Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Stát snad konečně pročistí zákony od starých či neplatných předpisů, které v současnosti už nedávají smysl a jen zaplevelují právní řád
„Pytle buďtež pro dopravu drahou, poštou i po nápravě přijímány bez dopravních osvědčení,“ zní text nařízení československé vlády z 1. října 1919. Na první ani na druhý pohled nedává dotyčné nařízené kloudný smysl.
Teprve když se člověk pohrouží do Sbírky zákonů, zjistí, že reaguje na starší nařízení Národního výboru československého z 9. listopadu 1918, které – na základě rakouského zmocňovacího zákona z léta 1917 – nařizovalo nahlásit a odevzdat zásoby nedostatkových surovin: kovů, kůže, kaučuku či textilií, a to včetně pytlů. Tyto zabavené zásoby měly být poté přepravovány po železnici, ovšem „toliko na základě osvědčení dopravního“. No a rok po válce už zřejmě pytlů i vagonů bylo víc, a tak vláda vydala v úvodu citované „pytlové“ nařízení, které je dovolovalo převážet volně a bez dopravního osvědčení.
Je to vyčerpávající čtení a vypátrat, jak se to před sto lety s pytli mělo, bylo ještě o něco náročnější. Do českého (či československého) právního řádu přibývají od října 1918 každý rok stovky právních norem – zákonů, vládních nařízení i ministerských vyhlášek.
Některé platí, jiné byly výslovně zrušeny a ty poslední přežívají v našem právním řádu jako paraziti. Nikdo je sice nikdy výslovně nezrušil, přesto jaksi z logiky věci už neplatí (pytlové nařízení třeba kvůli tomu, že po odeznění poválečné bídy byly zrušeny předpisy nařizující zabavování nedostatkových surovin a omezující dopravu na železnici).
V posledních několika letech se objevily hned tři návrhy na zrušení těchto, jak se odborně říká, obsoletních předpisů. Všechny ovšem z různých důvodů selhaly, až nyní to vypadá, že by se mohl „ujmout“ čtvrtý návrh, který před čtrnácti dny projednala vláda. Návrh vychází z mravenčí práce legislativců ministerstva vnitra, kteří bod po bodu proklepli český právní řád a identifikovali (skoro satanských) 6667 obsoletních právních norem. Ty by měly být, pokud tedy návrh zákona schválí parlament, od 1. ledna 2024 výslovně zrušeny.
Podle vlády je to prospěšné, protože zbytečné předpisy „zaplevelují“ český právní řád a běžný člověk (rozuměj neprávník) se v něm nemá šanci zorientovat. V důvodové zprávě k zákonu dokonce stojí, že existencí tohoto legislativního chaosu „může být narušena aplikace základní právní zásady neznalost zákona neomlouvá“.
Dodejme ještě, že případné zrušení obsoletních předpisů nebude mít na nic naprosto žádný vliv. Například lovit ryby elektřinou nepůjde ani v případě, že vládní návrh projde a díky němu bude zrušena vyhláška ministerstva zemědělství z roku 1949, která tuto ne zrovna bohulibou činnost zapovídá.
Zrušenou vyhlášku totiž nahradil ještě nekompromisnější zákon o rybářství z roku 1963. A nic by se nestalo ani v případě, že by ke zrušení obsoletních norem naopak nedošlo.
Opět to demonstrujme příkladem. V našem právním řádu sice stále existuje nařízení presidenta zemské správy politické z roku 1920 „o úpravě nedělního klidu v živnosti fotografické“, které profesionálním fotografům zakazuje fotografovat v neděli po obědě, ovšem dávno se jím nikdo neřídí. První republika tak kdysi – poté, co uzákonila osmihodinovou pracovní dobu – chtěla zajistit nedělní klid pro skutečně všechny pracující, ovšem dotyčné ustanovení bylo nejpozději roku 1965 nahrazeno zákoníkem práce.
