Ladislav Štoll ovlivnil českou kulturu 20. století jako málokdo jiný. Za první republiky byl úředníkem Živnobanky a (nijak oslnivým) komunistickým novinářem, po válce se stal – ačkoli vystudoval jen Obchodní akademii v Turnově – vysokoškolským profesorem, rektorem, zakladatelem Československé akademie věd, „věrozvěstem“ socialistického realismu a nakonec ministrem kultury. Historik Vojtěch Čurda se Štollem zabýval deset let. Výsledkem je kniha „Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století“.

Začnu řečnickou otázkou, kterou si ve svých pamětech položil literární historik Václav Černý: Jak by asi vypadala naše kultura, pokud by se konce války dožil Vladislav Vančura, Ivan Sekanina a další předváleční komunističtí intelektuálové? Černý tedy rovnou dodával, jestli by je nečekal osud kritiků generální stalinské linie.

Myslím, že v jeho případě hrála roli loajalita, určitá schopnost pohybovat se v mocenském aparátu a samozřejmě kontakty. Konkrétně vazby na ministra informací Václava Kopeckého. Za války mezi vrcholné představitele komunistické strany určitě nepatřil a do odboje se zapojoval až, řekněme, ve třetí linii. Měl ale dlouholetou praxi v komunistických předválečných tiskovinách a zároveň ve třicátých letech osvědčil věrnost stalinské linii strany, a to hlavně v době moskevských procesů.

Nic takového jsem v pramenech nena­lezl, ale když se podíváme na jeho zápisky, určité pochyby se najít dají, ale jsou to pochyby o sobě samém.

Jestli se chová jako správný komunista a jestli v něm nezůstaly relikty maloměšťácké výchovy – v této souvislosti označil Turnov, v němž chodil na obchodní akademii, za město protkané „pekařovským kultem“ (Josef Pekař byl konzervativní český historik, pozn. red.). Také po druhé světové válce, když se znovu podávaly přihlášky do – během okupace zrušené – KSČ, píše o určitých pochybnostech, jestli se za války choval statečně.

To je téma samo o sobě. Někdy se o Štollovi píše, že byl za války „zalezlík“, ale je to složitější. Dalo by se říci, že byl mužem určeným k přežití.

Domnívám se, že to vyplývá z toho, jak o něm mluvili ostatní. Přežil hlavně proto, že jeho spolužák pracoval na policejním komisařství a jeho předválečné materiály o působení v KSČ zničil. Jeho úkolem za války bylo shromažďovat texty od svých kolegů, třeba motáky Julia Fučíka z vězení; ten mu měl také – coby „věrnému příteli“ – odkázat Reportáž psanou na oprátce, byť přesně nevíme, jak to bylo. S Fučíkem se každopádně potkal v konspiračním bytě krátce před jeho zatčením a víme také, že v ilegálním Rudém právu publikoval, samozřejmě anonymně, báseň k Prvnímu máji.

Na druhou stranu byl velmi opatrný člověk, což je v období okupace zcela pochopitelné. Charakteristická je historka z roku 1943, kdy za ním do bytu přišel parašutista Rudolf Vetiška s jistým Antonínem Vohradníkem, což byl, jak se později ukázalo, agent gestapa, a Štoll je oba vyhodil. Štollův syn Ivan mi vyprávěl, že otec byl výborný psycholog a Vohradníka odhadl jako nebezpečného člověka.

Byl kvůli tomu celou noc u výslechu. Vetiška mu ale při konfrontaci rukou naznačil, jako že se tahá za límec, a ­Štoll pochopil, co má říct: byli u něj, ale on je chytil za „flígr“ a vyhodil. To ho zachránilo.

Komunistická strana hledala ve svých řadách novináře, kteří by mohli vyučovat na Vysoké škole politické a sociální. Smluvní profesura zahrnovala i lidi, kteří sice neměli formální vzdělání, zato jim nechyběly určité zkušenosti. A ty Štoll měl, nezapomeňte, že žil dva roky v Moskvě a překládal tam Marxe, Engelse a Lenina.

Ano, a navíc, jak už jsem řekl, řada jeho souputníků za války zahynula. Stejně k tomu ale přišel „jako slepý k houslím“ a jeho syn Ivan mi líčil, že se otec musel přes noc změnit z obyčejného člověka na ideologa.

Ty vzpomínky jsou různé. Štollovy přednášky paradoxně ovlivnily spoustu lidí, kteří se později podíleli na reformách šedesátých let. Třeba novinář A. J. ­Liehm vyprávěl, že ho Štoll oslnil, jiní na něj ale vzpomínali jako na figurku, která působila spíš komicky.

To byl Ivan Klíma. Jiný spisovatel, „baťovec“ Ludvík Vaculík, na druhou stranu vzpomínal, že právě od Štolla poprvé slyšel o lidech jako John Locke nebo Niccolò Machiavelli.

Já bych ho tak nenazýval, ostatně kaž­dý člověk je originální a originální byl i Ladislav Štoll, ať už jeho příběh jakkoli splývá s příběhy jiných aparátčíků.

Vůdčím duchem asi nebyl, rozhodně ne ve smyslu kulturtrégra. Tu roli hráli na začátku padesátých let lidé o úroveň výš – ministr informací Václav Kopecký, ministr kultury Zdeněk Nejedlý a šéf propagačního oddělení ÚV KSČ Gustav Bareš. Sám Štoll čerpal svůj vliv ze spojení s Kopeckým a podřizoval se jeho linii, na druhou stranu mu ale opravdu nejde upřít zaujetí literaturou. O tom, co je správné a co ne, rozhodoval podle neuvěřitelně plochých kritérií, kultura mu splývala s jeho politickou aktivitou a on sám trpěl určitým mesia­nismem, kdy věřil, že literatura je svázaná s bojem za sociální spravedlnost. Důležité je si uvědomit, že pro něj šlo stále o pokračování polemik, kterými se česká kulturní levice – včetně Štolla v roli novináře – zabývala ve dvacátých a třicátých letech.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

To jsem nezaznamenal. Dochovaly se ale dopisy různých osobností, které po něm něco chtěly. Tak třeba Jan Werich žádal o lepší zabezpečení pro básníka Vladimíra Holana.

Panuje sice představa, že sousedské vztahy Wericha a Holana moc přátelské nebyly, jenže realita byla trochu jiná. Emil Filla měl zase problémy s výstavou panoramatických obrazů Českého středohoří, ale takových dopisů existuje mnohem víc.

Ano, tak to bylo, ale nechci, aby se to bralo jako nějaká potupa, chápejte, bylo mu šestnáct. No a Forman s Janou Brejchovou zase sháněli v Praze byt.

Určitý luxus k tomu samozřejmě patřil, třeba auto s řidičem, později také pravidelně trávil léto na Krymu. Myslím ale, že nebyl člověk, který si liboval v luxusu. Byl sice materialista, ale nikoli mate­riálně založený člověk.

Jeho hnacím motorem byla podle mě snaha prosadit ideje komunismu a on sám se k tomu cítil být povolaným nástrojem. Zároveň byl ale člověk velkých osobních ambicí. Politickému vlivu se rozhodně nebránil, ostatně těch funkcí kumuloval opravdu hodně. V jádru ale byl – alespoň podle mého názoru – vždy přesvědčen, že jedná správně, byť třeba roku 1968 v soukromé korespondenci připouštěl, že není nadšený z invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Ano, ale zároveň považoval za nutné držet stranickou linii, a dokonce se kvůli tomu pohádal s neteří Vierou.

V exaktních vědách sice spíš pokulhával, ale měl rád moderní techniku a na vojně se z něho stal nadšený propagátor letectví. Ostatně jeho první kniha se jmenuje Člověk v aeroplánu. Taky rád chytal ryby.

Kromě toho byl ale zřejmě manuálně zručný, protože si na Malé Skále postavil chatu. Jeho hlavním koníčkem ale byla jednoznačně literatura. Trávil víkendy tím, že si vozil na chatu knihy, četl je a dělal si výpisky. Kromě toho vyrážel – často se spisovatelkou Jarmilou Glazarovou – na výlety po okolí; Trosky, Turnovsko, Maloskalsko, to byl kraj jeho dětství.

Chápu to jako rozloučení s rodinnými tradicemi a určitou konverzi. Už v šestnácti letech se nechal vyškrtnout z katolické církve.

Ano, v šestnácti. Prý pod vlivem četby Jiráskova Temna. Zdaleka v tom ale nebyl jediný. Štolla ostatně nepojímám jako solitéra, ale jako reprezentanta své generace, kterou ovlivnila první světová válka – v knize ji nazývám „ztracenou československou generací“. Dalším faktorem byla situace v rodině. Jeho otec padl a matka si našla nového partnera, s nímž Štoll neměl úplně idylické vztahy. V osmnácti letech odešel do Prahy a musel se sám živit.

V Živnobance. Do toho četl Marxovy a Leninovy spisy a samozřejmě se stýkal s pražskou intelektuální levicí. Jeho příklon ke komunismu byl ale pozvolný a do strany vstoupil až v roce 1926. Na druhou stranu už předtím napsal knihu Otrávený chléb – typově jde o brakovou literaturu, ke které se později nehlásil – a v ní se objevuje jakási podzemní organizace, která vyhazuje do povětří sejfy bohatých bankéřů. Z Živnobanky byl v roce 1931 propuštěn kvůli článku s názvem Úředníci, ve kterém kritizoval svého zaměstnavatele. Pak už se naplno věnoval kariéře komunistického novináře a druhou světovou válku strávil jako úředník ve společnosti Maizena, která obchodovala s kukuřicí. 

Vojtěch Čurda (37)

• Vystudoval dějepis a společenské vědy na Pedagogické fakultě UK.

• Vyučuje na pražské konzervatoři a externě přednáší na pedagogické fakultě.