsporám mohl být rozvoji ku prospěchu, kdyby opět nenarážel na konzervatismus, pokud jde o strukturu finančních aktiv.
Mezinárodní srovnání to opět potvrzuje: české domácnosti drží skoro polovinu finančních aktiv v bankách a ze dvou třetin v netermínovaných vkladech. V hodně regulovaném bankovnictví to znamená, že tuhle likviditu nemůžete výrazněji otočit do dlouhodobých investic, které by ekonomický růst povzbudily.
Naproti tomu mají velmi malý podíl v penzijních fondech, které typicky investují do dlouhodobých aktiv a na financování investic třeba do infrastruktury by se ideálně hodily.
Docela velké peníze mají Češi v podílových fondech a v akciích, ale vzhledem k tomu, jak jsme se chovali ke kapitálovému trhu, je velmi vysoké procento ve skutečnosti v zahraničí. Pracují tam pro hospodářský rozvoj cílových zemí, nikoli Česka, to je fakt, který by mne nechával klidným už kvůli diverzifikaci rizika, kdybychom věděli, co s tím zbytkem.
Zatím jsme dosáhli fascinujícího, ale neproduktivního řetězce, v němž domácnosti a firmy mají na vkladech a jinde bilióny. Peněz jsou mraky, ale přes banky, penzijní fondy a pojišťovny jimi financují rozpočtový deficit. Ten jde na povinné výdaje provozního charakteru, jinak řečeno, spotřebují se a jen malá část se investuje.
Kombinací kultury, ale i chybné politiky napříč vládami ve vztahu k domácímu kapitálovému trhu a tvorbě dlouhodobých úspor teď čelíme otázce, z čeho ty ohromné investiční potřeby Česka zaplatit a nezadlužit se. Přitom, jak říkal v jiné souvislosti Vladimír Špidla, „zdroje jsou“. O tom, co s tím dělat, příště.
