Wendy Shermanová byla unavená a frustrovaná. Když se náměstkyně amerického ministra zahraničí v pondělí 10. ledna večer objevila v Ženevě na tiskovce, měla za sebou od nedělního večera deset hodin jednání s ruským partnerem Sergejem Rjabkovem. Oba diplomaté spolu napřed mluvili v neděli na soukromé večeři (bez tlumočníků, Rjabkov mluví plynně anglicky) a poté oficiálně na zvláštním zasedání Dialogu strategické stability, jak Rusové a Američané říkají vzájemným jednáním svých diplomatů o něčem důležitém.

Za oněch deset hodin nedohodla Shermanová s Rjabkovem nic. V 72 letech prokázala obdivuhodnou duševní i tělesnou kondici, když zvládla držet krok s Rjabkovem, chlapíkem o jedenáct let mladším. Ale nestačilo to. Rjabkov vedl svou: Chceme neprůstřelné, závazné záruky, že Ukrajina a další země bývalého Sovětského svazu nikdy nebudou členy NATO. Stejně nehybná byla i pozice na druhém břehu: Takovou záruku vám nedáme. Zaprvé NATO si nenechá diktovat politiku zvenčí, zadruhé Spojené státy nebudou rozhodovat o osudu svých spojenců bez nich.

„Nevíme, jestli ruská strana má zájem na uspokojivé bezpečnostní situaci na Ukrajině, nebo ne,“ řekla poté novinářům Shermanová. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní situace na Ukrajině byla jediným tématem rozhovorů, řeklo by se nejspíš, že rozhovory moc efektivní nebyly. (Ostatní, vedlejší témata jako rozmístění raket byla jen oblohou, již Američané servírovali v naději, že přehluší nepříjemnou pachuť hlavního chodu.) Frustrace Shermanové byla pochopitelná.

Zdvořile vyslechnutí Ukrajinci

Dál to bylo trochu jako na hokeji. Tytéž sestavy se utkaly o dva dny později v Bruselu na schůzce Rady NATO–Rusko se stejným výsledkem – bezgólovou remízou. A do dalšího střetnutí na totéž téma, které se ještě o den později mělo odehrát ve Vídni na půdě OBSE, už Rusové ani nenastoupili. „Není proč opakovat pořád totéž,“ řekl novinářům Rjabkov, nasedl do letadla a byl fuč.

Snad shodou okolností, nebo možná po pečlivém kalkulu, právě vídeňská půda OBSE byla jedinou, na níž během celého týdne vystoupili zástupci země, kolem které se onen diplomatický rozruch točí, totiž Ukrajiny. Řekli zhruba tolik, kolik se čekalo, totiž že Rusové nemají Kyjevu co mluvit do mezinárodní orientace a podobně; byli zdvořile vyslechnuti.

Mezitím Rjabkovův šéf Sergej Lavrov z Moskvy Západ varoval, že „se o svoji bezpečnost umíme postarat a nebudeme čekat věčně“. V roli užitečného idiota mu vzápětí posloužila čerstvá německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková, žena, jejíž zkušenost na mezinárodní scéně se měří na týdny (pro srovnání, Shermanová i Rjabkov si první ostruhy na svých ministerstvech vysloužili již v devadesátých letech; Lavrov byl ruským velvyslancem v OSN již v době, kdy středoškolačka Baerbocková sbírala medaile z gymnastických soutěží). Po setkání s Lavrovem řekla, že „stabilní vztahy Ruska s Německem nemají alternativu“, jak již před ní prozíravě učinil jistý Joachim von Ribbentrop.

Přes nešťastně načasovanou cestu šéfky německé diplomacie začalo být i skeptikům zjevné, že se svět v lednu 2022 dostal blíže otevřené americko-ruské konfrontaci než kdykoli od karibské krize v roce 1962. (Jistou výjimku tvoří incident z kosovské Prištiny z roku 1999. Během albánsko-srbské války na sebe tehdy vojáci NATO a Ruska civěli přes tamní letiště. Obě strany je chtěly obsadit a tehdejší velitel sil NATO Wesley Clark dal rozkaz dobýt letiště silou. Jeho tehdejší britský podřízený sir Mike Jackson však odmítl rozkaz uposlechnout, protože „kvůli tvému egu nerozpoutám třetí světovou válku“. Jackson i Clark si vzápětí zavolali domů pro politické krytí; střízlivější Brit dostal za pravdu.)

Oba diplomatické střety mají leccos společného; některé charakteristické rysy jsou zrcadlově obrácené, jiné zůstaly beze změn. Do první skupiny takových společných znaků spadá geografická asymetričnost hrozícího konfliktu. Ruské rakety na Kubě ohrožovaly území Spojených států ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, kdežto Sověty jich od Havany dělilo nějakých deset tisíc. Stejně jako zeměpisná blízkost tehdy nahrávala Američanům, mají dnes tuto výhodu Rusové.

Zdánlivě triviální, na první pohled zjevný fakt má pro diplomatický poker klíčový význam. Tak jsou karty rozdané; teď záleží na tom, jak s nimi rozhodující hráči naloží. A tady se začínají věci komplikovat.

Ze dvou pohledů

Na Západě převládá názor, že potenciálně ničivou rozmíšku vyvolal ruský prezident Vladimir Putin svou bojechtivostí. Západní komentátoři rádi opomíjejí skutečnost, že první střelba ostrými – dosud jen pomyslnými – tohoto kola rusko-ukrajinského střetu zazněla z Kyjeva. Poté, co se v Bílém domě usadil Joe Biden, přišel ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se zásadní změnou tónu, ve věci vztahu k Rusku do té doby nejednoznačného. Nechal zatknout poslance a oligarchu Viktora Medvedčuka, Putinova ukrajinského muže číslo jedna. (V týdnu, kdy o Ukrajině jednali Američané s Rusy, mu soud prodloužil domácí vězení do března.) V běžné zemi by to byl normální postup spravedlnosti; na Ukrajině let 2021–2022 to nepopiratelně je politický prostředník vzdorně vztyčený směrem k Moskvě.

Zelenskyj si navíc ve Washingtonu najal služby nejméně dvou vlivových agentur (píše dobře informovaný server intellinews.com, aniž by agentury jmenoval) a s jejich pomocí začal tlačit na oživení myšlenky ukrajinského vstupu do NATO. Na to zareagoval Putin přesunem vojenské techniky a více než sta tisíc vojáků do bezprostřední blízkosti ukrajinských hranic.

Pochopit rozdíl ve vnímání té situace na obou březích konfliktu je jednoduché. Na Západě je minimálně posledních sto let zvykem považovat vstup do vojenského paktu za věc svrchovaného rozhodnutí politické reprezentace té které země. Členové euroatlantického společenství mají s takovou praxí dobré zkušenosti a jsou na ni právem hrdí. Jak v lednu zopakovali špičkoví západní diplomaté od amerického ministra zahraničí Antonyho Blinkena po generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, o členství v Alianci bude rozhodovat výhradně společná vůle žadatelů o takové členství a členů stávajících – a nikoho dalšího.

Ruská historie naopak žádnou takovou zkušenost svým lidem nenabízí. Mezinárodní spolupráce není termín, který by v Rusku nějak silně rezonoval. Můžeme s tím nesouhlasit a bránit Kremlu v šíření jeho vůle směrem na západ bez překážek; ale je to jako nesouhlasit s azbukou. Tento ruský rys je neoddiskutovatelný fakt a Putin jedná přesně v jeho intencích. Nic nečekaného to není, nebo by nemělo být.

Tím méně by to mělo být překvapením pro vzdělané západní diplomaty. Koneckonců, když Kubánci před více než šedesáti lety – z vlastní vůle, reprezentované tehdy ještě napůl věrohodně Fidelem Castrem – přijali na svou půdu sovětské rakety, západní veřejné mínění nestálo na straně Fidelova národního sebeurčení. Záměr zbavit se mimořádného nebezpečí, jež představovaly sovětské rakety hned vedle floridských břehů, dostal prioritu před dodržením principu suverenity. Podobně mluví Putin dnes, přičemž navíc může čerpat ze zmíněného tradičního diplomatického vybavení své země. Že je jiné než to západní, je zřejmé. Přítomnost NATO na Ukrajině však je něco, proti čemu by Putin skutečně v případě potřeby velmi snadno vyburcoval veřejné mínění v Rusku. Už jednou mu to poměrně snadno prošlo. Proč tedy Západ dál trvá na nezadatelném právu Ukrajiny na členství v Severoatlantické alianci, ačkoli ví, že není schopen případné ruské invazi čelit? A nejen to – když Západ dokonce dobře ví, že Putin si je tohoto rozložení sil vědom?

Jedna z možných dílčích odpovědí na tuto otázku je v inovativním způsobu, jímž Moskva využívá staré diplomatické zbraně, totiž lži. „Komunistům nelze věřit, a těm ruským už vůbec ne,“ stěžoval si těsně před abdikací Edvard Beneš na vlastní naivitu, s níž v roce 1943 přistoupil na uzavření spojenecké dohody se Stalinem. Sovětský vůdce mu sliboval důstojné uspořádání věcí poválečných; ve skutečnosti se Beneš dočkal revolučních gard, zatrženého Marshallova plánu a potupné návštěvy Klementa Gottwalda na Hradě.

Za karibské krize to bylo velmi podobné. Tehdejší velvyslanec USA v Moskvě Foy Kohler později popisoval, jak jej Stalinův nástupce Nikita Chruščov přesvědčoval, že přístav, který se staví u Havany, je určen pro rybáře. To bylo na začátku října 1962, nějakých deset dnů předtím, než americké špionážní letouny potvrdily podezření na výstavbu raketové základny.

Logickým publikem Chruščovovy lži byl jeho strategický protivník, John F. Kennedy. Chruščov doufal, že se mu podaří skutečný záměr utajit až do chvíle, kdy na nátlak bude pozdě, protože už rakety s jadernými hlavicemi budou mířit na své americké cíle. Že to nevyšlo, bylo dílem shody náhod.

Pro domácí publikum

Chyby tehdy dělaly obě strany. Kennedy, který se děsil zopakování fiaska ze Zátoky sviní, nikomu nevěřil a ustanovil svůj akční krizový výbor (ExComm) bez lidí, kteří jej mohli o ruských záměrech informovat lépe – například právě ambasador Kohler se o fotografických důkazech o raketách na Kubě dozvěděl až z depeše, kterou dostal 21. října večer jako součást projevu, s nímž měl Kennedy následující den vystoupit – se zpožděním nejméně pěti dnů.

Chruščov si zase udělal o americkém prezidentovi příliš rychlý úsudek během schůzky ve Vídni, kde byl Kennedy špatně připraven a pod vlivem léků proti bolesti hodně mimo. Chruščov si řekl, že Kennedy je slaboch a tváří v tvář síle neobstojí. Když viděl, že to tak docela není, poslal 26. října – když byly sovětské lodi na dohled amerických – Kennedymu relativně smířlivý dopis s návrhem stáhnout rakety z Kuby výměnou za stažení amerických raket z Turecka. Vzápětí – a už nevíme, jestli z vlastní vůle, nebo na nátlak vlastních jestřábů – poslal dopis druhý, podstatně konfrontačnější. Kennedy odpověděl na ten první; dodnes se historikové přou, jestli o existenci druhého dopisu nevěděl, nebo si ten smířlivější vybral k reakci záměrně.

Vojtěch Velický

I dnes ruská diplomacie někdy lže, někdy ne a někdy je obtížné poznat, co myslí vážně a co ne. Důležitá však je změna publika. Dnešní ruské lži – o přítomnosti ruských vojáků na Krymu a v Donbasu, o sestřelení malajsijského letadla v roce 2014, o ovlivňování amerických prezidentských voleb v roce 2016, o porušení Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987, o pokusech o vraždu Skripalových a Navalného – nemají za cíl přesvědčit kohokoli na Západě o vlastní faktické správnosti. Právě naopak: mají ukázat několika desítkám nejmocnějších Rusů, že Putin je tak mocný, že si může dovolit dělat dlouhý nos na každého.

Oněch několik desítek oligarchů a vysoce postavených „siloviků“ drží Putin v šachu, ale ví, že ukáže-li jakoukoli slabost, může s ním být rychle amen. (Chruščovův příklad je jen jedním z mnoha – jestřábi mu zazlívali, že Kennedymu povolil, a za necelé dva roky byl odejit. Jako jediný sovětský vůdce však odchod z funkce fyzicky přežil.) Jeho primární ambicí není růst slávy Ruska, nýbrž jeho vlastní pozice. Že oba zájmy krátkodobě konvergují, svědčí o jeho taktických schopnostech – ale je to spíš bonus než co jiného.

Americký tenista Jimmy Connors před nějakými čtyřiceti lety mistrně ovládal podobný kousek. Když zahrál míček, o kterém nebylo jasné, jestli ho soupeř doběhne, nebo ne, otočil se k síti zády a pomalu šel na základní čáru. Protihráče to obvykle vyvedlo z rovnováhy natolik, že míček nevrátil. Putin spoléhá na totéž. Čím větší nehoráznost mu na mezinárodním kurtu projde, tím pevněji sedí v sedle. Proto mohl náměstek Rjabkov superdůležitá jednání v polovině zabalit. Nepřijel jednat; přijel ukázat, že umí nabírat kaviár lopatou.

Potíž je, že Západ na tuto změnu ve strategické komunikaci obtížně hledá protizbraň. Přistoupit na nehorázné vydírání pochopitelně nemůže. Co však počít? Bidenova administrativa je disciplinovaná. Nepouští se do mravních argumentů, které obvykle jakýkoli spor vyhánějí do vyšších obrátek. Sám prezident, ministr zahraničí Blinken i jeho náměstkyně Shermanová se přesvědčivě drží linie, která hrozí „vážnými následky“, pokud Putin Ukrajinu napadne.

Není to mnoho platné. Putin je na konfrontaci připraven podstatně lépe než před osmi lety, kdy anektoval Krym. Následné sankce jeho režim paradoxně utužily: například ruské firmy dnes mají jen osmdesát miliard dolarů zahraničních dluhů, zatímco v roce 2014 to bylo 150 miliard. Centrální banka má rezervy ve výši 620 miliard dolarů, o sedmdesát procent více než před osmi lety. I vyřazení z mezinárodního platebního systému by pro Putina a jeho lidi bylo méně bolestivé, protože většina prominentů jeho režimu se musela naučit fungovat i přes západní sankce, tedy mimo dosah amerických institucí.

I proto je možné, že Putin neblufuje a skutečně myslí, že k napadení Ukrajiny má nejlepší příležitost dnes. Nelze se mu divit.