Dalibor Dostál stál jako ředitel neziskové společnosti na ochranu přírody Česká krajina u zrodu jednoho z nejzajímavějších projektů na zvýšení biodiverzity v bývalých vojenských újezdech.

Jak se novinář dostane k tomu, že založí neziskovku a prosadí vznik rezervací, v nichž žijí velcí kopytníci na územích bývalých tankodromů?

Někdy na počátku milénia se začaly objevovat vědecké zprávy o rychlém vymírání motýlů, kteří mizeli i z chráněných území nebo z bývalých vojenských újezdů, kde desítky let jezdila těžká vojenská technika, zemědělsky se nehospodařilo, nepráškovalo a nehnojilo. Spolu s motýly totiž mizela i společenstva rostlin, na nichž byly jejich populace závislé, protože z jejich stanovišť je vytlačovaly agresivní druhy travin nebo semenáče náletových dřevin.

Rozmanitost velmi poklesla, neboť údržba křovinami a třtinou zarůstající krajiny je nákladná a pracná. Vrtalo mi hlavou, jaké „lowcostové“ řešení by se dalo najít. A říkal jsem si, že tuto roli v přírodě museli původně hrát velcí kopytníci jako divocí koně, zubři a pratuři. Oslovil jsem vědce v Biologickém centru Akademie věd a z Jihočeské univerzity, kteří mi potvrdili, že právě o tomto směru v ochraně „bezlesí“ začínají vědci diskutovat.

Michal Köpping

Největším z velkých kopytníků je zubr, který původně žil v otevřené krajině, nikoli v hlubokých lesích. Ale nabízela se i odolná plemena koní, kteří žijí bez jakékoli lidské péče po staletí třeba v anglickém Exmooru, jsou odolní, velmi nenároční na potravu a veterinární péči. Dalším velkým evropským spásačem byli vyhynulí pratuři, které se zpětným křížením pokoušeli v západní Evropě znovu vyšlechtit ze starobylých domácích plemen, většinou z Iberského poloostrova.

Ta myšlenka mě ohromně zaujala a snažil jsem se ji nejdřív propagovat články, a pomáhat tak biologům. Také jsem očekával, že se její realizace chopí někdo, kdo k tomu má mandát, území a prostředky. Vázlo to. Nakonec jsme založili neziskovku Česká krajina, to se bavíme o roce 2007. Původně jsme měli v hledáčku pro vytvoření rezervací velkých spásačů („megaherbivorů“) využití vojenského újezdu v Boleticích, ale tam to vázlo. Pomohlo, že na západ od nás už vznikly podobné projekty a ukázaly svůj potenciál. Nakonec jsme našli pro svůj záměr podporu ve Středočeském kraji, ale jeho pozemky v Milovicích byly zatíženy právními spory. Nakonec jsme se dohodli s městem Milovice, které v projektu uvidělo potenciál, mimo jiné pro návštěvníky, a mělo několik desítek hektarů pro pastevní rezervaci k dispozici. V lednu 2015 jsme přivezli z Anglie první exmoorské koně a na podzim téhož roku zpětně šlechtěné pratury. Ve stejném roce se podařilo otevřít na pozemcích Agentury pro ochranu přírody a krajiny (AOPK ČR) další část rezervace, do které jsme vysadili další exmoorské koně a první zubry z Polska.

Od nápadu k realizaci to tedy trvalo deset let. Za dalších šest let už máte jedno ze tří největších stád zubrů v republice, koně i pratury dáváte do dalších rezervací jinde v Česku, nějací zubři putovali i do zahraničí. Takže úspěch?

Vydřený úspěch, doprovázený četnými peripetiemi, jednáními s institucemi a neustále se měnícími politickými reprezentacemi, nespočtem kontrol a obavami, zda se podaří zajistit rozšíření areálů a všechno finančně a „papírově“ zvládnout. Velmi nám pomohla podpora veřejnosti, třeba sbírka na oplocení nových pozemků nás opravdu spasila v hodině dvanácté. Dnes je projektů tohoto typu v Česku devět (včetně dvou našich) a letos přibude v Krnově desátý. Co bych rád zdůraznil, je to, že jim poskytujeme naše zvířata jako dlouhodobé zápůjčky bezúplatně a všude dělají stejnou službu - pomáhají svojí přítomností vracet území druhovou rozmanitost, a to za velmi přijatelných nákladů. My jsme základní stáda museli nakoupit, pozemky oplotit, v našich rezervacích vycházely investiční náklady tak 50 : 50, každá další má jen ty náklady na ohrazení, zvířata jsou zdarma. Plus samozřejmě náklady na provoz, ale ty jsou opravdu nízké.

Takže pastva „megaherbivorů“ se osvědčila. Je to ta cesta?

Od samého začátku jsou pastevní areály divokých kopytníků velmi podrobně studovány vědci, od expertů na kopytníky přes entomology a botaniky až po ornitology. Dneska jsme i součástí mezinárodních projektů, které zkoumají dopady tohoto způsobu údržby krajiny a ochrany přírody na několika kontinentech, jsou z toho pozoruhodné vědecké práce. Jasně že malá stanoviště s kriticky ohroženými druhy udržujete jinak, ale když jde o desítky a stovky hektarů, právě pastva divokých kopytníků v početných stádech vychází velmi dobře.

Všechny překvapilo, že už po roce nebo dvou, kdy koně, zubři a pratuři spásli a okousali starou zarostlou vegetaci, začaly na vypasených místech prosperovat mnohé druhy, které jsme měli v hledáčku, třeba vzácné druhy rostlin a motýlů. Jejich počty se zmnohonásobily. Co však odborníky fascinuje nejvíc, je, jak rychle dovedou tyto areály, které mají nějakou kritickou masu, působit jako magnety, jež přitahují desítky druhů tam, kde předtím byla jenom vysoká tráva a nálet hlohu a šípků. Dělali jsme to pro hořce a modrásky, ale takové populace ptáků vázaných na otevřenou krajinu bez chemie nebo kdysi početných zajíců hned tak nenajdete. Nalétávají nám sem dudci a vlhy, kterým se tu prostírá bohatý „švédský bufet“. Třeba fakt, že jsme tady našli 111 druhů kvetoucích bylin, když i největší optimisté mezi botaniky jich čekali padesát? To předčilo všechna naše očekávání.

Znamená návrat velkých kopytníků šanci i pro návrat všech maličkých tvorů, třeba i s pomocí člověka?

Obnova pestrosti vytáhne nejen to, co na samotném stanovišti někde hluboko ve skrytu po desítky let zůstalo, a přitahuje i další z okolí, ale samozřejmě nabízí rovněž možnost návratu druhů, které vyhynuly a bez pomoci člověka nemají šanci se vrátit. Něco jsme již úspěšně vyzkoušeli s pražskou botanickou zahradou u některých květin. Potenciál je i do budoucna. Třeba pro sysly jsou zdejší spásané trávníky naprosto ideální, ale totéž platí pro brouky, kteří se živí trusem velkých kopytníků. Nechci prozrazovat tajemství, ale na ledasčem se pracuje.

Není to daleko od Prahy, evidentní je, že se do rezervací lidé naučili chodit, zvlášť za pandemie, kdy alternativ nebylo mnoho. Turistický potenciál těchto míst je značný. Máte představu, co to přineslo této oblasti?

Je evidentní, že velká zvířata jsou lákadlem, a odhadujeme, že ročně do těchto míst přijede na sto tisíc návštěvníků. Ti se mohou těšit z toho, že v krajině, kde jinak mizí nejen vzácné, ale i ty dříve zcela běžné druhy, vznikl ostrůvek, kde příroda našla místo, a generuje pozitivní zprávy. Jsme opravdu velmi aktivní, abychom jimi veřejnost zásobovali, protože je o čem informovat. Kde jinde najdete tak pozitivní zprávu o síle regenerace české přírody, když jí vyjdete vstříc a dáte jí šanci?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.