Od Pekelné brány ve východoafrické Keni přes Namibskou poušť na jihozápadě až po severoafrické Maroko nebo Egypt, všude lze využít obnovitelných zdrojů energie nejen pro očekávaný velký vzestup spotřeby elektřiny v Africe, ale i na export do Evropy. Nikdy nebyly větší naděje, že i země, které nemají nic než slunce, písek a vítr, by z této dosud z hlediska ekonomického rozvoje v podstatě bezcenné kombinace mohly nějakým způsobem profitovat. Jako obvykle, zbývá „vyřešit pár detailů“.

Desertec zapomenut, severní Afrika znovu v kurzu

Na slunci v severní Africe fascinuje nejen to, že tam svítí nějaké tři tisíce hodin ročně, ale že k dispozici jsou obrovské plochy jinak v podstatě nevyužívané a nevyužitelné kamenité pouště, kde je zábor půdy velmi levný a nehrozí tam ani riziko písečných bouří.

Nápad na dovoz elektřiny z obnovitelných zdrojů z těchto zemí také není žádná novinka. První megalomanské nápady, slibující saturovat významnou část poptávky Evropy po elektřině, už mají občanku. S velkou slávou odstartované projekty typu Desertec (2009) sešly na úbytě, přičemž hlavní příčinou nebylo „arabské jaro“ a politické problémy („nadnárodní konsorcia nám seberou i poušť a my z toho nebudeme nic mít“), ale mnohem prozaičtější neúnosné náklady. Nejen na samotné solárně-termální elektrárny, fotovoltaické a větrné parky, ale hlavně na výstavbu přenosových sítí, které by s přijatelnými ztrátami dokázaly přepravit energii do Evropy a tam konkurovat jiným zdrojům.

Náklady jsou dnes konkurenceschopné

Od té doby se leccos změnilo, především klesaly normalizované náklady na energii (LCOE; srovnávají investiční a provozní náklady po dobu životnosti jednotlivých zdrojů) z obnovitelných zdrojů s tím, jak klesaly jednotkové kapitálové náklady díky úsporám z rozsahu, inovacím a zlepšením v know-how. Podle mezinárodní investiční banky Lazard, která ve spolupráci s průmyslovými konzultanty Roland Berger vydává pravidelné analýzy LCOE, se velkoplošné fotovoltaické elektrárny a větrníky na pevnině dostávají – i po zahrnutí nákladů na skladování – na konkurenceschopnou úroveň s plynovými elektrárnami v kombinovaném cyklu. Bez subvencí na straně jedné a bez zátěže nákladů na emisní povolenky u fosilních zdrojů na straně druhé.

Afrika s násobně příznivějšími podmínkami v podobě osvitu musí lákat. Mimo jiné i domácí poptávkou po elektřině, která z velmi nízkých úrovní roste a dál poroste. Mnohde dávají obnovitelné zdroje smysl i pro domácí společnosti, takže uzavírají kupní smlouvy s nezávislými dodavateli (PPAs, power purchase agreements) na elektřinu za pevně definovaných cenových podmínek na léta dopředu. Překážek je požehnaně, ale nenajdete africkou zemi, kde by se obnovitelné zdroje nestaly součástí řešení a výsledného mixu. Ty, kde spolehlivě nejen svítí, ale i fouká, jsou z hlediska výsledných produkčních nákladů samozřejmě ve výhodě.

Maroko požehnané sluncem a větrem

Kromě toho, že intenzita osvitu významné části území Marockého království předurčuje tuto zemi ke slunečním elektrárnám, je ohromný také potenciál pasátových větrů. U severního pobřeží Maroka vane vítr s průměrnou rychlostí deset metrů za vteřinu v podstatě po celý rok.

Něco se už udělalo. Výstavním kusem ohromujícím soustředěním slunečních paprsků do solárních věží je projekt Núr (Světlo). Již pár let ve Warzazátu na jihovýchod od Marrákeše funguje pod tímto názvem největší solárně-termální elektrárna (CSP) na světě s výkonem 510 megawattů, postavená ve čtyřech fázích Saúdy vedeným konsorciem (saúdskoarabská ACWA Power jako sponzor projektu investovala 96 milionů eur). Jedna z etap využívá skladování tepla prostřednictvím tavených solí, což umožňuje dodávat proud do sítě i v době marocké odběrové špičky, která připadá na večerní hodiny.

Financování poskytla řada multilaterálních finančních institucí včetně Světové banky, Africké rozvojové banky a Evropské investiční banky, ale i německá rozvojová banka KfW (ta půjčila nejvíc, skoro 300 milionů eur). Bylo to velmi drahé, podle závěrečné Completion Report Africké rozvojové banky se celkové finanční náklady vyšplhaly na 640 milionů eur a návratnost bude velmi, velmi dlouhá.

Miroslav Zámečník

Podíl obnovitelných zdrojů (včetně hydroelektráren) na celkové marocké bilanci v roce 2021 dosahoval nějakých 37 procent, stejně jako výroba elektřiny z uhlí. Podle vládních záměrů by však v roce 2030 měl stoupnout o patnáct procentních bodů na 52 procent celkové instalované kapacity.

Znovu se začínají objevovat představy o tom, že by Maroko mohlo využít své obdařenosti vysokým osvitem a stálými pasáty i pro export – nejen elektřiny, ale například i zeleného vodíku. Solární fotovoltaické parky a větrné elektrárny sice rostou v Maroku jako houby po dešti, ale nic nemá na projekt Xlinks na propojení Maroka s Británií vysokokapacitním podmořským stejnosměrným kabelem. Vedl by tisíce kilometrů položený na kontinentálním šelfu, to znamená, že by kopíroval členité pobřeží Portugalska, Španělska a Francie, aby se vyhnul hlubinám Biskajského zálivu, a vyústil by v jihoanglickém Devonu – stavba za pakatel nějakých osmi miliard liber v cenách roku 2020.

Exportovat by se touto cestou mohla elektřina vyrobená na 200 kilometrech čtverečních solárního a větrníkového parku umístěného v produkčně ideální lokalitě v centrálním Maroku, kde by elektřina mohla být vyráběna dvacet hodin denně. Celková kapacita by měla dosahovat deseti gigawattů. Sponzoři projektu tvrdí, že to je sice obscénně drahé, ale pořád si myslí, že by dovedli dodávat elektřinu na bázi contract-for-difference asi za polovinu toho, co jaderná elektrárna v Hinkley ­Pointu. Jestli tohle neskončí jako Deser­tec, čeká celou severní Afriku energeticky sluncem prozářená budoucnost.

Keňa geotermální

Keňa, ležící na tektonickém zlomu Velké příkopové propadliny, se stává zemí zaslíbenou obnovitelným zdrojům. Aktuálně z nich pochází 94 procent tamní výroby elektřiny, do roku 2030 bude země uhlíkově neutrální.

Keňa je momentálně sedmým největším producentem elektřiny z geotermálních zdrojů na světě – pokrývají 38 procent elektřiny v zemi. Geotermální komplex Olkaria s téměř 800 megawatty je globální dvojkou po kalifornských Geysers.

Miroslav Zámečník

Keňa má dnes navíc dobře vyladěný obchodní model. Velmi finančně nákladnou a rizikovou počáteční fázi, do níž se soukromým investorům zvláště v afrických poměrech ani trochu nechce, na sebe od roku 2008 bere specializovaná státní společnost GDC, zatímco samotná exploatace ověřených geotermálních zdrojů může být záležitostí elektrárenských společností (v keňském případě je to KenGen, ze sedmdesáti procent vlastněný státem, s akciemi obchodo­vanými na nairobské burze) nebo speciálně k tomu účelu vytvořených společností („espévéček“). Nákladově je geotermální energie nejméně dvakrát dražší, než na kolik vychází kilowatthodina z keňských hydroelektráren, ty však mají v posledních letech problémy s nepravidelností srážek.

Rozvoj geotermální energetiky v Keni je jednou z velkých „success stories“: KenGen dnes vyváží know-how a investuje v sousedních zemích s podobnými geologickými poměry. Zejména Etiopie se považuje za zemi s nejvyšším dosud nečerpaným potenciálem výroby elektřiny z geotermálních zdrojů. Na rozdíl od slunce a větru má velkou výhodu – jednou dobře postavená geotermální elektrárna dodává do sítě spolehlivě a nepřerušovaně po desítky let.

Namibie – velmoc zeleného vodíku?

Jestliže v severní Africe není těžké si představit, že by dokázala produkovat elektřinu z již dnes nejlevnějších nových zdrojů (fotovoltaické a větrné parky) s velmi nízkými produkčními náklady, a zbývá vlastně „jen“ vyřešit přenos energie vysokokapacitními kabely na velké vzdálenosti (například Xlinks), na jihozápadě Afriky tato možnost vůbec nepřipadá v úvahu. Přitom namibijské pobřeží je z hlediska produkčních podmínek zcela srovnatelné s Marokem a relativní politická stabilita v zemi pochopitelně musela přivést Namibii do hledáčku novodobých prospektorů zelené energie. Memorandum o spolupráci při produkci zeleného vodíku uzavřela Namibie s Evropskou unií, velmi silně se ve věci angažuje Německo (před první světovou válkou byla dnešní Namibie kolonií císařského Německa), jež si chce pojistit diverzifikaci zdrojů čisté energie, kterou bude muset dovážet.

Miroslav Zámečník

Nedaleko druhého největšího namibijského města Swakopmund, proslulého německou koloniální architekturou na pobřeží jižního Atlantiku, vyrůstá první projekt na výrobu zeleného vodíku v zemi, kde se má v elektrolyzérech zásobovaných elektřinou z fotovoltaické elektrárny (85 megawattpeaků) vyrábět již od příštího roku vodík. Investorem projektu za 180 milionů dolarů je pobočka francouzské HDF Energy.

Ještě ambicióznější projekt připravuje německá společnost Enertrag, jejíž Hyphen Hydrogen Energy chce investovat na jižním pobřeží – bohužel na území národního parku Tsau/Khaeb – více než devět miliard dolarů. V první fázi by za 4,4 miliardy měla vzniknout kapacita dva tisíce megawattů, zvýšená na pět tisíc megawattů v roce 2030, a výroba zeleného čpavku s kapacitou dva miliony tun ročně. Více než třetina by měla směřovat do Evropy přes rot­terdamský přístav.

Všichni od Ursuly von der Leyenové až po spolkového ministra hospodářství Roberta Habecka vzdálené Namibii s necelými třemi miliony obyvatel na ploše odpovídající dvojnásobku Německa slibují, že ji dostanou na mapu klíčových lokalit zelené budoucnosti. Člověk by jim to velmi přál, ale uvidíme.