Undergroundového písničkáře Karla Soukupa znají jeho kamarádi a blízcí spíše pod přezdívkou Charlie. Na konci šedesátých let se vyučil nástrojařem, ale více ho to táhlo k muzice. Studoval dokonce dva roky konzervatoř, vyučoval hru na kytaru, ale pak pracoval jako dělník nebo zahradník. Vystupoval se svými sarkastickými písněmi, kterými reagoval na aktuální politickou a společenskou situaci v zemi, zpíval sám jen za doprovodu kytary.
To nemohlo dlouho zůstat bez odezvy komunistického režimu, takže v roce 1976 strávil téměř půl roku ve vyšetřovací vazbě. Prokurátor Jan Kovařík ho tehdy spolu s písničkářem a evangelickým duchovním Svatoplukem Karáskem obžaloval, že na několika akcích v letech 1974 až 1976 „zpívali a hráli závadné písně, jejichž hudbu a text sami skládali“. Oba tak navíc činili „bez povolení a souhlasu příslušných úřadů jako takzvaní sóloví hudebníci“. Podle prokurátora jasný trestný čin výtržnictví.
Ve známém protiundergroundovém procesu bylo nakonec se Soukupem a Karáskem obžalováno ještě dalších dvanáct osob včetně členů známé skupiny The Plastic People of the Universe. Odsouzeni ale nakonec byli jen Ivan Martin „Magor“ Jirous na osmnáct měsíců vězení, Pavel Zajíček na rok za mřížemi a Vratislav Brabenec se Svatoplukem Karáskem po osmi měsících – také nepodmíněně.
Soudní rehabilitace
Protože Charlie Soukup v této kauze odsouzen nebyl, řešil na konci srpna Okresní soud Praha-západ, jestli se i na něj vztahuje zákon o soudní rehabilitaci. Podle advokáta Lubomíra Müllera, který se těmto „odškodňovacím“ případům věnuje dlouhodobě, dal nakonec soud za pravdu státní zástupkyni Elišce Adamíkové, že se na Charlieho příslušné paragrafy skutečně vztahují.
Předsedkyně senátu Kamila Lamrová vysvětlila, že písničkář Soukup sice byl před téměř půl stoletím obžalován z výtržnictví, ale svým počínáním skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplnil a nebyl za to ani odsouzen. Jeho bezmála půlroční vazba ale byla nespravedlivou represí za to, co předlistopadový trestní zákon označoval jako pobuřování – a na ně se na rozdíl od výtržnictví rehabilitace vztahuje.
„Soudkyně v té souvislosti odkázala i na nálezy Ústavního soudu v podobné věci písničkáře Jaroslava Hutky a připomněla, že akce proti Soukupovi byla součástí velkého tažení proti takzvanému uměleckému undergroundu,“ uvedl právní zástupce Lubomír Müller. Charlie teď podle něj bude mít nárok na náhradu ušlého zisku, a to v paušální výši 2,5 tisíce korun za každý měsíc vazby. Mírně by se mu měl zvednout také jeho starobní důchod.
V roce 1976 to nebylo naposledy, co Charlie skončil za mřížemi. Spolu se svou tehdejší manželkou podepsal Chartu 77, v roce 1980 se stal jedním z jejích mluvčích, ale krátce nato byl odsouzen za své texty k desetiměsíčnímu vězení. V roce 1982 po fyzickém a psychickém nátlaku StB v rámci akce Asanace odešel do emigrace. Asanace byl krycí název pro operaci komunistické Státní bezpečnosti z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, jejímž cílem bylo donutit režimu nepohodlné lidi – zejména signatáře Charty 77 – k odchodu z Československé socialistické republiky.
Odškodnění za smrt
V srpnu zase ministerstvo spravedlnosti přiznalo odškodnění ženě, jejíhož otce před 73 lety zastřelili českoslovenští pohraničníci. V říjnu 1949 pracoval třicetiletý západoněmecký občan Franz Stauber spolu s dalšími lesními dělníky na Domažlicku na bavorské straně hranice. Podle názoru dvoučlenné pohraniční hlídky se ale dostal na československé území. Když Stauber zahlédl pohraničníky, utíkal prý směrem k hranici, ale asi dva metry před ní byl zadržen.
Hlídka chtěla zadrženého německého dělníka odvést na stanici do Maxova, ale Stauber proti tomu slovně protestoval, takže ho k tomu pohraničníci donutili. Posléze se pokusil vojákům utéct. „Běžel podél lesa po cestě, která vedla šikmo k hranici. Podle výpovědí střílel na prchajícího nejprve velitel hlídky Stanislav Vosáhlo, po vystřílení nábojů na jeho rozkaz i podřízený Jindřich Slavík,“ píše se o incidentu na webu Archivu bezpečnostních složek.
Následující okamžiky nejsou zcela jasné, ale podle všeho pak zraněného Staubera velitel hlídky „dorazil“ z bezprostřední blízkosti výstřely z pistole.
Velitel roty posléze ohodnotil zastřelení západoněmeckého občana jako „správný zákrok ve službě, přestože člen hlídky Slavík ve své výpovědi uvádí, že oznámil veliteli roty, jak Vosáhlo Staubera dobil“. V roce 1954 byl případ znovu otevřen, vyšetřovací komise dokonce nechala ostatky německého občana vyzdvihnout a prozkoumat. „Z výsledku lze soudit, že projektily větší ráže (samopalu) mohly poškodit tělo spíše ve spodní části, zatímco poškození žebra svědčilo pro menší ráži, tedy pistoli, a o tom, že vzniklo zepředu,“ uvádí dokument v Archivu bezpečnostních složek.
Vosáhlo posléze dokonce skončil ve vazbě, ale k soudu nakonec ani nešel. Tehdejší prezident republiky Antonín Zápotocký mu udělil milost, takže za vraždu na hranicích nebyl nikdo odsouzen. Po Stauberovi zůstala manželka Klara, která zemřela v roce 2015, a sedmiměsíční dcera Theresie, vyrůstající bez otce. Nyní je jí 73 let, žije v obci Weiden asi patnáct kilometrů od českých hranic. „Ministerstvo spravedlnosti jí nyní přiznalo odškodnění ve výši 100 303 korun.
Jakkoli je nízké, jeho přiznání ukazuje, že stát v tomto případě uznal svoji odpovědnost za zločinné počínání československých pohraničníků,“ konstatoval advokát Lubomír Müller.
Omilostněný odpírač
Soudy se také poměrně často zabývají případy mužů, kteří v předlistopadovém Československu odmítli z náboženského důvodu nastoupit do armády. Týkalo se to i tehdy devatenáctiletého slovenského holiče Ľudevita Marcziho, kterého v roce 1960 odsoudil vojenský soud v Mladé na Nymbursku k devíti měsícům odnětí svobody za to, že odepřel „vykonávat vojenskou službu, obléknout si vojenský stejnokroj a cvičit se ve zbrani; na tomto stanovisku setrval i tehdy, když s ním hovořili příslušní velitelé“.
Po propuštění byl Marczi k vojenské službě povolán znovu. Opět ji odmítl vykonávat. V roce 1962 ho bratislavský vojenský soud potrestal vězením na patnáct měsíců. Záhy po odpykání druhého trestu se situace opakovala. Třetí trest mu bratislavští vojenští soudci vyměřili v roce 1963 na čtyři roky nepodmíněně. Marczi tak strávil ve vězení celkem šest let.
„Jeho odsouzení – navíc opakované – však bylo v přímém rozporu s právem na svobodu svědomí a náboženského vyznání, jak ji definoval Evropský soud pro lidská práva i Ústavní soud České republiky,“ připomněl advokát Lubomír Müller.
Za první dvě odsouzení ho rehabilitovaly v květnu a červnu okresní soudy v Bratislavě a pro Prahu 3. Třetí trest z roku 1963 stejný bratislavský soud zrušil v červenci. Ľudevit Marczi se tak dočkal plné rehabilitace po více než šedesáti letech, ve svých jednaosmdesáti.
