Před první koronakrizí odjel Sotirios Zavalianis na Kubu a zpátky se dostal až za více než čtyři měsíce. Neplánované prázdniny mu prý přinesly zjištění, že je ve vedení zdravotnického holdingu, kam mimo jiné spadá onkocentrum v Pardubicích, nemocnice v Berouně a v Hořovicích, asi ten nejhloupější. A také pocit, že bez stresu a práce už vlastně nemůže být. Teď plánuje postavit „covidovou“ nemocnici a dokončit psychiatrickou kliniku v Berouně. „Pokud bych nebyl schopen a ochoten nést riziko, tak bych deset let jednal, deset let bych to počítal a někdy v devadesáti bych začal stavět,“ říká Zavalianis.

Asi jediné řešení je, aby byla očkovací látka; všechny staré lidi nechat očkovat a ten zbytek nechat nakazit. Protože ten virus neskončí, on stále mutuje. A nikdo neví, jak dlouho potrvá imunita. Mohou pomoci nějaké rychlotesty, ale nikdo asi nebude chtít vzít na sebe politickou odpovědnost jako v Brazílii, i když úmrtnost je vlastně velmi malá. On ale dneska vlastně nikdo neví, co bude dál, takže radit je fakt ošemetné.

Nikdo nevěděl, jak přesně virus vypadá, co může způsobit, jaká může být smrtnost. Samozřejmě jsou teď všichni k provedeným opatřením kritičtí, ale nikdo nebyl na nic takového připraven. Celý svět byl ve zmatku. Neměli jsme dostatek odborníků, manuály, rezervy, krizové zásoby, protože jsme si mysleli, že nám nic nehrozí, a teď se ukázalo, jak moc jsme zranitelní. Doufám, že to je ponaučení pro další pandemie.

Jsme připraveni na to, co momentálně víme. A moc toho není... Každopádně jsme připravenější než předtím. Máme víc intenzivních lůžek, máme více respirátorů, zásoby léků, dezinfekce. My máme momentálně na cestě několik kontejnerů ochranných pomůcek a budeme mít opravdu zásoby na cokoliv, co se bude dít.

Podívejte, zranitelnost světa je díky a navzdory pokroku opravdu velká. Než velbloudi nebo koně dorazili dřív do Evropy, obchodníci cestou často na nákazu pomřeli. Dnes máme globalizovanou ekonomiku, ale i globalizovanou pandemii. V historii se periodicky nějaký ten virus vždycky objevil, ale v posledních desetiletích jako bychom na to zapomněli. My máme v plánu přistavět v Hořovicích novou nemocnici. Když přišla koronakrize, rozhodli jsme se plán trochu upravit a postavit velkokapacitní pandemickou nemocnici. Nechceme provozovat nějakou infekční kliniku, ale nemocnici, která v případě nové pandemie nabídne kraji a státu stovky lůžek. Stavebně i technologicky bude nemocnice připravena překlopit se do režimu mimořádné situace, a to i takové, kdyby na Ruzyni přistálo letadlo plné pacientů s ebolou. Potřebná technologie a úpravy, které zaplatíme nad rámec plánovaných investic, budou stát více než 300 milionů, ale rozhodli jsme se do toho investovat.

Ano, prostory bude možné hermeticky uzavřít, budou tam podtlaky, různé oddělitelné vchody, speciální koridory, šatny atd. Některé technologie budou spát, ale budeme je moci kdykoliv nastartovat.

Stát jsme my, paní novinářko. Kdo je podle vás stát?

Stát je aktivní občan a oni jsou naši představitelé. Až k té mimořádné události dojde, budou naši nemocnici chtít. Mně ale vadí, že stát je tady vykládán jako nějaký abstraktní pojem, stát jsme přece my.

Zatím máme nějaké meziúčty, vychází nám to plus minus na ztrátu nějakých 70 až 80 milionů.

Jde o ochranné prostředky a opatření, včetně těch personálních. Musím se pochlubit, že jsme v našich nemocnicích neměli případy, kdy by se zdravotníci nebo pacienti nakazili u nás. Samozřejmě se nám snížily výkony, ale máme přísliby od pojišťoven, že nám to vynahradí. Přáli bychom si, abychom byli ke konci roku na loňských číslech. Odložené operace se snažíme dohnat. Začali jsme operovat i v sobotu, aby se nám nějak dramaticky neprodloužily čekací doby.

Dobrá zpráva je, že jsem momentálně asi ten nejhloupější ve vedení naší společnosti. Obklopil jsem se velice schopnými a inteligentními lidmi, a tak moje přítomnost nebo nepřítomnost na fungování firmy nemá moc vliv. Já mám pořád nějakou vizi, moje úloha je udržet ideologický směr. Proto i když jsem nebyl 4,5 měsíce v republice, nic se nestalo. Je to smutné konstatování, že to funguje i beze mě. Psychicky mě to trochu zdeptalo. Každý člověk má tendenci si myslet, že je nepostradatelný, nejchytřejší, a když pak zjistí, že to tak není, musí se s tím chvíli vyrovnávat.

Kuba je jedna z nejchudších zemí světa, má ovšem obrovský potenciál. Mají funkční vzdělávání, nejsou tam negramotní lidé, ale celý ten systém už je za zenitem. Asi jediný ekonomický model, který tam může být, je čínská cesta. Že by si nechali tu ideologii a liberalizovali by hospodářství. Je tam obrovský nedostatek potravin, cokoliv tam koupíte už jen kartou a za dolary. Myslím si, že se blíží k humanitární katastrofě, pokud se nic nezmění. To si ten národ nezaslouží.

Byl jsem tam v nemocnici, sice tam chybějí nějaké pomůcky nebo přístroje, ale mají propracovaný systém zdravotnictví, mají všude polikliniky, specializované špitály, mají asi jeden z největších počtů doktorů na počet obyvatel. Zdravotnictví je jejich vývozní artikl. Z koronaviru mají veliký strach, dělají radikální opatření. Karantény mají tvrdé, mají obrovské pokuty za nenošení masek. V Havaně bylo všude zavřeno, od sedmi večer do pěti hodin ráno byl zákaz pohybu, a to i autem.

Ano, a ta se protáhla na 4,5 měsíce. Každý den jsem se chodil modlit do kostela, ale nejhorší den byl, když mi volali z velvyslanectví, že mají připravené letadlo.

Paní redaktorko, 30 let nedělám nic jiného, než vymýšlím, pracuju, teď už mám odpovědnost za skoro dva tisíce zaměstnanců. Kuba byla taková nucená přestávka, kdy jsem chvíli cítil, že můžu žít bez té nálože. No ale nakonec jsem stejně zjistil, že už jinak žít neumím. Ale byla to krásná přestávka v překrásné zemi.

Nezměnil jsem světový názor, nedělám jógu ani nejezdím do Indie nabírat síly a nemám žádného kouče. Ale je to zajímavé, někdy mají lidé, když něco v životě dosáhnou, potřebu pořídit si poradce. Řekl jsem kamarádovi, že kdyby se u mě něco takového objevilo, tak ať mi dá okamžitě do držky.

My ji chceme, tak ji stavíme, i když stát má na segment psychiatrické péče aktuálně jiný názor než my. Nechce zařízení, které by odpovídalo 21. století. Už máme hotové přízemí, za dva roky bychom mohli dokončovat. Ta stavba má přes 28 tisíc metrů čtverečních užitné plochy. A stavíme ji jen z vlastních zdrojů, navíc bez úvěru. Nedostali jsme ani korunu dotace.

Nenechám ovlivnit svůj životní sen představami pojišťoven. Řídím se vlastní vizí. My jsme přesvědčení, že děláme užitečnou věc. Zatím nemáme co ukazovat, navíc za dva tři roky tam lidé, se kterými bychom jednali, také nemusejí být.

Pokud bych nebyl schopen a ochoten nést riziko, tak bych deset let jednal, deset let bych to počítal a někdy v devadesáti bych začal stavět. Ten projekt jsme měli připravený pro evropské dotace, a když se o nich rozhodovalo, dostali jsme patnáct negativních hlasů z patnácti.

V našich zařízeních neexistuje možnost, jak platit za lepší péči. Jsme v systému veřejného pojištění a jediné, za co si můžete připlatit, je lepší standard ubytování a to je u nás na úrovni čtyř- až pětihvězdičkového hotelu.

Já jsem přesvědčený, že až nakonec pojišťovny uvidí, co jsme vybudovali, budou nás chtít nasmlouvat. Každopádně zatím počítáme, že naše firma zůstane v systému veřejného zdravotnictví. Na psychiatrii budou akutní oddělení, kde samozřejmě nebudeme vybírat žádné peníze, spoluúčast pacienta může být pouze za to, že bude bydlet v krásném prostředí.

Mně zatím připadá, že reforma byla spíše prostředek, jak dostat nějaké peníze z Evropské unie na dotacích bez ohledu na funkčnost a na praktičnost toho systému.

Ale když chceme něco dělat, musíme začít od začátku. To znamená, fakulty by měly být připraveny produkovat dostatečné množství doktorů, psychologů a psychiatrů, terapeutů, protože v České republice je jich dramatický nedostatek. I kdybychom nový systém krásně vybudovali, bez personálu ho přece nemůžeme provozovat. A i tak budou stále pacienti, kteří se alespoň po určitou dobu bez zařízení, jaké budujeme, neobejdou, kteří prostě léčbu ambulantně nezvládnou.

Bohužel my budeme žít z toho mála, co existuje. Můj sen ale je, abychom vytvořili náladu a chuť lidí studovat tento obor. Počítáme, že mladé dokážeme motivovat.

Jeden pavilon číslo 26 v Bohnicích.

Naše zařízení, které nazýváme Centrum duševní rehabilitace, má mít kapacitu 220 lůžek. Pokud začnou fungovat centra duševního zdraví v terénu, o kterých jste mluvila, my bychom jim chtěli dělat servis, zázemí. Pokud nebude pro člověka stačit jejich ambulantní péče, mohl by jít k nám a my bychom ho potom zase vraceli zpátky. Spektrum psychiatrických nemocí a psychických poruch je strašně široké, my budeme mít velké množství specialistů, což je ale možné jen v zařízeních s velkou kapacitou. V tomto ohledu to funguje podobně jako rehabilitace, jejímž poskytováním jsme vyhlášení. Umíme se postarat o každého, ale nešlo by to, kdybychom měli kapacitu 20 lůžek. My jich máme skoro dvě stě, proto si můžeme dovolit mít tolik doktorů, kteří se specializují na různé problematiky. Psychiatrie byla ale historicky vždycky v úhradách totálně podhodnocena.

Ano, a za chvíli se periodicky díra objeví znovu, zase se zalepí, ale bez systémového řešení se to bude opakovat. Já nejsem správce veřejných peněz a nechápu, z jakého právního titulu tam byly ty peníze nasypány, ale připouštím, že ty nemocnice nešlo nechat padnout. A nejde jen o fakultní nemocnice, problémy jsou i v krajských nemocnicích. Já si myslím, že si musíme dřív nebo později říci, jakou úroveň péče a kde chceme poskytovat obyvatelům v České republice.

Nebude žádný velký výbuch, jen se postupně bude zhoršovat péče. Někde se bude prodlužovat čekací doba, někdy bude chybět lék, někdy bude chybět nějaké lůžko, někdy bude chybět něco jiného, ale setrvačnost ve zdravotnictví je hrozně dlouhá. Bohužel delší než funkční období ministra. Že bychom se ráno probudili a byla nedostupná péče nebo vyloženě špatná, tak to ne.

Sotirios Zavalianis (55)

• Narodil se v Řecku a v roce 1984 přijel do tehdejšího Československa studovat Vysokou školu ekonomickou.

• Začal podnikat v oblasti velkoobchodu, v roce 1998 stal spolumajitelem zdravotnické společnosti Mediscan v Praze, od té doby se začal plně věnovat zdravotnictví.

• V roce 2002 otevřel v Pardubicích Onkologické a radiologické centrum Multiscan, které je dnes součástí Komplexního onkologického centra Pardubického kraje.

• V roce 2007 v rámci privatizace koupil nemocnici v Berouně, dnes známou jako Rehabilitační nemocnice Beroun, a současně Nemocnici Hořovice.

• Je stoprocentním majitelem holdingu Akeso, který je dnes druhým největším soukromým poskytovatelem zdravotní péče v Česku.