Máme tu hlasité kostelní zvony a hýkající osly i kohouty, kteří časně zrána kokrhají. Žijí tady stáda dobytka a kravské zvony občas dělají hluk, vítá turisty netradiční text na plakátech. A připojuje varování: „Pokud se s tím vším nedokážete vyrovnat, možná tady nejste úplně správně.“

Ony plakáty se objevily letos v létě v malebném šestitisícovém městečku Ribadesella na severošpanělském břehu Biskajského zálivu. Úřad tamního starosty Ramóna Canala tak zareagoval na množící se stížnosti turistů na běžné jevy venkovského života. Někteří telefonovali na úřad, aby protestovali proti oslímu hýkání. Jiní podávali stížnost na kravince. „Měli jsme tady dámu, která nám volala čtyřikrát po sobě kvůli tomu, že ji ráno budil kohout,“ citoval Canala britský deník The Guardian, který problém bůhvíproč se zájmem sledoval. „Že s tím musíme něco udělat,“ pokračoval příběh o nespokojené turistce.

Starosta Canal její očekávání zklamal a místo pořízení kohoutího tlumiče či disciplinárního postihu hýkajících oslů nechal nakopírovat a vyvěsit plakáty s výše citovaným mírně neuctivým varováním. „Je nutné, aby si lidé uvědomili, že mléko, které pijí, nepřichází na svět v kartonech, nýbrž od krav, které je třeba krmit a starat se o ně,“ řekl Guardianu.

Nevratné škody

Canalovo počínání je odrazem dvou společenských trendů. První z nich je tím, co sociologové nejspíš nazvou rostoucí propastí mezi životním stylem venkovského a městského obyvatelstva. Druhým trendem, pro tento text podstatnějším, je nespokojenost s vývojem masové turistiky. Turisté přijíždějí ve stále větších počtech do všech míst, která dostanou naservírována jako vhodné destinace, zanechávajíce po sobě mnoho utracených dolarů a ještě více škod, mnohdy nevratných.

Tak tomu bylo až do začátku loňského roku, v době předpandemické. Koronavirus a opatření spojená se snahou úřadů zastavit jeho šíření učinily turistickému ruchu pěkný škrt přes rozpočet. Podle Světové cestovatelské a turistické rady (World Travel & Tourism Council) přišla její branže za loňský rok odhadem téměř o bilion dolarů. To je přitom odhad velmi konzervativní, protože bere v potaz pouze peníze vynaložené přímo na fyzické cestování a pohostinství. (Jak rada sama říká, celkové tržby s cestováním a turistickým ruchem spojené jsou třikrát až čtyřikrát vyšší.)

Daniel Deyl

To vše je dobře známo, stejně jako je pochopitelná snaha lidí na turismu ekonomicky závislých přilákat co největší počet životodárných turistů a jejich peněženek. Méně předvídatelná byla reakce míst, kam se stahuje disproporčně vysoký počet takových turistů. Řeč je především o reakci evropské (jinak šest z deseti takových míst je v jihovýchodní Asii v čele se Šanghají a Pekingem).

Když schází duše

Největší evropskou destinací je Paříž; k nejvyhledávanějším místům patří i Amsterodam, Benátky, Barcelona a Praha. Všem řečeným městům covid pekelně ekonomicky zavařil. Ale zároveň se ve všech zmíněných místech objevil nečekaně silný tlak na zachování drasticky omezeného počtu turistů.

Nejdramatičtějším příkladem takového uvažování jsou Benátky. Kdysi mocný městský stát dosáhl svého populačního vrcholu někdy v 16. století a přiblížil se mu v sedmdesátých letech století minulého; od té doby zbyla Benátčanů sotva třetina, něco málo pod šedesát tisíc lidí.

Daniel Deyl

Důvodem je pochopitelně strašlivé přemnožení turistů. Kdo má k dispozici zbytečných pár desítek eur, považuje jaksi za svoji povinnost vyfotografovat se (to je na první pohled hlavní motor soudobého cestování) na náměstí svatého Marka a ucpat most Rialto. Odměnou mu za to je společnost statisíců podobně naladěných lidí, předražené sendviče a lístek na vaporetto, vodní ekvivalent běžné MHD, za sedm eur.

Již před stoletím psal Karel Čapek, že Benátky jsou sice krásně postavené, ale schází jim duše, protože jsou samý kšeft a nic tam nevzniká. Dnes to není o nic lepší: jestliže v Čapkových dobách tam fungovala chemička a ocelárna, dnes městu kromě turistů věru mnoho nezbývá. Můžete tam dostat zboží všech módních značek za cenu o třetinu vyšší než jinde; zkuste však najít železářství. „Benátky jsou ideální milenka: každému dá, co se od ní žádá, a nevyžaduje za to žádný závazek do budoucnosti,“ řekl publikaci cntraveler.com Mattia Berto, benátský divadelní producent, který se angažuje v hnutí za omezení turistického ruchu. (Jinými slovy, angažuje se v hnutí za snížení vlastního výdělku.)

Skanzen, nebo skanzen?

Než udeřila pandemie, měl onen spor podobu nekonečné debaty o zakázání vjezdu obrovitých výletních lodí do tamní laguny. Když loni turisté kvůli covidu nedorazili v očekávaných počtech (místo osmi milionů z roku 2019 jich přijela necelá čtvrtina), radnice zákaz skutečně prosadila. Zároveň tím však sama sobě svazuje ruce, protože, jak bylo řečeno, turisté jsou zdrojem drtivé většiny jejích příjmů.

Návrhy, které mají stav městské kapsy vylepšit, jsou zatím nedostačující. Zvláštní turistická daň 4,6 eura za osobu a noc je sice otrava (zejména pokud přijedete do Benátek s českým platem), ale nepříliš účinná. Návrh na omezování vstupu do města mechanicky, po dosažení určitého počtu návštěvníků, zase naráží na praktické potíže. Například aerolinky by svým klientům musely vysvětlovat, že na letiště v Trevisu sice doletí, ale budou tam muset zůstat tři dny, než z Benátek odjedou Novákovi. Kromě toho takový přístup nechává základní problém nevyřešen: Benátky buď zůstanou chudým předraženým skanzenem nacpaným turisty, nebo se stanou ještě chudším skanzenem a zároveň ještě dražším, protože je bude živit menší počet turistů. To zase z města vyžene i zbývající místní obyvatele, kteří už dnes nestíhají platit absurdní ceny běžných životních potřeb, nastavené na tučnější kapsy návštěvníků. (To je problém, jejž znají velmi dobře i Pražané.)

Daniel Deyl

Podobné, ačkoli snad méně vyhrocené trable s turistikou trápí Amsterodam nebo Barcelonu. Obě řečená města se snaží turisty omezovat nikoli v počtu, nýbrž usměrňovat jejich jednání tak, aby páchalo méně zla. V rozporu s tradičně liberálním nizozemským postojem k lidským neřestem zavedl Amsterodam vysoké pokuty za pití alkoholu na veřejnosti, a dokonce některé typy turisticky zaměřených obchodů úplně zakázal. Ale turisty to neodradilo: v roce 2019 jich dorazilo téměř devět milionů, tedy plus minus deset na jednoho domácího obyvatele.

Turističtí kurátoři

A pak to najednou ustalo. Agentura Bloomberg, která dlouhodobě věnuje problémům měst celou jednu svoji sekci, popisuje, jak se domácí začali vracet do míst, kam se kvůli turistům odnaučili chodit. Jedním z nich je slovutná čtvrť červených světel, red-light district. Její budovy jsou od secesních po funkcionalistické pastvou pro oči fanouška architektury. Vzhledem ke svému využití však čtvrť obvykle láká příznivce jiného typu křivek, než jaké nabídne sebedůmyslněji postavený dům.

Bylo to půvabné, ale také jsme viděli, jak je najednou střed města prázdný, řekl Bloombergu o období tvrdých cestovních omezení Geerte Udo, šéf neziskovky Amsterdam & Partners, jež hodlá fungovat jako „kurátor turistiky“. „Najednou jsme cítili, že to, v čem žijeme, jsou jen kulisy pro film, v němž vlastně dávno nehrajeme,“ řekl Udo. Jako řešení chce například nabízet turistům atraktivní akce pořádané mimo hlavní turisticky vytížené oblasti.

Daniel Deyl

To je záměr, s nímž pracuje i barcelonská radnice. Vyzývá k „přemýšlení, kdo jsou turisté, které sem zveme, a jak chceme, aby se tu chovali“. Navrhuje, aby místo více hotelů a restaurací přijíždělo více turistů, kteří by obdivovali tamní kulturu a zároveň byli ochotni více utrácet. Jak to přesně chce radnice zařídit, dosud není specifikováno.

Na seznam turisticky nejvytíženějších míst Evropy se dostává i Praha, kde se počet návštěv ze zahraničí v letech 2012 až 2019 zdvojnásobil. Jak úspěšně by v místních poměrech mohl turistický kurátor fungovat, není jasné. Představme si, že chceme na Staroměstské náměstí, protože žijeme v Hranicích na Moravě nebo v Nebrasce a vyšší než dvoupatrový dům běžně nevídáme. A manželka se chce podívat do Pařížské ulice v domnění, že budeli tam zakoupený doplněk dostatečně drahý, ubere jí dvacet let a stejný počet kilogramů. Přiměje nás v takovou chvíli ke změně programu esemeska o tom, že v Hrdlořezích právě probíhá festival raw etnostravy? Není to zcela evidentní.

Přízrak zániku

Ekonomiku Amsterodamu však ze třinácti a Barcelony z jedenácti procent tvoří právě turistický ruch. Průměrný meziroční růst ekonomik 73 nejnavštěvovanějších měst planety v letech 2012 až 2019 čítal tři procenta, uvádí zmiňovaná světová turistická rada. Právě tamní trh v branži cestovního ruchu ale v onom období rostl podstatně rychleji, průměrně o 4,4 procenta. Znamená to, že žádná z populárních destinací se nebude závislosti na turistických penězích zbavovat snadno.

Shutterstock.com

Je tak možné, že pravdu má citovaný benátský divadelník Mattia Berto. Že dnešní Prahy, Amsterodamy a Benátky si kdysi zvykly na peníze klientů, místo aby chodily do školy. A dnes najednou své služby nabízet musejí, protože nijak jinak si už na živobytí nevydělají. Jejich úkolem je udělat, co od nich klient chce, a neodmlouvat při tom, jakkoli si při tom mohou myslet svoje. A děsí se toho dne, kdy vedle nich vyroste nějaká mladší, pružnější a méně okoukaná destinace.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.