Několik týdnů s údivem sleduji dění kolem zakázky na lehká útočná vozidla (LÚV) pro 43. výsadkový pluk, který je poměrně novým, reorganizovaným a zároveň třetím manévrovým prvkem české armády. Jde o situaci kolem vybavení našich výsadkářů z Chrudimi, kteří nová vozidla docela dost potřebují. Výběrové řízení fakticky ještě nezačalo a už je napadáno a zpochybňováno.

Jaká jsou tedy fakta: projekt na nákup 159 lehkých útočných vozidel v několika modifikacích je požadován velením armády a má být realizován až v letech 2023–2026. Celý projekt se aktuálně nachází v takzvané předakviziční fázi, tedy došlo pouze k průzkumu trhu.

V rámci průzkumu bylo osloveno dvacet společností, z nichž dvanáct zaslalo zpět celkem čtrnáct návrhů možných řešení. Při sledování současné medializace projektu by ale jeden řekl, že někteří novináři a „odborníci“ už vědí, jakým způsobem bude zakázka vypsána a kdo ji vyhraje. Ve skutečnosti nevědí ale vůbec nic. O vypsání zakázky bude někdy v budoucnu teprve rozhodovat kolegium ministra obrany. A tato jednání dokonce zatím ani nejsou naplánována. Jak to vím? Protože tam sedím.

Absurdní konstrukty

Skutečnost, že kolegium ministra obrany ještě vůbec nerozhodlo o zahájení akvizičního procesu, nicméně nebrání určitým novinářům vytvářet absurdní konstrukty, kdy na jedné straně poukazují na údajný spěch při tomto nákupu a nedostatečnou komunikaci celého záměru se sněmovním výborem pro obranu, jehož předsedkyní do této doby byla budoucí ministryně obrany Jana Černochová. Ta je zároveň absurdně podezírána z nějakého budoucího konfliktu zájmů svého poradce Františka Šulce.

Vzniká tím pseudokauza zpochybňující zakázku, která ještě vůbec nebyla vypsána, a tudíž není jasné, kdo se o ni nakonec bude ucházet. To je opravdu pozoruhodné načasování.

Pokud se konstrukce takto šířených podezření zdá někomu zmatečná a obsahující jistou dávku kreativity, tak tyto pocity sdílím. Dejme si to dohromady s tím, jaké firmy mají o akvizici zájem, a podívejme se na konkurenční boj. Pomyslné puzzle jsou složeny. Vezmeme-li navíc v potaz myšlenku, že v malé české bezpečnostní komunitě zná každý každého, není až tak obtížné vyfabulovat střet zájmů u kohokoli.

Paradoxem situace je, že stejně jako z určité části české novinářské komunity pravidelně zaznívá kritika českého „černého pasažérství“ v NATO a pomalého vyzbrojování a modernizace naší armády, stejně intenzivně a z podobných míst je kritizována snaha současného ministra s touto skutečností něco udělat a naplnit závazky nejen vůči NATO, ale i vůči české společnosti.

A jak nyní vidíme, je podkopávána pozice ministryně, která ještě ani nenastoupila do úřadu. Aktuálně budou zpochybňovat ženu, která léta bojuje za uzákonění dvou procent HDP na obranu, jako to nedělá nikdo jiný?

Zaplnit prostor nesmysly

V tomto kontextu se nabízí vysvětlení, zda daní novináři do určité míry neplní roli užitečných idiotů v rámci konkurenčního boje potenciálních dodavatelů snažících se dopředu dostat mimo hru jiné dodavatele. Klasická taktika zaplnit informační prostor nesmysly, aby nikdo nevěřil ničemu, a podkopat snahu o maximálně transparentní průběh vojenských nákupů.

A teď to nejdůležitější. Celá tato absurdní diskuse pak naprosto zabíjí to podstatné, a to odbornou debatu nad úkoly, které by měl 43. výsadkový pluk plnit, jaká vozidla by měl, nebo neměl mít.

A to jsme se ještě nedostali k tématu Speciálních sil AČR, které mají také svou potřebu nákupů, a to nejen vozidel. Nicméně ty mají mít, s ohledem na specifika svého určení, schopnost nakoupit, co chtějí a kdy chtějí. Což je ale na samostatnou debatu o vytvoření nového zákona o speciálních silách.

Chceme skončit tak, že si armáda bude kupovat to, co si přejí zbrojařské firmy, nebo chceme vybavit vojsko tím, co skutečně potřebuje a co si vybere? Já volím to druhé. 

foto Archiv