Římskokatolický páter Josef Svatoň pobyl v Machově jen pár týdnů. Tamní farář odjel na jaře roku 1920 na zdravotní dovolenou a Svatoně požádal o záskok. Nemohl si vybrat horší chvíli. Agitace československé církve tehdy ve východočeském Machově zuřila jako požár a od „Říma“ naráz odpadlo zhruba 85 procent jeho obyvatel včetně starosty.

Už 29. dubna se „odpadlíci“ – jak bědoval katolický týdeník Čech – zmocnili „podlým způsobem“ mešních rouch, kalichů i klíčů a v neděli 9. května zabrali celý kostel. Nejdřív prý přeřízli telefonní drát, poté lid „vrazil do fary“, sbalil Svatoňovi kufřík, vyvedl ho ven, kde už „stál povoz, do něhož musil vstoupiti, vedle něho usedl policajt“, a nakonec byl odvezen do Police nad Metují. Stejně dopadl kaplan Vít Rýdl, kterému „odrodilci“ doporučili, „aby se více nevracel“, a farská služka, jež dle antiklerikálního deníku Čas symbolizovala „luxusní a pohoršlivý život, který se na zdejší římsko-katolické faře delší dobu občanstvu ukazoval“.

Církev československá (přídomek husitská začala užívat až mnohem později) vznikla teprve v lednu 1920 a leckde na její stranu přešly celé vesnice, města či čtvrti. Ovšem věřící se neměli kde modlit, protože nové církvi chyběly kostely. Řešilo se to všelijak. Když bylo teplo, konaly se mše pod otevřeným nebem, sem tam se obě církve dokázaly dohodnout, ale často vypukl – jak to nazývaly dobové noviny – „boj o kostel“. Někdy se to odbylo vcelku poklidně jako v Machově, jindy však létaly pěsti a tekla krev. Výjimkou nebyli zbití katoličtí faráři, seřezaní četníci, a jednou dav ztloukl dokonce okresního hejtmana. 

Výmluvná je v tomto ohledu jedovatá poznámka, kterou jednou – nepochybně se dobře bavící – socialistický ministr školství Rudolf Bechyně přivítal deputaci československé církve: „To vy jste ta církev, která se chodí do kostela modlit se sekerou v ruce?“

Vymrskají nás jako němé psy

Katolická církev zůstala Habsburkům věrná až do trpkého konce. Řadoví čeští kněží to ale často cítili úplně jinak než vysoká hierarchie. Za všechny to vyjádřil spisovatel a kněz Jindřich Šimon Baar, když se v lednu 1918 nechal slyšet, že prorakouská loajalita bude mít pro katolickou církev ty nejhorší následky: „Nesmíme se pak divit, když uslyšíme i hlas Boží: Vymrskejte z národa tyto – ne kněze – ale němé psy!“ Protikatolická vlna se po skončení války Československem skutečně převalila. A pořádná. Hned 3. listopadu 1918 svalil dav pod vedením Franty Sauera Mariánský sloup, což hlavní pachatel okomentoval slovy, že katolíci jsou „černožlutí monarchisté prvé třídy“ a kněží „sprostá černá havěť“.

Baar a další kněží ovšem trpně nečekali. Hned 28. října 1918 obnovili Jednotu katolického duchovenstva a začali vehementně prosazovat modernizaci katolické církve. Mezi jejich požadavky patřila demokratizace (volby kněží a biskupů), zavedení českých mší a – zcela neprůchodné – zrušení celibátu. Když v létě 1919 přišla z Vatikánu zamítavá odpověď, vydělil se z Jednoty katolického duchovenstva radikální Klub reformních kněží a vyhlásil program nazvaný Via facti, tedy Cestou činu. Jeho předseda Karel Farský začal připravovat obřady v češtině a všichni členové dostali doporučení, aby – pokud je tedy trápilo zrovna toto – veřejně uzavírali sňatky se svými milenkami. Příkladem šel jeden z předáků klubu, kněz Bohumil Zahradník-Brodský, který hned v září uzavřel civilní sňatek se spisovatelkou Annou Plešingerovou, s níž byl tajně sezdán už dlouhých 11 let. 

Pryč od Říma

Takto hluboce vykopaný příkop už nešlo zasypat, a tak 8. ledna 1920 zvedlo pro odtržení ruku 140 členů Klubu, kdežto proti bylo jen 66 hlasů. O tři dny později zveřejnily noviny provolání, ve kterém se nová církev hlásila k „velikému odkazu svatého mučedníka kostnického“ a každého vyzývala, „aby odhlášením z církve římské a přihlášením do církve československé dokázal, že je mu zájem o svobodu vlastního svědomí, o mravní povznesení národa a jeho výchovy a zdemokratisování i života náboženského zájmem opravdovým“.

Jen pár dní poté vlivný historik Josef Pekař (budoucí autor monumentální tetralogie Žižka a jeho doba), publikoval v Národní politice rozsáhlý článek, ve kterém napsal, že schizma škodí zájmům mladého Československa a s chirurgickou přesností odhadl, že „dojde zas k trapným zápasům o kostely (…) hřbitovy, školy, radnice, zápasům vedeným s urputností, jíž jsou schopni rozvášnění církevní sluhové více než kdo jiný“.

Komu zvoní kovadlina

Netrvalo to ani tři měsíce a jeho věštba se naplnila. Vlastně se nebylo co divit, protože počátky nové církve byly krušné. Nejenže neměla k dispozici kostely a fary, ale vyskytly se i případy, kdy katoličtí duchovní odmítli odpadlíkům „půjčit“ hřbitov či aspoň rozeznít zvony – ve Lnářích proto údajně „zvonil“ při jednom pohřbu kovář na kovadlinu.

První spor o kostel se – jak plyne ze souhrnných hlášení, která četníci a okresní hejtmani posílali ministerstvu vnitra – odehrál na předměstích Prahy. Už 27. dubna proběhl před kostelem na Pankráci tábor lidu, jehož účastníci požadovali „zavedení českých bohoslužeb v nuselském a pankráckém kostele“, a po jeho skončení „odebral se zástup do bytu starosty obce nuselské“. Na jedné z dalších demonstrací se sešlo 12 tisíc lidí, všechno se ale nakonec obešlo bez násilí, protože nuselský farář Karel Janda přestoupil k „československým“.

O dva dny později oblehli „husiti“ nám už známý kostel v Machově a prvního května se zmocnili svatostánku v Přepeřích (u Mladé Boleslavi), za což se tamní československý farář Hoffer ocitl před soudem. V červnu došlo k bouřím v Čáslavi a o měsíc později ke dvěma hromadným rvačkám. Památná byla zvlášť ta druhá, která se odehrála v Lužích (u Chrudimi) při sjezdu katolické mládeže. Do sebe se tam tenkrát pustily tři tisícovky katolíků se dvěma tisícovkami „husitů“ a dle souhrnných hlášení bylo při této kratochvíli „6 osob lehce zraněno a 3 prapory poškozeny“.

V srpnu dav ve východočeských Holohlavech „ztýral“ hospodyni místního kaplana, v září byli v jihočeské Křemži zraněni dva katoličtí obránci kostela, v Litovli navíc husité vyvrátili železným sochorem kostelní vrata a v listopadu ztloukli útočníci na polní cestě za Solany (u Loun) faráře a varhaníka.

Velmi limitovaný úspěch

Československá církev neustále sílila a během sčítání lidu se k ní v únoru 1921 přihlásilo už 525 tisíc lidí. Byl to sice skvělý úspěch, ovšem z dnešního pohledu je zřejmé, že se jí hegemonii katolické církve ve skutečnosti nikdy nepodařilo ohrozit. Dokládá to statistika z roku 1930, kdy se s bezmála 800 tisíci věřících stala druhou nejsilnější církví u nás, ovšem proti více než osmi milionům katolíků v Českých zemích to stále bylo žalostně málo.

„Čechoslováci“ se zkrátka novou státní církví nikdy nestali a bez toho se proti katolíkům mohli jen stěží prosadit. Charakteristický je v tomto ohledu postoj realisty Masaryka, který jaksi nestál o to, být československým Jindřichem VIII. Byl sice od gymnaziálních let zuřivým antiklerikálem, který neváhal na Hradě vyvěsit husitský prapor, ovšem k československé církvi se – jak v diplomové práci doložil historik Petr Žák – choval netečně, ne-li nepřátelsky. A tak lze v poznámkách vyslance ve Vatikánu Kamila Krofty najít záznam, že podle prezidenta je nová církev „povrchní, domáhá se věcí nepodstatných, celibátu, české bohoslužby atd., a mimo to není vedena osobami, které by vzbuzovaly dost důvěry“.

Nepřátel se nelekajte…

V té době si ale s nějakými čísly hlavu nikdo nelámal, a tak se na konci roku 1920 odehrála v Radhošti (u Vysokého Mýta) možná vůbec nejdivočejší výtržnost ze všech. Útok na radhošťský kostel vybubnoval ráno 21. listopadu v sousední – kompletně československé – Stradouni obecní policajt. Pak třikrát hvízdla píšťala místního lihovaru a dav vyrazil se zpěvem, prapory a pod vedením rolníka Josefa Havlíčka a československého faráře Ferdinanda Tichého na zteč. V Radhošti se k nim přidaly posily a zhruba tisícihlavý dav oblehl kostel, ve kterém se zabarikádoval katolický farář Václav Oliva. Dobyvatelé to nejdřív zkusili po dobrém, ale pak, jak plyne ze soudního spisu, který schraňuje Státní oblastní archiv v Zámrsku, popadli kládu a vyrazili s ní dveře jako beranidlem. 

Havlíček poté faráři nadal do „vlastizrádných Rakušáků“, kdosi ho chytil pod krkem, udeřil do zad a vyhodil ven. Tam ho srazili k zemi, asi dvacet metrů táhli, poté ho popadli za ruce a za nohy a – za pokřiku, aby ho „oběsili na prvním stromě aneb hodili do řeky“ – odnesli na faru. Tam mezitím dav přinutil Olivovu hospodyni vydat klíče, když na ni Tichý údajně křičel, že se tu nemá co roztahovat a kdyby byla „co kloudného“, nedělala by „konkubínu té římské nestvůře“.

Husité zabrali kostel a jejich farář půl fary, jenže úřady trvaly na tom, že musí vše vrátit. Vedlo to k několik let trvající sérii násilností, které v červenci 1922 vyvrcholily při exekučním vyklízení Tichého bytu na faře. První pokus se, jak psaly Lidové noviny, nepovedl „pro odpor lidu“, a tak druhý probíhal „za účasti 65 četníků a jedné družiny jízdy v plné polní válečné zbroji“, ovšem husité zvítězili i tentokrát. Zřízenci sice byt zčásti vystěhovali, „avšak v malé chvíli lid nábytek do fary zanesl na zpět“. Poté se vítězové sebrali, nabalili na sebe zhruba tři tisícovky souvěrců a odešli demonstrovat svou sílu a moc do Vysokého Mýta.

Za obsazení kostela a fary stanulo později před soudem 28 nájezdníků; samých slušných a spořádaných občanů, dva obecní starosty nevyjímaje. Nejdřív to vypadalo, že všichni vyváznou s podmínkou, jenže Nejvyšší soud rozhodl jinak a sedm nejsveřepějších husitů poslal do vězení, přičemž Havlíček a Tichý „vyfasovali“ každý po půl roce. Nakonec ale měli štěstí. V září 1925 vyhlásil Masaryk amnestii „v příčině trestných činů spáchaných ve sporech mezi příslušníky různých církví“, a tak mohli jít zhruba po třech měsících domů.

Mimochodem před soud se kvůli Radhošti dostal v roce 1923 i sám československý biskup Farský. Jakýsi policista ho totiž udal, že na jednom táboře lidu schvaloval radhošťské události, a měl prý dokonce prohlásit, že „zabraných kostelů nevydáme a nové zabírati nepřestaneme“. Svědci ovšem tvrdili, že naopak své posluchače uklidňoval, a tak ho soud osvobodil.

… na množstvie nehleďte

Další – a poslední – vlna násilností přišla na jaře 1921. V březnu vnikl dav do kostela v Bílé Třemešné na Královédvorsku, v dubnu se to samé stalo ve Starém Plese (dnes část Jaroměře) a o měsíc později vypukly náboženské řeže v Dubicku u Zábřehu.

Předehra se uskutečnila 1. května, kdy příslušníci československé církve přerušili v místním kostele katolickou mši a jejich farář začal u bočního oltáře sloužit mši vlastní. Příští neděli se místní katolíci doplnění orelskou bojůvkou (členy katolické tělocvičné jednoty Orel) opevnili v kostele a čelili přesile několika tisíc husitů. Situace se dle Lidových novin „stala kritickou, když bylo na lidi stojící před kostelem házeno s věže kamením“. Dav už se valil ke kostelu, naštěstí však dorazilo četnictvo v čele s okresním hejtmanem Pánkem. Po mnoha hodinách planého vyjednávání dosáhl Pánek kompromisu – katolíci odevzdali klíče a dostali slib, že mohou odejít. Když se však venku ukázal farář Zajíc s kaplanem Horáčkem, „nenechal se rozvášněný lid již zadržeti“. Oba byli „sraženi k zemi a do krve ztýráni, Pánek a četnictvo, kteří v té chvíli přispěchali na pomoc, byli rovněž zbiti a rozehnáni“.

Před soudem se kvůli tomu ocitlo 76 násilníků – tentokrát z obou stran – a někteří z nich skončili „natvrdo“ ve vězení.

Normalizace

K ojedinělým incidentům docházelo i později, ale Radhošť a Dubicko se už nikdy neopakovaly. Protikatolická vlna opadla, poměry se stabilizovaly a úřady i soudy daly jasně najevo, že žádnou revoluci nepřipustí. Jestliže na počátku mohla československá církev doufat, že jí zabavené budovy zůstanou – například „husité“ z Radhoště argumentovali vcelku logicky tím, že faru před 30 lety opravili, nyní en bloc přestoupili k nové církvi, a mají na ni tudíž právo – musela později všechny kostely a fary bez výjimky vracet.

To byl základ kompromisu se státem. Od roku 1923 začala československá církev – tak jako jiné církve – pobírat pravidelné příspěvky. Hned v roce 1923 navíc podle knihy Pavla Marka Církevní krize na počátku Československé republiky dostala pětimilionovou stavební subvenci (do roku 1932 šlo o celkem 17,51 milionu korun) a díky tomu měla v polovině 20. let rozestavěných 60 vlastních modliteben.

V Československu se pak opět rozhostil náboženský smír.

Kde bydlí husiti

„Své vlastní budovy si rodící se církev počala opatřovat sice s nadšením, leč pracně,“ píše Milan Salajka v Portrétu Církve československé husitské poněkud eufemisticky. „Z počátečního období jejích snah se zachovaly nejrůznější stavby spíše domového charakteru, opatřené věžičkou. Následně začaly převažovat hranaté kostelíky v duchu dobového funkcionalismu.“ Další kostely získali „husiti“ zabráním opuštěných kostelů a far po německé evangelické církvi a osiřelých židovských synagog. Na mnoha místech ovšem žádné sbory ani modlitebny dodnes nevznikly. Ze zhruba 350 náboženských obcí nemá třetina vlastní duchovní správu (faráře, jáhna či kazatele). V Česku má církev pět diecézí, na Slovensku jednu.