Jedna budova před parkovacím domem v centru Berouna a druhá za ním. Obě patří sázkové společnosti Tipsport, kterou po revoluci založilo několik místních rodáků. A během pár let vyroste v jejich blízkosti další, tentokrát ale půjde o základní školu. Hlavou sázkové společnosti je Vratislav Randa. S novináři se většinou nevybavuje, a tak není divu, že se o miliar dářích z městečka nedaleko Prahy příliš neví. Nová škola VIA Beroun byla ale důvodem, proč se Vratislav Randa rozhodl udělat výjimku. Přihodilo se mu to, co řadě dalších českých „velkopodnikatelů“ - k podnikání si přibrali vzdělávání a začalo je to bavit. Ředitelem „tipsporťácké“ školy bude Jiří Luka, který si přinesl zkušenosti od Kellnerových.

Proč jste se rozhodli, že vaše Nadace Tipsport založí zrovna školu?

Vratislav Randa: Dlouhodobě se bavíme v naší bublině, že vzdělání je klíč k tomu, aby se společnost někam posunula. Když vidím, co se děje a koho jsou lidé schopni zvolit, je jasné, že máme velký problém. A to se netýká jen Česka. Chybí nám kritické myšlení, nedokážeme pracovat s informacemi, proto volíme populisty a lháře. A jediná cesta ven je školství. Jinak tady nikdy nebude líp. Bude hůř.

Jedna škola to nezmění…

Randa: Někde je potřeba začít. Není asi lepší investice než do vzdělávání, když už se člověk rozhodne páchat dobro. Když vás nenaučí myslet na základce, kde se to naučíte?

Jak velké dobro je škola VIA Beroun?

Randa: I tohle dobro bude mít nějaký rámec. VIA Beroun bude škola soukromá, takže se tam bude platit školné. A tady pan ředitel má za úkol, aby se časem alespoň přiblížil provozně k nule. Cílem je, aby škola byla soběstačná. To naše „dobro“ půjde z Nadace Tipsport na stipendia. Ta budou pro pana ředitele příjem jako každý jiný a započítají se mu do té nuly.

Jak velká bude investice do samotné školy?

Randa: Pod 400 milionů to nebude. Budova bude pro školu i školku.

Jiří Luka: Říkala jste, že jedna škola společnost nezmění, na druhé straně jedna škola může být inspirací pro ostatní. Nechceme vychovávat roboty, kteří nemají svůj názor a jen poslušně žijí svůj život. Čím víc nás bude, tím větší je naděje na změnu.

Tomáš Novák týdeník HROT

Myslíte si, že toto je problém současného školství?

Randa: V různých mezinárodních srovnáních nedopadáme vůbec dobře a nemyslím si, že naše děti jsou hloupější než Finové nebo Švédové. Ale oni tam školství už nějakých pár let zpět dali hodně vysoko na žebříček priorit.

Luka: To je u nás také, ale vždy jen před volbami. Myslím si, že ve školství chybí vedení k dovednostem neboli soft skills. A k hodnotám. Pro mě je podstatné, aby se náš absolvent, ať už z něj bude politik, nebo květinářka, uměl rozhodovat a uměl využít to, co se ve škole naučil.

Kdy vás osvítilo, že chcete mít svou vlastní školu?

Randa: Podařilo se nám získat pozemek v centru města, kterému bude škola slušet. Už před pár lety jsme měli plán, že bychom postavili vysokou školu. Trápil nás nedostatek „kádrů“ i pro naši firmu. Ukázalo se to ale jako příliš komplikované, nakonec ani založit základní školu nebylo vůbec jednoduché. Hledali jsme nejdříve někoho, kdo už má nějakou školu. To nevyšlo, takže jsme našli tady Jirku, aby nám v podstatě vydupal školu ze země.

V čem to bude jiné, než když jste před 12 lety budoval základní školu Open Gate pro nadaci Kellnerových?

Luka: Open Gate už je dospělé dítě, na které jsem pyšný, ale už od roku 2019 jde dál beze mě. Na nabídce od pana Randy mi bylo blízké, že chtějí nabízet sociální stipendia, to je u základních škol výjimečné. Ve třídě vznikne fajn mix dětí, které chceme učit, aby neřešily, z jaké rodiny pocházejí. Že hodnota člověka je jinde.

Randa: Nerovnost šancí dětí ve vzdělávacím systému je velké téma. Děti chudších a méně vzdělaných rodičů mají mnohem menší pravděpodobnost, že dosáhnou vyššího vzdělání.

Jak jste vnímal školní docházku svých dětí?

Randa: Já mám jednoho syna, tomu už je 38, takže začínal na počátku 90. let, kde si myslím, že školství bylo dost podobné tomu za socialismu, i když tam už nebyl ten ideologický nános. Moje druhé dítě teprve začalo chodit do mateřské školy, tak věřím, že jednou také absolvuje naši školu.

Luka: Při současné online výuce se školy docela odkopaly. Teď rodiče vidí, že se metody práce učitele moc neposunuly. Bohužel je škola pořád o jakémsi obsahu a papouškování. Ale učivo má být přece jen určité palivo k tomu, aby žáci dospěli k čtenářské, finanční, mediální a dalším gramotnostem. My chceme dát šanci učitelům, kteří to chtějí dělat jinak. Pedagog musí mít možnost uplatňovat svoji kreativitu a využívat pestré metody výuky. Pestré! Výklad je jen jedna z tisíce metod. Kantor musí děti nadchnout pro svůj obor.

Randa: Ale společnost tomu kantorovi musí dát nějaké postavení. Ve Finsku dělají výběrové řízení, aby mohl někdo dělat učitele, protože to je velice prestižní povolání za pěkné peníze. Na pedagogickou fakultu jdou u nás studenti už s tím, že vůbec nebudou učit. Prostě taková sběrná vysoká.

V čem ale bude koncept VIA Beroun jiný než třeba Open Gate nebo PORG?

Luka: My se nepotřebujeme za každou cenu odlišit. Angličtina bude naprostá samozřejmost, od první třídy bude zaujímat více než 30 procent výuky. Budou ji učit rodilí mluvčí, ale pedagogicky vzdělaní, žádní batůžkáři. Inspirujeme se různými mezinárodními systémy, třeba Montessori prvky. Máme taková základní 4 K - kritické myšlení, komunikace, kooperace a kreativita. To jsou dovednosti, které naši učitelé budou učit děti pestrými metodami a budou je zároveň zpětně hodnotit. Já jsem si spočítal, že když žák v České republice půjde v roce 2021 do první třídy, náš školský systém opustí někdy v roce 2040. A jaký bude svět v roce 2040? Nikdo neví a my dítě musíme začít připravovat, aby uspělo ve světě, o kterém máme jen mlhavou představu. Na to opravdu penzum dnes vyžadovaného učiva stačit nebude. Bude potřebovat úplně jiné dovednosti.

Budete známkovat?

Luka: Známky na vysvědčení budeme kombinovat se slovním hodnocením. Známky budeme ale používat jinak, než je běžné. My nechceme naše děti za chyby trestat. Chyba je prostředek k učení. To je naprostý základ - když se malé dítě učí chodit a spadne, také mu nedáte čtyřku.

Nemáte problém sehnat učitele?

Luka: Nemám, tým už mám skoro hotový, a to jsme ani nedali inzerát. Zatím ale bude malý.

Jakou máte cílovou kapacitu školy?

Luka: V každé třídě bude po 16 dětech. Příští rok bychom rádi otevřeli dvě pilotní třídy, další roky vždycky přibude už jen jedna. A v roce 2024 - nebo v roce 2025, kdy by se měla otevřít nová budova školy - bude cílová kapacita 320 dětí. S mateřskou školou to bude ke čtyřem stovkám.

Jaké bude školné?

Luka: V rámci pilotního provozu, kdy budeme v pronajatých prostorách, bude školné osm tisíc měsíčně. Pak bude vyšší. Jaký bude podíl sociálních stipendií, teprve uvidíme.

Takže vy nebudete děti vybírat podle schopností, ale budete rozhodovat podle situace rodiny?

Luka: Ze zákona ani nejde dělat selekci v první třídě. Já zastávám názor, že vzdělávatelné je každé dítě. U každého dítěte je možné najít něco, v čem je dobré. Neříkám, že je v tom génius, ale je to jeho silná stránka.

Kolik dáváte panu řediteli času, aby se dostal na tu provozní nulu?

Randa: Do té doby, než se škola naplní, ta provozní nula asi nebude. Pak musí být.

Nastal u vás nějaký životní zlom, když jste se rozhodl mít školu?

Randa: V určitém životním období si asi člověk uvědomí, už nejde jen o to, vydělávat peníze. Čím jsem starší, tím víc mě baví učit se nové věci. Z mé pracovní náplně je teď tahle škola významná část.

Když si vzpomínáte na svá školní léta, co se vám vybaví?

Randa: Upřímně, já na ně nevzpomínám vůbec špatně. Bude to i tím, že jsem byl dobrý student, takže jsem to měl s učiteli dobré. Ale pořád to byla ta škola Marie Terezie, učitel na stupínku, výklad, zápis, úkoly, zkoušení. To je možná důvod, proč se školství mění tak pomalu. Všichni jsme v něm vyrostli a máme to v sobě - vždyť nás tahle škola naučila, tak nemohla být tak špatná. Vím zhruba, co vyrostlo z nás, říkám si, není to tak hrozné, ale co vyroste z Montessori dětí? Já nevím…

Luka: Na Škodu 120 z dětství asi také nevzpomínáte ve zlém, ale už byste v ní jezdit nechtěli. Na rodiče se nemůžeme zlobit, musíme pořád vysvětlovat. Ale tuto vaši otázku kladu učitelům na seminářích. Většinou to bývá vzpomínka na konkrétního učitele. Vidíte, jak je důležitý v životě. A pak je to okamžik, kdy zažili úspěch v jakékoli oblasti.

Randa: V pěti letech jsem vyhrál závod na tříkolce. Dostal jsem zlatou medaili z čokolády, byl jsem na stupni vítězů a to bylo pro mne tak silně emotivní, že si to pamatuju jako vůbec první životní vjem.

Luka: To je ale hodně silné, to, co říkáte. Protože opravdu každý v naší škole zažije úspěch. A úspěch je spojen s pocitem štěstí. Rodiče většinou chtějí, aby děti byly ve škole šťastné. A to my chceme taky.

Má společnost právo chtít od lidí, kteří mají úspěch, aby se s těmi méně úspěšnými alespoň trochu rozdělili? Někdo si myslí, že si miliardáři charitou kupují odpustky…

Randa: Normální je, že si člověk v určitém okamžiku uvědomí, že má už třeba víc, než potřebuje. Lidé mají základní dvě motivace: peníze, nebo uznání. No a ta jedna se vám po čase vytratí a přichází ta druhá. Motivace je vždycky motor.

Vyšší zdanění hazardu je pro politiky lákavé téma. Nechcete tím říci: Podívejte se, my s těmi penězi umíme zacházet líp, než když nám je vezmete a zmizí někde ve státní černé díře?

Randa: To se netýká jen hazardu. Myslím si, že každý, kdo vybuduje velké a úspěšné firmy, si říká, že je určitě schopnější -a je to asi pravda - než stát. A chce raději dát zdrojům sám smysl. Když se člověk setká s veřejným sektorem, většinou je to opravdu příšerné. Doufejme, že lepším vzděláváním se to třeba zlepší, ale určitý potenciál lidí, kteří něco dokázali, je dobré využít, ať je to v jakémkoli oboru. Chtějí být úspěšní i na jiném poli, to je přirozené a pro tu společnost je to dobře.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.