Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Jak je možné, že země, která má v průměru jednu z nejvyšších měr investic v poměru k HDP Evropě, roste tak pomalu?
Je dobře, že politici včetně prezidenta, kapitáni průmyslu, investoři i bankéři mluví o potřebě změny. Analýz, které dokazují, že český ekonomický model se vyčerpal, je dvanáct do tuctu, a nejsou úplně mladého data. Jestli mě paměť neklame, tak o potřebě reforem druhé generace se začalo mluvit někdy v polovině 90. let minulého století – sám jsem jeden traktát na tohle téma s názvem „Soumrak triumfalismu“ napsal pro týdeník Ekonom před více jak sedmadvaceti lety.
Minimálně od té doby mě trápí pořád stejná otázka: jak je možné, že země, která má v průměru jednu z nejvyšších měr investic v poměru k HDP Evropě, roste tak pomalu? Pořád přitom nenacházím přesvědčivou odpověď; pokud se tedy odmítnu spokojit s „genetickou predispozicí“.
Československo za starého režimu investovalo také hodně, ale nízká efektivita investic se tehdy dala vysvětlit jednoduše. Odtrženi od cenových signálů (koruna nebyla směnitelná, ceny byly centrálně stanovené, kurz ani úrok nedávaly rozumnou informaci) investovali plánovači podle plánu, ale pod tlakem potřeb v podstatě uzavřené ekonomiky, s ohromnými utopenými náklady, a s mizerným respektem pro komparativní výhody.
Už tehdy se hovořilo o potřebě inovací a „rychlejšího zavádění výsledků vědecko-technického rozvoje do praxe“. Řečeno s Giuseppe di Lampedusou, vévodou z Palmy, změnilo se úplně všechno, aby se v tomto ohledu změnilo málo. Investujeme hodně, rosteme pomalu a jsme mnohem méně bohatí, než bychom chtěli a měli. Ale proč?
Mimochodem, největší odhalenou komparativní výhodu, kterou nám kdysi spočetli na americké US Trade Commission, byly za starého režimu akvarijní rybičky, jeden z mála oborů, kde se dalo soukromě podnikat. Naši akvaristi byli tehdy velmi konkurenceschopní. Státní plánovací komise o tom neměla nejmenšího ponětí, což byl možná klíčový faktor úspěchu.
Je dobrým českým zvykem dávat vládě cenná doporučení, od toho ty konference a rady moudrých většinou jsou, a není se čemu divit. Pro český veřejný sektor, když se v tom trochu pohrabete, ani zdaleka všeobecně neplatí pověstné „3U“ (tedy understaffed, underfunded, undermanaged), vysvětlující zaostávání.
Lidí je dost, peněz většinou více než v zemích se stejnou minulostí. Ale rozhodně je pravdou, že je veřejný sektor hodně „undermanaged“, není většinou dobře řízen a motivován. Nasadíte perverzní stimuly, dostanete perfidní výsledky. „Garbage in, garbage out“. Stačí sledovat politováníhodné historky, jimiž nás v poslední době zásobuje akademická obec.
Nadávat na vládu je jedno z nejoblíbenějších českých konverzačních témat, a tak bych se toho pro jednou zdržel. „Vláda“ v širším pojetí sice může kompetentním řízením vyšší produktivitě rozhodně pomoci, a potřebujeme to jako příslovečné prase drbání, ale teď a tady mě zajímá něco jiného, z hlediska objemu a dopadu významnějšího.
Protože dvě třetiny investic v Česku jsou vynakládány podniky, na veřejný sektor připadá 17,3 procenta a na domácnosti 17,1 procenta (většinou bydlení).
Soukromý investor zpravidla ví, co dělá, a nechce investovat do projektů s nízkou návratností. Stejné je to s výdaji na vědu a výzkum, které jsou na evropském průměru – z celkových 133 miliard korun v roce 2022 šlo z firemních rozpočtů 81,7 miliardy. Většina z toho ale připadá na podniky pod zahraniční kontrolou (54,4 miliardy), zatímco firmy pod domácí kontrolou na tyto účely vynakládají necelých 29 miliard. Kraluje Škodovka, jaký div.
V počítačích a elektronice, odvětví, které se celosvětově hýbe nejrychleji kupředu, jsou to podle ČSÚ v zahraničních firmách jen 2,3 miliardy, v domácích 1,9 miliardy korun.
Nesrovnávejme se s giganty, ale položme si otázku, co Česko dostává z rozpočtu na vědu a výzkum, který je 8,5krát větší než Estonsko? Dáváme polovinu peněz ve srovnání s Dánskem, ale dostaneme za to polovinu muziky? Nevím, jak Eurostat počítá irské výdaje na vědu a výzkum, ale jsou v eurovém vyjádření nižší než ty české.
Takže? Pouhým sypáním peněz problém zjevně nevyřešíme. Český jukebox nehraje. Kéž bych věděl, čím to je.
