Egyptský průvodce, říkejme mu třeba Mahmúd, se v autobuse vezoucím české turisty nemusí ohlížet, zda náhodou nenaslouchá nějaké specializované ucho, když odpovídá na otázku, jak se Egypťanům jeví jejich současný vládce, Abd al-Fattáh as-Sísí. Odpověď je proto upřímná: „Sísího normální lidé nezajímají, jako novodobý faraon má rád velké stavby, celá města a osmiproudé dálnice, které budou připomínat jeho éru.“

Všechno, co je vidět po příletu na bývalé vojenské letiště v El Alameinu, proslulém tankovými bitvami mezi Rommelovými Afrikakorps a britskou 8. armádou, to potvrzuje. Nová dálnice vedoucí podél pobřeží Středozemního moře na západ k Libyi je právě ve výstavbě: čtyři pruhy tam, čtyři v opačném směru a po boku má každý směr ještě dvouproudovku pro lokální provoz. Hodiny jedete po staveništi s nevídaným množstvím techniky, stovkami nákladních aut s nápisy v němčině, holandštině nebo italštině, prozrazujícími původní majitele. Na dokončených úsecích není bůhvíjaká dopravní zátěž, bohatě by stačila čtyřproudá silnice, ale tady se dimenzuje na zářnou budoucnost.

Postav to, oni přijdou

Několik kilometrů široký pás území mezi dálnicí a mořem mají za pár let zaplnit desítky hotelových resortů a rezidenčních projektů, Egypt by se rád brzy dostal někam ke dvaceti milionům zahraničních turistů ročně, před arabským jarem měl rekord 14,7 milionu.

Už dnes jsou inzerovány byty v kondominiích nebo rovnou vily se zahradou a bazénem v bedlivě střežených, oplocených a v jednotném stylu upravených areálech se subtropickou zelení a pečlivě zastřiženými trávníky v projektech, které teprve budou postaveny.

Miroslav Zámečník

Promotéři nazývají New Alamein s mnohapatrovými obytnými mrakodrapy velmi nadneseně novou Dubají a celý pás středomořského pobřeží Egypta označují za ideální investiční příležitost. Průvodce Mahmúd sice neví, kde se najednou všichni ti zájemci o apartmány vezmou, ale ví, že kupovat budou ti, kdo „nemusejí pracovat a mají peníze“. Optimismem se to hodně podobá americkému „build it and they will come“ (postav to, oni přijdou).

Když jedete polopouští s neuvěřitelným množstvím stavebního odpadu a všudypřítomných odhozených plastových tašek, pytlů a lahví, podél skomírajících sadů fíkovníků a olivovníků, které živoří pod nánosy prachu, nevypadá to jako ideální místo pro vaše peníze. Zvlášť když jedete v konvoji turistických autobusů s policejním doprovodem vpředu i vzadu a každých pár kilometrů konvoj zastaví na kontrolních stanovištích ve­dle zaparkovaných „technicals“, pick-upů od Toyoty s kulomety na korbě.

Miroslav Zámečník

Kdo by to kupoval?

Investice do zdejší infrastruktury a rezidenčních projektů jenom na stokilometrovém úseku pobřeží, který jsem viděl, se musejí počítat ve vyšších jednotkách miliard dolarů. Developerské projekty nezapřou inspiraci předlohami typu dubajské Jumeirah Beach nebo Jumeirah Palm tamtéž, ale severozápadní Egypt není Dubaj. Lákadlem jsou ceny: dvousetmetrový apartmán se třemi ložnicemi a koupelnami ve viladomu pár set metrů od moře a nedaleko letiště vyjde na devět milionů egyptských liber, tedy v přepočtu na 6,3 milionu korun. A na rozdíl od Emirátů jste tu za tři hodiny letu z Prahy, středomořské pobřeží Egypta má mírné zimy, kdy jen občas zaprší. V létě tady nejsou čtyřicítky pravidlem jako v Zálivu. O tom, že zdejší pláže patří k nejlepším ve Středomoří, málokdo pochybuje. Otázka je, zda tyto plusy budou stačit v konfrontaci s periodicky se vyskytující makroekonomickou nestabilitou, doprovázenou skoro čtyřicetiprocentní inflací, padajícím kurzem egyptské libry a hrozící platební krizí, anebo zda se vše zastaví pro nedostatek financí.

Miroslav Zámečník

Prezident Abd al-Fattáh as-Sísí, bývalý náčelník generálního štábu egyptské armády a ministr obrany, sesadil před deseti lety prezidenta Mursího z Muslimského bratrstva a zanedlouho zaujal jeho místo. Při financování svých megalomanských plánů se spolehl na bohaté sponzory z Emirátů a Saúdské Arábie, kteří Egypt vnímali a vnímají jako mimořádně důležitou, strategicky položenou zemi se 108 miliony obyvatel a půlmilionovou armádou. Jenom projekt nového hlavního města v poušti, kam se mají přesunout centrální úřady a ambasády, byl vyčíslen na 45 miliard dolarů. K tomu připočtěte výstavbu desítek nových měst, zvláštních ekonomických rozvojových zón, vysokorychlostní tratě mezi Středozemním a Rudým mořem, rozšíření Suezského průplavu… To, co je k vidění kolem El Alameinu, vypadá jako poznámka pod čarou. Jestliže peníze připlouvaly ze Zálivu, jejich utrácení vydatně pomohla egyptská armáda.

Armáda jako hybatel všeho

Firmy napojené na armádu jsou všudypřítomné. Velký počet lukrativních veřejných zakázek si vyzobávají byznysy dvou resortů spojených s armádou a jedním státním holdingem. Dohromady ovládají vysoké desítky podniků, jež vytěsňují soukromý sektor, protože jim byla udělena četná privilegia, včetně osvobození od DPH či pozemkových daní a přednostního přístupu k financování. Podniky spojené s ministerstvem obrany, ministerstvem vojenské výroby a státní Arabskou organizací pro industrializaci vlastní všechno – od cementáren přes hutě, barvy až po dětskou výživu, provozují stovky hotelů a resortů, chovají kuřata, ryby na největší farmě v nilské deltě, pěstují zeleninu ve sklenících. A mohutně staví. Nový El Alamein je ostatně také developerský projekt napojený na armádu.

Miroslav Zámečník

Prezident-generál Sísí opakovaně tvrdil, že soukromý sektor nedodá stejný výkon při stejné ceně jako armádní firmy, a svojí náklonností k nim se nijak netají. A když to tak má rád faraon, mají to rádi i všichni, kdo o veřejných zakázkách rozhodují. Pro domácí a zahraniční investory mnohdy představuje to, co se dostane do hledáčku armády, neklamný signál k vyklizení pole nebo počítání ztrát při nerovné soutěži. Jedinou reálnou možností tak je soupeře obejmout a jít do „joint venture“ projektů – vlasti ku slávě a společníkům ku prospěchu.

Poslouchat musí i faraon, když dojdou peníze

Peněženka financiérů byla nejlidnatější arabské zemi dlouho otevřená, ale všechno má své meze. Takže když ­Saúdové a šejkové z Emirátů řekli, že nebudou vykrývat díru v platební bilanci, pokud se Egypt nedohodne s Mezinárodním měnovým fondem, bylo jasné, že se dohodnout zkrátka musí. Protože alternativou je platební krize, volný pád egyptské libry a prudký nárůst cen potravin v zemi, která je největším dovozcem pšenice na světě, a to je velmi vážná věc ohrožující politickou stabilitu. Však také prudký vzestup cen základních potravinářských komodit typu pšenice, kukuřice nebo jedlého oleje po vypuknutí války na Ukrajině okamžitě vyvolal obavy, jak situaci právě Egypt ustojí.

Nakonec se v prosinci loňského roku Egypt dohodl s MMF na čtyřletém programu v přepočtu za tři miliardy dolarů s okamžitým čerpáním asi 350 milionů dolarů. Podstatné je, že se na něj váže dalších čtrnáct miliard dolarů čerstvých peněz, přičemž značná část z toho bude právě z Perského zálivu, od investorů, kteří avizovali ochotu si za to koupit podíly v rámci privatizací státních podniků.

Další milníky, podle jejichž plnění bude Egypt dostávat finance, zahrnují obvyklé věci typu zavedení pružného kurzového režimu a měnové politiky, která by dokázala redukovat inflaci. Takové „snížení státní stopy v ekonomice“ nebo „vytvoření podmínek pro rozvoj soukromého sektoru“ či „zvýšení transparentnosti hospodaření ve státních firmách“ se nedá přeložit jinak, než že věřitelé by neradi viděli další přihrávky na armádu napojeným byznysům. A řízení „národních investičních projektů způsobem, který je kompatibilní s udržitelnou zahraniční pozicí a ekonomickou stabilitou“, pak už není ničím jiným než málo zastřenou snahou omezit budovatelský komplex bývalého generála.

Když dojdou peníze, přestávají se sny zhmotňovat, i když jste faraon.