Koronavirová krize postavila Česko na křižovatku. Pokud se rozhodne jen látat díry po škodách, za pár let bude stát úplně mimo. Sousední Německo, které je pro Česko klíčovým odběratelem, totiž investuje miliardy eur do IT technologií, elektrických a vodíkových pohonů či vývoje umělé inteligence. Pavel Riegger je vedoucím partnerem consultingu a transakčního poradenství společnosti EY ve střední Evropě. „Musíme vědět, co jim máme dodávat. Jestli to budou technologie na vodíkovou energii, nebo budeme vyrábět něco, co už nebudou potřebovat,“ zamýšlí se nad budoucností Česka.

Ta věc má opravdu dvě roviny, výši schodku a účel zadlužení. Tu druhou vnímám jako daleko důležitější. Výše schodku totiž ve srovnání s ostatními zeměmi není nijak ojedinělá. Za co ale peníze utratit, to je naprosto zásadní téma. My teď stojíme na rozcestí a měli bychom si říci, kam bude Česká republika strategicky směřovat. Podívejte se třeba na Německo. Krizi vzalo jako příležitost pro změnu celé struktury ekonomiky. Schválilo mimo jiných stimulů typu kurzarbeit či odložené daně také balík 130 miliard eur. To je třikrát více, než je český státní rozpočet. A řekli, že ty peníze půjdou na inovace. Myslí tím oblasti ochrany životního prostředí a podporu technologií budoucnosti. A to je to rozcestí. Padesát miliard z tohoto balíku půjde na vývoj kvantových počítačů, na vývoj umělé inteligence, podporu elektrických aut, na vodíkovou energii.

My se tu bavíme o šrotovném a divíme se, že ho Němci nezavedli, a tím nepomohli i lokálním firmám. Je tady velká otázka, jestli to vůbec zapadá do jejich nové struktury ekonomiky. Jestli už podpora tohoto starého světa není passé. Já myslím, že my jako Česko bychom měli Německo velmi pozorně sledovat. Nezapomínejme, že je pro nás nejvýznamnější obchodní partner. Musíme vědět, co jim máme dodávat. Jestli to budou technologie na vodíkovou energii, nebo budeme vyrábět něco, co už nebudou potřebovat.

Nechtěl bych se dostat do politické debaty. Jak k tomu Česko přistoupí, je v gesci vlády. Je to ale každopádně o stanovení priorit. Politici a odborná veřejnost mluví o rychlotrati mezi Prahou a Drážďanami s dalším napojením v Německu, mluví se o digitálních službách. Myšlenek je řada. Pokud se ten evropský plán podaří navázat na investiční strategii Česka, může to být velmi přínosné.

Těch rozdílů je několik a první je v tom, že nejde o bankovní krizi, zaplaťpánbůh. A je potřeba to připomínat při každém rozhodování, aby se z pandemické krize neudělala i krize bankovní. To by byla smrtící kombinace. Zatím není problém s likviditou bank. Je tedy dobře, že nabídly samy odklad splátek ještě předtím, než to uzákonil stát. Další rozdíl je v technologiích. Dnes spousta firem i bank přešlo na digitální technologie a home office. To v roce 2008 ještě tak docela nefungovalo. Tato krize má také daleko větší globální dopad. Už nevychází z USA s následným domino efektem. Tady máme zasažený rovnoměrně celý svět.

Mně přišlo, že spousta lidí po té krizi snad i toužila. Pořád věštili, kdy bude, a pořád nic nepřicházelo. Predikce makroekonomů ji čekaly už v roce 2018, pak o rok později a pořád nic. Jsem hluboce přesvědčen, že je důležitý spotřebitelský sentiment. To znamená, že když všichni budou říkat, že přijde další krize, tak se začne šetřit, a to není dobře. Domácnosti ale před krizí utrácet nepřestávaly. Pak přišel koronavirus, ale nic dalšího se s ekonomikou nestalo. Nepadla žádná velká banka, nezačaly krachovat velké firmy. Zatím nemám žádný důkaz, který by mě přesvědčil, že by krize přišla sama o sobě zrovna v březnu 2020.

Teoreticky by to platilo, kdyby firmy ve velkém pomoc již čerpaly. Ona k nim ale teprve teď začíná pomalu přicházet. Když se podívám na všechny programy typu Covid, jde zhruba o jedno procento HDP, což je velmi málo, aby to udrželo všechny firmy v zemi nad vodou. Je jasné, že musejí využívat své zdroje, čímž se ukazuje, že kapitál mají. Vždyť teprve nyní banky podepisují kontrakt s Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou na Covid III, který by měl být ze všech největší a nejzásadnější. A Covid Plus pro firmy nad 500 zaměstnanců se teprve finalizuje. Není ani smlouva mezi bankami a EGAP.

Když se podíváte na čísla maloobchodních tržeb včetně aut, tak ta se v dubnu propadla o 30 procent. Když to vezmu bez aut, je to 20 procent. Takže propad tržeb je zřejmý. Průmyslová výroba propadla kolem 19 procent. Nicméně nezaměstnanost se drží velmi dobře. V květnu byla na 3,6 procenta, v dubnu na 3,4. To jsou skvělá čísla. Vycházejí ještě z toho, že jsme na tom před krizí byli velmi dobře. Nezaměstnanost byla velmi nízká, bankovní sektor ve výborné kondici a veřejné finance také. Pro srovnání uvedu, že Rakousko mělo v květnu míru nezaměstnanosti 11,5 procenta oproti dubnovým 12,7 procenta. V květnu 2019 mělo Česko 2,7 a Rakousko 6,8. Už minulý rok byli na dvojnásobku naší nezaměstnanosti.

Je pravda, že jde o velmi silné nástroje. Vyplatilo se tam zhruba 22 miliard. Až toto skončí, tak se ke konci roku nezaměstnanost zdvojnásobí. Ale pořád budeme na šesti nebo sedmi procentech, což je úroveň Rakouska vloni.

Zatím jsme nad vodou. Průmyslový pokles dvacet procent za jeden měsíc není sice dobrá zpráva, ale není to také katastrofa. Maloobchod a auta už jako segment potíže mají, ale záleží na tom, jak rychle se začne čerpat finanční podpora, přesněji řečeno garantované státní úvěry. I tak ale platí, že nemáme výrazné navýšení insolvencí oproti předcházejícím měsícům.

Role státu je v těchto případech nenahraditelná. Dobré bylo, jak rychle stát zareagoval a zavedl protipandemická opatření. Víceméně to byla jasná komunikace a i my jako Češi jsme se k sobě chovali ohleduplně. Doteď mi píší bývalí kolegové z dob mého působení v USA a chválí, jak jsme to tu udělali dobře. To všechno bylo super a proto říkám, pojďme to takhle dohrát do konce. A k tomu potřebujeme zabrat. Mám na mysli rychlejší rozhodnutí státu ohledně pomoci a také struktury toho, kam potečou peníze.

Šrotovné určené pouze na elektroauta je první z věcí, která se nás přímo týká. Určitě to bude výzva, nemusí to být problém. Jestli na to budeme schopni zareagovat a průmysl zareaguje, bude to jen dobře. Ale musíme investovat do inovací, abychom měli co nabídnout. Když budeme vyrábět všechno pouze kolem spalovacích motorů, tak ta poptávka asi nebude veliká.

Musí to být kombinace. Stát v tom ale měl hrát klíčovou roli. Suma na změnu struktury ekonomiky by byla tak veliká, že ji sami soukromníci nemohou vynaložit.

Když se na to podívám z pozitivního hlediska, tak je to i příležitost ke změně fungování státu ve vztahu k firmám. My máme ČMRZB, EGAP, ČEB, v Německu mají jen jednu takovou entitu, banku KfW. Struktura je tam tedy jednodušší a i ta banka je lépe připravena na masivní podporu a distribuci peněz. Je schopna i dočasně vstupovat podílem do soukromých podniků, vždycky to ale musí být profitabilní, protože ona tvoří zisk. Něco podobného mi u nás chybí. Měli bychom také mít nějaký investiční plán, který se už sice vytváří, ale říkám pozor, dejme si tam ty správné investice. A některé věci by se měly také zeštíhlit. Můžeme je zahrnout do ozdravného plánu.

Na toto bych byl hodně opatrný. Jako stát na to nejsme připraveni a jako Češi na to nejsme zvyklí. Spousta lidí si to plete se zestátněním. Myslím si ale, že u strategických podniků to smysl má. Pokud se splní podmínky konkurenceschopnosti nebo klíčové zaměstnanosti. USA třeba vstoupily do General Motors, ale zase vystoupily. A vydělaly na tom peníze. Pokud by to nějak mělo fungovat, tak takto. Jsou i podniky, kde má stát strategické know-how. To je vidět i v zahraničí, státy je chtějí chránit před převzetím.

Smartwings nejsem schopen komentovat. Nejsem letecký expert a neznám detaily hospodaření a té dohody. Jsou ale letecké společnosti, které pomoc dostaly. Stát si musí sám zvážit, co je pro něj důležité.

Konsolidace určitě čekáme, ale zatím v tomto smyslu nic neuzrává. Máme poměrně velké oddělení, které se akvizicemi zabývá (Merger & Acquisitions – pozn. red.) a podle jeho zpráv všichni spíše vyčkávají. Čerpají podporu, měli úspory. Co se týká oborů, bude to podle mě napříč. V úvahu připadá bankovní a finanční sektor, výroba, maloobchod, cestovní ruch a mobilita jako taková.

Myslím, že globální strategie firem se teď změní na regionální. Ambice, že pokryjete celý svět a unifikujete ho, jsou definitivně pryč. Asie se odkloní, samotná Čína dělá prohibitivní opatření, která směřují k tomu, že si chtějí byznys řídit sami. USA jdou tím směrem také. My jako Evropa se proto musíme naučit přemýšlet panevropsky. Deset milionů lidí v České republice je sice fajn, ale na jakýkoliv byznys je to velmi málo.

Podle mě už to nastává. Musíme být schopni nastavit naše prostředí tak, aby bylo přívětivější k podnikání. Znovu se vracím k digitalizaci státu a inovacím. Měli bychom se znovu podívat, jak chceme řešit daňovou zátěž firem a zaměstnanců, protože tady odvádíme poměrně velké částky. Musíme být také schopni držet balanc mezi regulacemi a ekonomickým benefitem. Když sleduji Čínu, je sice krásné, jak rostla, ale bylo to za nějakou cenu. Mělo to ekologické dopady a koneckonců zaplatilo se i pandemií.

Pavel Riegger (44)

• Titul MBA získal na univerzitě Dowling ve státě New York.

• Pracoval v investiční bance Goldman Sachs & Co. a ve firmě Arthur Andersen v New Yorku.

• V roce 2009 byl jmenován partnerem EY, nyní pracuje jako vedoucí partner oddělení consultingu a transakčního poradenství ve střední Evropě.

• Zodpovídá za poskytování služeb ve střední a jihovýchodní Evropě a za komunikaci s regulátory finančních trhů.