Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Zákaz nedělního fotografování, převážení pytlů po železnici či zákaz rybaření elektřinou. Vláda chce zrušit 6667 starých, neplatných předpisů, které zaplevelují český právní řád.
„Pytle buďtež pro dopravu drahou, poštou i po nápravě přijímány bez dopravních osvědčení,“ zní text nařízení československé vlády z 1. října 1919. Na první ani na druhý pohled nedává dotyčné nařízené kloudný smysl.
Teprve když se člověk pohrouží do Sbírky zákonů, zjistí, že reaguje na starší nařízení Národního výboru československého z 9. listopadu 1918, které – na základě rakouského zmocňovacího zákona z léta 1917 – nařizovalo nahlásit a odevzdat zásoby nedostatkových surovin: kovů, kůže, kaučuku či textilií, a to včetně pytlů. Tyto zabavené zásoby měly být poté přepravovány po železnici, ovšem „toliko na základě osvědčení dopravního“. No a rok po válce už zřejmě pytlů i vagonů bylo víc, a tak vláda vydala v úvodu citované „pytlové“ nařízení, které je dovolovalo převážet volně a bez dopravního osvědčení.
Je to vyčerpávající čtení a vypátrat, jak se to před sto lety s pytli mělo, bylo ještě o něco náročnější. Do českého (či československého) právního řádu přibývají od října 1918 každý rok stovky právních norem – zákonů, vládních nařízení i ministerských vyhlášek. Některé platí, jiné byly výslovně zrušeny a ty poslední přežívají v našem právním řádu jako paraziti. Nikdo je sice nikdy výslovně nezrušil, přesto jaksi z logiky věci už neplatí (pytlové nařízení třeba kvůli tomu, že po odeznění poválečné bídy byly zrušeny předpisy nařizující zabavování nedostatkových surovin a omezující dopravu na železnici).
V posledních několika letech se objevily hned tři návrhy na zrušení těchto, jak se odborně říká, obsoletních předpisů. Všechny ovšem z různých důvodů selhaly, až nyní to vypadá, že by se mohl „ujmout“ čtvrtý návrh, který před čtrnácti dny projednala vláda. Návrh vychází z mravenčí práce legislativců ministerstva vnitra, kteří bod po bodu proklepli český právní řád a identifikovali (skoro satanských) 6667 obsoletních právních norem. Ty by měly být, pokud tedy návrh zákona schválí parlament, od 1. ledna 2024 výslovně zrušeny.
Dodejme, že případné zrušení obsoletních předpisů nebude mít naprosto žádný vliv na nic. Například lovit ryby elektřinou nepůjde ani v případě, že vládní návrh projde a díky němu bude zrušena vyhláška ministerstva zemědělství z roku 1949, která tuto ne zrovna bohulibou činnost zapovídá. Zrušenou vyhlášku totiž nahradil ještě nekompromisnější zákon o rybářství z roku 1963. A nic by se nestalo ani v případě, že by ke zrušení obsoletních norem naopak nedošlo.
Opět to demonstrujme příkladem. V našem právním řádu sice stále existuje nařízení presidenta zemské správy politické z roku 1920 „o úpravě nedělního klidu v živnosti fotografické“, které profesionálním fotografům zakazuje fotografovat v neděli po obědě, ovšem dávno se jím nikdo neřídí. První republika tak kdysi – poté, co uzákonila osmihodinovou pracovní dobu – chtěla zajistit nedělní klid pro skutečně všechny pracující, ovšem dotyčné ustanovení bylo nejpozději roku 1965 nahrazeno zákoníkem práce.
Pozoruhodné je, jak přesně rušené normy kopírují zákruty našich moderních dějin. Předpisy z počátků Československa například ukazují, jaký hlad a bída u nás tenkrát byly. Skoro přízračně v tomto ohledu působí vládní nařízení z července roku 1919 rušící starší výnosy válečného Úřadu pro výživu lidu, které zakazovaly volně nakládat nejen s hrachem a vlčím bobem, ale také s krmnou řepou, kůžemi určenými k výrobě klihu, žaludy a kaštany.
Rušené předpisy kromě toho reflektují třeba Rašínovu měnovou reformu z roku 1919, příchod velké hospodářské krize (nařízení proti „bezdůvodnému zdražování“ či různé úlevy pro nezaměstnané a zemědělce postižené neúrodou v roce 1934), smrt Masaryka v roce 1937 (nařízení o „vydání stříbrných dvacetikorun na paměť presidenta Osvoboditele“) a samozřejmě blížící se válku (série vyhlášek, opatření a nařízení ze září 1938 vydaných kvůli ochraně československých financí a měny).
Žádné právní normy vydané za německé okupace ani za druhé republiky nejsou součástí našeho právního řádu, takže z té doby není co škrtat. A rušení unikly i poválečné Benešovy dekrety, na jejichž základě byli například odsunuti Němci, a to, jak stojí v důvodové zprávě, „vzhledem k možným politickým nebo mezinárodněprávním dopadům“. První poválečnou rušenou normou je tak vyhláška ministerstva financí z června 1945 „o provisorním vydání kolkových známek“, která nařizovala nově vytisknout staré kolky z roku 1938 (kdo by chtěl tehdy na úřední listiny lepit cosi s nápisem Böhmen und Mähren?).
Únor 1948 se dá v seznamu rušených norem poznat i bez pohledu na datum vydání. Ministerstvo výživy zrušilo lihovarnická družstva, vláda roku 1949 přikázala ražbu „stříbrných stokorun a stříbrných padesátikorun na paměť 70. narozenin generalissima J. V. Stalina“ a o dva roky později vydala nařízení nově upravující „úkoly pětiletého hospodářského plánu“, které mělo urychlit „tempo budování socialismu“, a to důrazem na těžký průmysl a iniciativou pracujících, „projevující se ve vzrůstu socialistického soutěžení“.
A hádejte, kdo v červnu 1968 podepsal nařízení, kterým se rušil „statut Ústřední publikační správy“ neboli cenzura. Byl to tehdejší místopředseda vlády a příští „šéf“ normalizace Gustáv Husák.
Kromě velkých dějin ovšem za socialismu existovaly i ty malé. Nejčastěji rušenými normami po únorovém puči jsou tak různé vyhlášky upravující ceny a mzdy a v polovině padesátých let pro změnu vypukla hotová „normalizační“ vlna, kterou ovšem neměl na svědomí (tehdy zavřený) Husák, ale Úřad pro normalizaci.
A pravě tehdy také vznikla právní norma se zdaleka nejbizarnějším jménem neboli vyhláška „vyhlašující technické státní normy pro kyselinu p-sulfamidobenzoovou, pro optické sklo, pro amorfní tuhu slévárenskou plavenou, pro obytné budovy, pro vodostavebné betony, pro koženou výstroj tkalcovských stavů, pro vlasové tkaniny, pro bavlněné tkaniny, pro knihařský materiál, pro tkaniny na brusná plátna, pro perkál druh 397, pro vázanky, pro noční košilku dole se zapínáním, pro vložku do zavinovačky, pro kapesníky dámské, pánské a dětské, pro stuhy, pro držák na nádobu na pleny, pro léčivé rostliny, pro děrné štítky, pro inkoust notový a pro elektrotechnické předpisy“.
Je skvělé, že ministerstvo vnitra dalo všechny tyto nepoužívané normy dohromady. Otázka ovšem zní, jestli jejich rušení něčemu pomůže. Podle vlády je to nutné, protože zbytečné předpisy „zaplevelují“ český právní řád a běžný člověk (rozuměj neprávník) se v něm nemá šanci zorientovat. V důvodové zprávě k zákonu dokonce stojí, že existencí tohoto legislativního chaosu „může být narušena aplikace základní právní zásady neznalost zákona neomlouvá“.
Stejně tak se dá ale namítnout, že třeba zrušení v úvodu zmíněného „pytlového“ nařízení běžnému člověku nijak nepomůže, navíc existují země, které se starými – technicky dávno neplatnými – předpisy nenechávají vyvést z míry a místo toho se jimi baví.
Obzvlášť Británie jich má spoustu, a když se před patnácti lety volil nejsměšnější z nich, zvítězil zákon, který zakazuje zemřít v parlamentu. Proč byl kdysi přijat, je otázka, ale zřejmě to souvisí s tím, že každý takový nebožtík má teoreticky nárok na státní pohřeb, což by mohlo být neprakticky drahé. Možná i my bychom se mohli starými neplatnými normami jen dobře bavit.
