Lotyšsko je geograficky, velikostně i populačně prostřední ze tří pobaltských republik. Má z nich však nejslabší ekonomiku a největší ruskou menšinu, která tvoří přes čtvrtinu obyvatelstva. Právě ekonomické problémy, riziková hranice s Ruskem a existence „páté kolony“ se nevyhnutelně promítaly do postojů k Putinově válce a patřily ke klíčovým tématům říjnových voleb.

Fenomén Kariņš

Volby podle specialisty na Pobaltí z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Luboše Švece „potvrdily kontinuitu lotyšské stranické politiky“, jež se projevila hlavně vítězstvím liberálně konzervativní Nové jednoty (JV), vedené premiérem Krišjānisem Kariņšem. JV oslovila 19 procent voličů a získala 26 parlamentních křesel.

Hlavním vítězem voleb je bezpochyby právě Kariņš, který je vůbec prvním lotyšským premiérem, jenž si svůj post udržel po celé volební období a v rámci téže vlády. Navíc teď může pokračovat. Za to vše podle Švece vděčí faktu, že dokázal svou zemi „provést nástrahami hned dvou krizí – covidové a bezpečnostně-energetické, související s událostmi na Ukrajině“.

Ladislav Mrklas

A trefil se i do nálady voličů. Na Putinovu agresi reagoval mimo jiné slovy: „Aby byl zajištěn mír a bezpečnost v Evropě a ve světě, Rusko musí tuto válku prohrát a Ukrajina musí vyhrát.“ Kariņš se zařadil k předním evropským jestřábům a většina Lotyšů to přes různé potíže kvituje.

Oligarchové, regionalisté…

Dalším prvkem kontinuity je přítomnost oligarchů. Švec připomíná bývalého vicepremiéra Šleserse a jeho populistickou formaci Lotyšsko na prvním místě a bývalého starostu Ventspilsu Lembergse, jenž s agrárním Svazem zelených a zemědělců skončil druhý.

V parlamentu zůstává i konzervativní Národní aliance (NA) a nově zformované uskupení „starých“ environmentalistů a regionalistů Sjednocený list (AS).

Vrcholem proměny politické scény je pád nejsilnější formace z poslední trojice voleb, sociálnědemokratické „Harmonie“, která dosud reprezentovala dominantní část ruskojazyčné populace. Ta doplatila na svou loajalitu k oficiálnímu lotyšskému zahraničněpolitickému kurzu, který je trnem v oku velké části Rusů, a v novém parlamentu bude chybět.

Seznam parlamentních subjektů čítá ještě dvě další, a to velmi odlišné, formace. Nově zformovaná „Stabilita“ reprezentuje negativně laděnou část ruskojazyčných občanů. Jak připomíná docent Švec, „nikdo zatím netuší, co přesně si pod tímto označením představit“. Progresivisty volili především mladí lidé a také někteří navrátilci z exilu.

Roztříštěnost a štěpící linie

Ještě dodejme, že roztříštěnost politické scény vedla i k propadnutí takřka třiceti procent hlasů pro strany, jež nepřekročily volební práh. To souvisí s existencí vícera štěpících linií a velmi personalizovaným volebním systémem, v němž volič může nejen kroužkovat, ale i škrtat. Projevuje se tu etnické složení, které je příčinou vítězství Stability v Latgale na východě země, kde je zdaleka nejvyšší koncentrace Rusů.

Další pnutí vyplývá ze strachu z ekonomického a sociálního vývoje. Země je momentálně stižena vyšší inflací než Česko. Toho využívají populisté ke zpochybňování vlády i prozápadního směřování země a rozhodně je nelze podceňovat.

Už v době perestrojky v Lotyšsku silně rezonovala ekologická témata. Odtud silný environmentální akcent, který najdeme u AS i mezi Progresivisty. Nejde ale jen o něj. O slovo se stále více hlásí i zastánci progresivních témat jako takových. I to je jedno ze štěpení budoucnosti.

Jaká bude vláda?

Současný premiér Kariņš má velkou šanci ve své funkci pokračovat. Zemi však čeká dlouhé koaliční jednání. Nejblíž ke Kariņšovi má NA, jejíchž 13 mandátů ale stačit nebude. Připojit se může AS se svými 15 mandáty. To už by stačilo na většinu 54 křesel ve stočlenné Saeimě.

Novou lotyšskou vládu, ať již bude jakákoli, čeká řešení velkých problémů. Mnohé z nich výrazně přesahují hranice této malé země, a tak se při tom neobejde bez široké spolupráce.