Jedna z ekonomických pouček zní, že v dobrých časech bychom měli spořit proto, abychom mohli z nahromaděných úspor vyhlazovat spotřebu v časech hubených, jít proti cyklu.

Jasně že tohle neplatí pro pětinu domácností, která žádné úspory nevytváří, ale mělo by to platit pro ty, které od covidových uzávěr, kdy se utrácet příliš nedalo, zvedly svoje vklady v bankách o 608 miliard korun. Jsou tu faktory, které spotřebitele děsí – od nečekaně vysoké inflace po šokující nárůst cen energií, kde mi reakce v podobě tvoření rezervy připadá naprosto racionální. Kdo má hypotéku nabranou v dobách, kdy se dala s trochou štěstí vyjednat za rekordně nízké sazby, ten si také potřebuje vytvořit finanční prostor na vyšší splátky, o nichž ví, že přijdou, až fixace skončí.

Dvanáctý měsíc v řadě

I s přihlédnutím k tomu všemu je však skutečnost, že ČSÚ hlásí pokles maloobchodního obratu za duben meziročně po odečtení nárůstu cen o 7,7 procenta, alarmující. Navíc pokračuje i meziměsíčně, o reálných 0,3 procenta, a dvanáctý měsíc v řadě. Když si to porovnáme s ostatními evropskými zeměmi, ve Španělsku, které má, pravda, mnohem nižší inflaci, se vesele utrácí (+7,8 procenta) a ještě zalitější sluncem je Kypr, kde meziroční nárůst dosáhl 9,4 procenta. Naopak ještě silnější maloobchodní chandra ovládá Maďarsko s meziročním reálným poklesem o 12,6 procenta a Estonsko (-10 procent).

Už delší dobu čeští ekonomové soudí, že Česko na nedobré zprávy reaguje možná až příliš citlivě. Nejsme v tom sami, Němců se ve stejné situaci zmocňuje „Angst“, zatímco my říkáme obavám z vývoje různě. Je jedno, zda tomuto stavu kolektivní psýché říká Mojmír Hampl, že máme oblohu nízko, nebo jestli David Navrátil z ČS mluví v podobné souvislosti o „manické poruše“. Šetříme, i když v jiných zemích se naopak uplatňuje teoretiky vzývané „consumption smoothing“, které pomáhá zmírňovat výkyvy v rámci ekonomického cyklu. Ono se to neprojevuje jen ve spotřebě, ale i v investicích, které vlastníci mají tendenci odkládat, protože kdo má averzi vůči riziku, ten se nebude pouštět do nákladných projektů.

Sebe nepředěláme, ale nebuďme překvapení, že růst je pomalejší než v zemích, kde je vyšší zastoupení lidí, kteří ochotněji podstupují riziko, protože v každé krizi zároveň vidí příležitost.

Politici by neměli strašit

Co z toho vyplývá pro politiky? Že nemají Čechy strašit katastrofickými scénáři, protože těch jsme i bez nich schopni vytvořit dost. V praxi to znamená vyhýbat se silným tvrzením o tom, že za rohem na nás čeká Řecko, ale zároveň šíření falešné představy, že kdyby vládla veřejným financím paní Alenka, mohli bychom se rozpočtové střídmosti vyhnout.

Budovatelé státu, zodpovědní politici a všichni jejich partneři, odbory nevyjímaje, by měli volit vhodná slova a argumenty. Kupříkladu fakt, že Česko mělo vždycky lepší rating než všechny nové členské země v regionu, a tak by to mělo nejen zůstat, ale ambicí by mělo být jej dál zlepšovat, což bez uměřenosti v nakládání s veřejnými penězi nejde.

A budoucnost? Ve skutečnosti jsme velmi adaptabilní země a schopnost přizpůsobit se je jednou z definic inteligence. Nebe je níž, než by mělo, ale budoucnosti se zrovna my bát nemusíme.