Spojené státy žijí předvolební prezidentskou kampaní. Její intenzitu poznamenala pandemie koronaviru, ale přesto se všude řeší, jaké šance má Joe Biden a jaké stávající šéf Bílého domu Donald Trump. Jedním z velkých témat je jejich zdraví.

Na sociálních sítích probíhají vášnivé debaty o tom, jestli je Trump natolik nemocný, že si musí při pití přidržovat sklenici oběma rukama. V případě Bidena se zase lidé ptají, nakolik jeho myšlení ovlivňuje senilita: demokratický kandidát v mnoha projevech ztrácí nit, zapomíná slova, nedokáže dokončit myšlenku a občas působí duchem nepřítomně. Některá média téměř najisto počítají s tím, že Bidena krátce po zvolení vystřídá jeho viceprezidentka Kamala Harrisová. Zdravotní stav kandidátů zcela jistě ovlivní výsledek listopadových voleb a přispěje k rozhodnutí o tom, kdo od ledna příštího roku obsadí Bílý dům.

Ne že bychom podobné spekulace neznali z Česka. O zdravotním stavu českého prezidenta Miloše Zemana se diskutuje (a pochybuje) už roky a hodně živě od jeho znovuzvolení. Jedna z fám o údajné rakovině hlavy státu dokonce skončila až u soudu.

Téma zdravotního stavu politiků a jeho vlivu na jejich rozhodování je natolik fascinující, že o něm vyšla řada publikací. Mezi nejzajímavější patří kniha bývalého britského ministra zahraničí Davida Owena s názvem Nemocní u moci.

Bývalý politik v ní na základě osobních zkušeností i historických pramenů ukazuje na desítkách příkladů konkrétních politiků neblahé dopady rozhašeného fyzického nebo psychického zdraví. A poukazuje na to, že v některých případech dokonce nemoc posunula vývoj dějin směrem, kterým by se při plném zdraví předních státníků zřejmě neubíraly.

Nixon i Kennedy

Jedním z nejznámějších skandálů, za nimiž stojí nemoci politiků, je aféra Watergate. K ní by podle Owena nejspíš nedošlo, nebýt pestrého chorobopisu prezidenta Richarda Nixona. Dodnes sice není jisté, zda trpěl skutečnou psychózou, veškeré okolnosti tomu ale nasvědčují: prezident se utápěl v častých depresích, byl silně paranoidní a holdoval alkoholu v míře rozhodně větší než malé. Právě jeho psychickým stavem tak prý lze vysvětlit jinak těžko pochopitelné chování během celé aféry s vloupáním do volebního štábu demokratů.

Choroby ale poznamenaly i úřadování Nixonova předchůdce Johna Kennedyho. Zatímco jiní historici přičítají fiasko z neúspěšného pokusu o sesazení Fidela Castra při vylodění v zátoce Sviní a naopak heroický úspěch o rok později při řešení karibské krize jeho politickému zrání, David Owen má jiný názor. Za lepším úsudkem i strategickým postupem vidí především změnu v léčbě vážné nemoci, jíž Kennedy trpěl – Addisonovy choroby.

Výrazně se do dějin zapsalo období na začátku 80. let 20. století v Rusku. Po smrti generálního tajemníka KSSS Leonida Brežněva se v jeho pozici krátce mihli dva přestárlí a těžce nemocní následovníci: Jurij Andropov a Konstantin Černěnko. Vystřídání tří vůdců během necelých čtyř let, z toho dvou enormně slabých, nakonec vedlo k nástupu „mladého“ reformátora Michaila Gorbačova. 

Hlavně díky tomu mohlo ve střední Evropě dojít k přechodu od socialismu k demokracii bez ruské intervence. Není pochyb, že kdyby na místě Gorbačova stál některý z jeho předchůdců vyškolených v KGB, česká sametová revoluce i změny režimů v dalších zemích by zdaleka neměly tak hladký průběh.

Veřejnost má pochopení

Za jeden z největších problémů označuje David Owen tutlání chorob předních politiků. V historii nachází jen ojedinělé případy, kdy státníci vyšli s pravdou ven a voličům slabiny přiznali. Ve většině případů tomu bylo naopak: z nemocí mocných se stalo přísně střežené tajemství.

Jednou z mála výjimek mezi velkými politickými osobnostmi posledního století byl Dwight Eisenhower, velitel spojeneckých sil v Evropě během druhé světové války a později i prezident Spojených států. Eisenhower dlouhodobě trpěl Crohnovou nemocí, dodnes ne zcela vyléčitelnou chorobou způsobující záněty trávicího ústrojí. 

S ní se nicméně bývalý generál byl schopen popasovat. Skutečný problém přišel až po tři čtvrtě roce v úřadu: na konci září 1953 Eisenhower prodělal těžký infarkt. Informace o svém zdravotním stavu zveřejnil, což zprvu mělo dramatické dopady. Dow Jonesův akciový index se po oznámení propadl o šest procent, což bylo nejvíc od Velké hospodářské krize v roce 1929.

Právě díky otevřenému přístupu ale panika veřejnosti trvala jen krátce. Když se téměř po dvou měsících rekonvalescence a odpočinku Eisenhower vrátil do úřadu, čekaly ho ovace. Dokázal tak jednu věc: ani vážné zdravotní problémy nemusejí politika připravit o podporu a popularitu, pokud je otevřeně přizná a řeší.

Stejný recept pak právě na Eisenhowerovu radu použil i další americký prezident Lyndon Johnson. Jeho ikonická fotografie, na níž ukazuje dlouhou jizvu na břiše po operaci zaníceného žlučníku, vešla do historie. A opět se potvrdilo, že se otevřenost vyplácí: zdravotní komplikace Johnson politicky ustál bez problémů a osudnou se mu stala až válka ve Vietnamu. Miláčkem davů se stal ostatně i Ronald Reagan, který o rodinné anamnéze – Alzheimerově chorobě – hovořil jako o „dědictví“ dokonce už před volbami. Přesto v nich uspěl.

Nemoc jako státní tajemství

Jak ale David Owen ukazuje na mnoha dalších případech, drtivou většinu nemocí se politici snažili utajit. Nekorunovaným králem v této disciplíně se stal francouzský prezident François Mitterrand. 

Ačkoliv během předvolební kampaně hlásal absolutní otevřenost vůči voličům, a to i z hlediska poskytování informací o svém zdraví, z jeho předsevzetí rychle sešlo. Mitterrand v předvolební kampani sliboval poskytovat pravidelně, každého půl roku podrobnou lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Když ale po necelém roce v úřadu, v listopadu 1981, slyšel od doktorů drtivou diagnózu o rakovině prostaty, okamžitě otočil.

Z choroby, která v té době představovala téměř jistý rozsudek smrti, udělal státní tajemství. A to i přes skutečnost, že mu lékaři dávali tři roky života. Francouzův boj s nemocí byl nakonec relativně úspěšný – původní prognózu dalece překonal. A co víc, smrtelnou diagnózu se mu dařilo tajit až do roku 1992, kdy musel na operaci. I po ní ale mlžil, když vykládal, že bere „jen nějaké léky na revmatismus“.

Ještě horší přístup zvolil jeden z nejpopulárnějších amerických prezidentů John Kennedy, který tajil svůj zdravotní stav už v předvolební kampani. V ní vystupoval s maskou mladého energického a zdravím kypícího politika, což byla jedna z hlavních zbraní proti sešlému alkoholikovi Nixonovi; nic ovšem nemohlo být vzdálenější pravdě.

Výčet nemocí, které Owen uvádí u Kennedyho jména, by vydal na několik odstavců, tou hlavní byla ale takzvaná Addisonova choroba spočívající v selhání kůry nadledvin v produkci hormonu kortizolu. Ta vyžadovala kontinuální hormonální léčbu. 

Zřejmě nejbizarnější příběh nabízí David Owen v případě Woodrowa Wilsona, který Spojeným státům prezidentoval v letech 1913 až 1921. Už v září 1918 prodělal mozkovou mrtvici, po níž ochrnul na půl těla, a bylo prakticky vyloučené, aby osobně vykonával úřad. Utajování choroby se ujal sám prezidentův osobní lékař Cary Grayson společně s Wilsonovou chotí. 

Přestože prezident po mozkové příhodě několik měsíců jen ležel v zatemněném pokoji, nebyl schopen číst ani diktovat a neúčastnil se zasedání vlády, na veřejnost se informace o problémech nedostaly. Za Wilsona de facto sedm měsíců úřadovala jeho žena, které se později, když pravda vyšla najevo, přezdívalo „první žena v čele Spojených států“. A jméno Wilsonova viceprezidenta Thomase Marshalla si dnes pamatují jen historici.

Nemoc z povolání

Mnoho politiků se ve funkci chová mírně řečeno výstředně, ale o chorobě v psychiatrickém slova smyslu se hovořit nedá. Dokonce i ty největší bestie dějin 20. století – například Adolf Hitler, Pol Pot nebo Saddám Husajn – nejspíš netrpěly „opravdovou“ duševní nemocí, byť se jejich nelidské chování jinými příčinami vysvětluje jen těžko.

Výjimkami byli regulérně a prokazatelně psychicky nemocní diktátoři jako Mao Ce-tung s diagnózou paranoidního sadismu nebo italský „duce“. Právě Mussoliniho bipolární afektivní porucha vedla k nevysvětlitelným excesům, jako byla například italská invaze do Řecka v roce 1940, která skončila absolutním fiaskem. Přesto byl Mussolini až do smrti přesvědčen o vlastní neomylnosti a významu. Na sklonku války fantazíroval o americkém zajetí a velkolepém soudním tribunálu v Madison Square Garden, aby nakonec skončil zastřelený partyzány a pověšený za nohy na konstrukci jedné milánské čerpací stanice.

David Owen kvůli nejisté diagnóze některých politiků ve svém díle zavádí nový pojem: syndrom hybris. Jde v podstatě o „nemoc z povolání“, formu megalomanie, která se u většiny Owenem uváděných příkladů vyvinula až během vládnutí. Ve stručnosti jde o to, že vládce či špičkový politik s postupně přibývající mocí získává stále silnější pocit neomylnosti. Díky tomu chce ovlivňovat veškeré dění, soustřeďuje do svých rukou stále větší pravomoci, stává se autoritářem – a pochopitelně kvůli tomu páchá chyby.

Typickým příkladem je právě vůdce třetí říše. Přestože se v jeho osobnostním profilu bezesporu najdou abnormality a úchylky (například pokřivený vztah k ženám nebo neurózy s psychopatickými sklony), rozhodně ho nelze prohlásit za nesvéprávného. Také vliv drog, které na sklonku války užíval, neměl zpočátku na jeho fungování velký vliv. Podle Owena to dokazuje chladnokrevnost, s kterou se postupně dostal k moci a převzal vládu na Německem. 

Neomezená moc u něj postupně vedla k vytvoření syndromu hybris. Podle Owena je nejlepším důkazem Hitlerovo chování na konci roku 1941. V té době nacisté prohrávali bitvu o Moskvu. Po vstupu Japonska do války útokem na Pearl Harbor ale Hitler místo vyčkávání vyhlásil válku Spojeným státům. Otevřel tak další frontu, což se mu stalo osudným.

Samolibí demokraté

Oběti syndromu hybris lze nalézt i mezi demokratickými politiky. David Owen na základě osobního dlouholetého pozorování dává za příklad premiérku Margaret Thatcherovou. V prvních dvou volebních obdobích na Downing Street 10 se syndrom hybris teprve rozvíjel. 

K posilování sebevědomí premiérky pomohly zejména dvě akce: válka o Falklandy a řešení stávek horníků. V obou případech šla Thatcherová proti většinovému mínění a v obou případech se to ukázalo jako správné rozhodnutí.

Nabytý pocit neomylnosti ale zároveň premiérku nakonec stál křeslo. Thatcherová zůstávala stále častěji se svými názory osamocená, což ji ovšem neodradilo od jejich urputného prosazování. V plné síle se u ní syndrom hybris měl projevit v říjnu 1990, po návratu z římského jednání Evropské rady o dalším sjednocování Evropy, kde rozcupovala návrhy ostatních evropských státníků a se stejnou razancí pak vystoupila i v britském parlamentu.

Thatcherová šla i proti spojencům z vlastní strany; místopředsedu kabinetu i konzervativní strany Geoffreye Howea, nadšeného Evropana, kvůli jeho názorům zesměšňovala. Nakonec tím proti sobě obrátila svou vlastní partaj a musela v Downing Street skončit.

Syndrom hybris světových státníků poznamenal i českou historii. Podle Owena propukl totiž také u britského premiéra Nevillea Chamberlaina a silně ovlivnil jeho vyjednávání v Mnichově. Chamberlain posedlý svým poslání zajistit Británii mír se nechal obalamutit Hitlerem a odjížděl z mnichovské konference jako tragická postava. 

Analogické příběhy k těm zahraničním, které v knize uvádí David Owen, ovšem není těžké najít ani v české politice. Asi nejtypičtějšími příklady jsou prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba pocit neomylnosti a vlastní důležitosti dohnal až do pozice nesnesitelných narcisů.

Co s tím?

Důkazů, jak mohou státníci tající své více či méně vážné zdravotní diagnózy negativně ovlivnit osud svých zemí, vynáší ve svém díle David Owen desítky. Nabízí se ale otázka: jak podobným excesům do sebe zahleděných, či dokonce psychicky nemocných politiků zabránit či předejít?

Spoléhat na osobní lékaře politiků nedává valný smysl. Právě oni se zhusta velkou měrou podíleli na utajování podezřelých symptomů svých politických pacientů. Důkazem budiž osobní lékaři Françoise Mitterranda, Johna Kennedyho nebo dříve Woodrowa Wilsona. Ostatně i lékařské zprávy o stavu Miloše Zemana mají do transparentnosti daleko.

Klíčem k odhalení vážných zdravotních potíží by tak podle bývalého britského ministra zahraničí mohl být recept dobře známý od soukromých komerčních firem – nezávislé, pravidelně vydávané lékařské posudky. Zdravotní prohlídky by přitom měly předcházet už samotnému zvolení. V ideálním případě by podle Davida Owena měli znát anamnézu všech kandidátů voliči ještě před plebiscitem. Protože u vrcholných politiků, kteří rozhodují o životech budoucnosti milionů lidí, přestává být zdraví osobní záležitostí a nevyhnutelně stává se věcí veřejného zájmu.

Příznaky syndromu hybris

• Vidění světa jako arény k vykonávání moci

• Sklon pouštět se do akcí vylepšujících image

• Nepřiměřený zájem o vlastní prezentaci

• Spasitelský styl mluvy o sobě samém

• Ztotožnění vlastní osoby se státem

• Tendence mluvit o sobě v třetí osobě

• Přehnaná víra ve vlastní úsudek a pohrdání kritikou

• Sebedůvěra hraničící s pocitem všemocnosti

• Přesvědčení o zodpovědnosti k vyšší moci, ne lidem

• Nepokojnost, výbušnost a bezohlednost

• Ztráta kontaktu s realitou

• Zatvrzelé odmítání změnit směr

Pozn. Projeví-li se u osobnosti více než čtyři symptomy, velmi pravděpodobně trpí syndromem hybris.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Němec