Když před rokem ruský diktátor Vladimir Putin rozpoutal největší válečný konflikt v Evropě od konce druhé světové války, vyvolalo to ve značné části světa šok. První, co tehdy ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti) napadlo, bylo, že Putin je opravdu všehoschopný šílenec, který je zhoubou pro vlastní zemi. „Rusko musí opustit ukrajinské území včetně Krymu,“ tvrdí Lipavský.

Nejde o konflikt, jde o ruskou agresi. Rozumím, že společnosti přijde, že války je už příliš, bohužel ta válka se ale děje a my její následky pociťujeme každý den. Ať už jde o uprchlickou, nebo energetickou krizi. Nechci odhadovat, kdy tohle všechno skončí, v zájmu nás všech – a především v zájmu ukrajinských občanů – je, aby to bylo co nejdříve a aby to byli Ukrajinci, kteří vyhrají. A o tom já nepochybuji.

Rusko musí opustit ukrajinské území včetně Krymu, odvolat všechna rozhodnutí o připojení území, která jsou podle mezinárodního práva částí Ukrajiny, potrestat válečné zločince a zaplatit válečné škody. Musí také být efektivně omezena jeho kapacita na své sousedy útočit a pokoušet se měnit hranice států silou. To je ve 21. století nepřípustné. Stejně jako všichni si přeji konec války – konec, jehož podmínky si stanoví Ukrajinci, jejichž země byla brutálním způsobem napadena. Podporuji mírový plán, který představil prezident Volodymyr Zelenskyj.

Že Vladimir Putin je opravdu všehoschopný šílenec, který je zhoubou pro vlastní zemi. Neměl jsem moc času přemýšlet, ihned jsem jednal. Svolal jsem krizový štáb ministerstva zahraničí, na který jsem přizval zástupce dalších resortů. Dodnes si říkám, jaký jsme byli sehraný tým. Pracuji na ministerstvu s velkými profesionály. Po krizových štábech ministerstva jsme vždy svolali tiskovou konferenci, abychom informovali občany.

Rychlá a jednotná reakce včetně materiální pomoci dokázala, jak silnou roli v geopolitice hraje Evropská unie. Česko obstálo výborně, byli jsme lídry v procesu pomoci uprchlíkům, kdy jsme v přepočtu per capita přijali nejvíce ukrajinských občanů, byli jsme mezi prvními, kteří na Ukrajinu poslali zbraně.

Základem jsou sankce, které z dlouhodobého hlediska přinesou značné oslabení ruské ekonomiky. To už vidíme nyní. Současně dlouhodobě zdůrazňuji, že Ukrajina má dostávat všechny zbraně, včetně moderních, aby se ubránila ruské agresi. V pomoci nesmíme polevit a to platí pro všechny státy Evropské unie a další spojence Ukrajiny. Dodávkami zbraní ale vše nekončí. Ukrajina bude potřebovat pomoc s obnovou, což je příležitost pro české firmy, a my už teď organizujeme první kroky ve spolupráci se zmocněncem pro rekonstrukci Ukrajiny.

Otázku historické zkušenosti bych radši nechal odborníkům na historii. Je ale potřeba zdůraznit, že Německo od začátku války stojí jednoznačně na straně Ukrajiny. Spolkový kancléř Olaf Scholz na ruský útok reagoval projevem o „epochální změně“ (Zeitenwende, pozn. red.) nejen v rusko-německých, ale obecně v mezinárodních vztazích a jednoznačně podpořil napadenou Ukrajinu tak jako my a naši další spojenci.

Německo podporuje sankce proti Rusku a je v absolutních číslech jedním z největších podporovatelů Ukrajiny. Dodává na Ukrajinu vedle potřebného vybavení také těžké zbraňové systémy, jako jsou systémy protivzdušné obrany IRIS, po určitém váhání se rozhodlo Kyjevu poskytnout též tanky Leopard, u nichž dalo souhlas i ostatním spojencům, aby je mohli poslat na Ukrajinu. Vždy je samozřejmě možné reagovat rychleji a pomáhat lépe a více, nicméně já jsem za německou „změnu epochy“ rád a vím, že to v mnoha ohledech nebylo a není jednoduché rozhodnutí.

Musím se přiznat, že solidarita české veřejnosti mě dojala a jsem ohromně pyšný na to, jak Češi mezi sebe přijali ukrajinské uprchlíky, jak se podíleli na pomoci sbírkami a zapojili se do různých iniciativ.

Jsem hrdý na všechny naše občany, kteří jakkoli pomáhají na Ukrajině i Ukrajincům, kteří museli před válkou uprchnout, zde v Česku. A pokud mám uvést konkrétní příklad, musím připomenout, že to byla naše země, která ve spolupráci s Českým červeným křížem poskytla první válečnou humanitární pomoc Ukrajincům, a to při mé návštěvě v polovině února. V době, kdy většina nevěřila, že k ruské agresi dojde, jsme dodali několik tisíc speciálních civilistům určených balíčků první pomoci pro válečné podmínky.

Profimedia.cz

Před druhou světovou válkou bylo na Západě také mnoho lidí, kteří si mysleli, že mír lze udržet obětováním územní celistvosti Československa. V současné situaci rozumím spíše těm, kdo papouškují ruské nesmysly za peníze. Pokud to někdo dělá dobrovolně, je mi ho jen líto.

Rusko zařadilo v květnu 2021 Česko na seznam nepřátelských zemí. Z hlediska informačního působení autoritářských států se i z tohoto důvodu v Česku nejvíce setkáváme s propagandou Ruské federace. Zároveň Česko patří mezi hlavní podporovatele Ukrajiny proti ruské agresi, což Kreml eviduje. Dáváme tím jasný signál, že Česko je demokratická země, která odsuzuje ruskou agresivní válku.

Rusko se proto snaží podkopávat ústavní uspořádání našeho státu, důvěru v základní demokratický proces a u části společnosti navodit dojem, že volby a další demokratické procesy nemají smysl. Kvazimediální scéna neschvaluje aktuálně fungující liberální demokracii jako nejvhodnější způsob vládnutí ani demokratické volby jako legitimní nástroj.

Pokud se bavíme o potrestání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a případně zločinu genocidy, má pro jejich stíhání jurisdikci stálý Mezinárodní trestní soud a jejich vyšetřování již probíhá, samozřejmě s naší plnou podporou. To ovšem nevylučuje, že jednotlivé zločiny budou stíhány i v rámci ukrajinské či jiných národních jurisdikcí. Pokud ­ovšem máte na mysli stíhání vrcholných představitelů Ruské federace za zločin agrese, pro tento trestný čin nemá Mezinárodní trestní soud za dané situace ve vztahu k Ukrajině jurisdikci, a to je i důvod, proč Česko a řada dalších států podporují zřízení zvláštního tribunálu pro zločin agrese.

Je obtížné předem odhadovat míru pravděpodobnosti a výsledek trestních stíhání, která jsou buď na začátku, nebo ještě vůbec na mezinárodní úrovni nezačala. Vyšetřování zločinů spáchaných na Ukrajině pod vedením prokurátora Mezinárodního trestního soudu je ale reálné a mezinárodní společenství ho silně podporuje. V devadesátých letech minulého století během konfliktu v bývalé Jugoslávii si asi jen málokdo dovedl představit, že by Slobodan Milošević nebo Radovan Karadžić a další váleční zločinci byli postaveni před mezinárodní trestní tribunál, a přesto se tak stalo. S „rozsudky v nepřítomnosti“ se nepočítá, v řízeních před Mezinárodním trestním soudem je nutná přítomnost obžalovaného.

Diplomacie není reality show ani cirkus. Aby byla efektivní, musí se odehrávat v zákulisí. Byť by možná někteří politici rádi zákulisní vyjednávání s Ruskem vedli, taková jednání neprobíhají. I vzhledem k našim dějinným zkušenostem považuji za jeden ze zásadních úkolů české diplomacie to, aby k žádným jednáním s Ruskem, do nichž by nebyla zapojená ukrajinská strana, nedošlo. Vladimir Putin mír nechce, chce válku a porážku Ukrajiny a celého Západu. Proto musí být odražen silou, ne jednáním.

Česko je schopné uspořádat cokoli, ­ovšem vše, u čeho byl Andrej Babiš, skončilo buďto průšvihem, ostudou, nebo blamáží. Pokud to tedy nebyly dotace pro Agrofert.

Česko není malý stát, a to ani ve světovém měřítku, natož v Evropské unii. Patříme ke středně velkým státům, a navíc k těm nejbohatším státům ve světovém srovnání.

Pokud si budeme myslet, že jsme malí, pak malými budeme. Za minulých vlád jsme malí byli, za naší vlády jsme v otázce podpory Ukrajiny a obrany míru v Evropě nejen mezi nejaktivnějšími, ale i nejvlivnějšími. Ať již na poli dodávek zbraní, ustanovení zvláštního tribunálu pro stíhání zločinu agrese, ale i v mnoha dalších oblastech. A s novým prezidentem budeme ještě vlivnější a respektovanější.

Samozřejmě to může pomoct, a nejen proto, že se sešel s Gerasimovem – mimochodem, tehdy se coby první vysoký představitel Západu po ruské anexi Krymu snažil vztahy s Moskvou obnovit. Petr Pavel je mimořádně zkušený člověk a diplomat, který bránil naši svobodu a demokracii s nasazením vlastního života a Rusů se nebojí. 

Jan Lipavský (37)

• Ministr zahraničních věcí.

• Člen České pirátské strany.

• Absolvoval mezinárodní teritoriální studia na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

• Rok strávil také na Univerzitě v Kentu ve Velké Británii.

• Před vstupem do politiky působil v soukromém sektoru v oblasti informačních technologií v bankovnictví.

• Pracoval například pro McKinsey & Company, Euro RSCG, Zoot, Total Solution či MoroSystems.

• Čtyři roky byl poslancem, působil v zahraničním výboru a výboru pro bezpečnost.