Když velmoci donutily Turky právě před 100 lety podepsat v Sevres mírovou smlouvu, Mustafa Kemal zuřil. „Ještě poznají, že jsme stejně dobří jako oni, a budou muset s námi jednat jako rovný s rovným. My nikdy hlavu neskloníme a budeme bojovat třeba do posledního muže, až jim tu jejich civilizaci omlátíme o hlavu,“ pronesl muž, který si později nechal říkat Atatürk neboli Otec Turků. Jím ovládané – v Ankaře sídlící – Velké národní shromáždění smlouvu promptně odmítlo a členy cařihradské turecké vlády prohlásilo za vlastizrádce.

Vlastně se takové reakci není co divit. Podpis sevreské smlouvy (šlo o jednu z mírových smluv s poraženými státy první světové války) byl pro Turky naprostou katastrofou. Z celé někdejší osmanské říše jim zbyla ani ne třetina, rázem přišli o všechny arabské i evropské provincie, Cařihrad i úžiny spadly pod mezinárodní kuratelu, Řekové si měli ukrojit Smyrnu s širokým zázemím, na východě se rodila Velká Arménie (o rozloze dvou Českých republik), a to se ještě uvažovalo o autonomním Kurdistánu.

Pro Řeky byla naopak smlouva dávno splněným snem, jenže to nakonec celé dopadlo jinak; přesně v duchu výroku bývalého francouzského prezidenta Raymonda Poincarého, který smlouvu ze Sevres označil za „snadno rozbitný porcelán“. Turecko je dnes velké, Řecko malé, Smyrna se jmenuje Izmir a Evropané se létají „plážovat“ na turecké a nikoli řecké maloasijské pobřeží.

Megali idea

Dobytí Cařihradu v květnu 1453 znamenalo konec „tisícileté“ Byzantské říše a dosud vládnoucí Řekové se rázem stali druhořadým národem. Jejich elity, žijící v cařihradské čtvrti Fener (fanarioté), sice dál ovládaly imperiální obchod a zastávaly řadu důležitých úřadů, když ale na konci 18. století naplno propuklo řecké národní obrození, nebylo další soužití možné. Během řeckého povstání (1821 až 1830) prolili Turci potoky krve – jen na ostrově Chios povraždili 40 tisíc až 50 tisíc lidí –, ovšem Řekové si nakonec s pomocí evropských mocností dokázali vybojovat nezávislost.

Jejich království bylo sice maličké – nezabíralo o mnoho víc než poloostrov Peloponés, hlavní město Atény a pár ostrovů –, o to větší plány ale jeho obyvatelé spřádali. Ten úplně základní, který zformuloval nacionalistický politik Ioannis Kolettis, se jmenoval Megali idea (Velká myšlenka) a počítal s tím, že Řecko v budoucnu obsadí celý jižní Balkán, západní Anatolii, černomořské pobřeží a hlavním městem bude Cařihrad. „Řecké království není Řeckem, ale jen jeho částí, nejmenší a nejchudší,“ prohlásil Kolettis roku 1844 v parlamentu a vysvětloval, že Řekem je i ten, kdo žije mimo království v Soluni, Drinopolu (Edirne, Hadrianopolis) či Cařihradu: „Jsou dvě velká centra helénství – Atény a Konstantinopol. Atény jsou pouze hlavním městem království, Konstantinopol je velké hlavní město, je radostí a nadějí všech Helénů.“ V jistém ohledu měl pravdu. V Cařihradu tenkrát žilo 120 tisíc Řeků, kdežto Atény byly provinčním hnízdem s pouhými 26 tisíci obyvateli. Velká maloasijská města navíc skýtala daleko víc příležitostí než zaostalé Řecko, a tak se do nich po odeznění povstání stěhovalo z ekonomických důvodů víc „řeckých“ Řeků, než kolik jich z osmanské říše utíkalo do Řecka před represemi. V letech 1830 až 1860 tak například stoupl počet Řeků ve Smyrně z 20 tisíc na 75 tisíc, kdežto počet Turků poklesl z 80 tisíc na 41 tisíc.

Nehledě na tuto neodolatelnou přitažlivost se „osmanští“ Řekové v následujících desetiletích neustále bouřili (1866, 1877, 1896), Turci je krvavě masakrovali a malé Řecké království pomalu rostlo (například v roce 1881 získalo Thesálii). Naopak osmanská říše nezadržitelně umírala a pohromadě ji držela už jen setrvačnost a děla britských lodí – šlo pořád o nejlevnější prostředek, jak držet Rusy v bezpečné vzdálenosti od Indického oceánu (tedy od Indie) a zabránit jim v ovládnutí Bosporu a Dardanel. Těsně před první světovou válkou vypukla agonie. Jen od začátku století se Osmani museli vypořádat s povstáním v Makedonii, čtyřmi vzpourami v Albánii, nepokoji v Jemenu, prohranou válkou s Itálií o Libyi a dvěma balkánskými válkami, ve kterých ztratili naprostou většinu evropských držav (Řecko v nich naopak získalo jižní Epirus, Krétu a část Makedonie se Soluní).

Když v říjnu 1914 vstoupila osmanská říše po boku Německa do první světové války, znamenalo to její konec.

Velký Kréťan vs. Otec Turků 

Prosazování „Megalomyšlenky“ je v Řecku spjaté především se jménem mnohonásobného premiéra Eleftheria Venizela, zvaného „Velký Kréťan“. Právě on byl architektem vítězství v balkánských válkách a právě on přiměl Řecko vstoupit roku 1917 do první světové války po boku dohodových mocností, což se neobešlo bez výměny proněmeckého krále Konstantina za jeho syna Alexandra. Když válka skončila a osmanská říše se zhroutila, začal Venizelos – mimořádně schopný a mazaný vyjednávač – zajišťovat řecké zisky na diplomatickém poli. Naslouchal mu hlavně britský premiér Lloyd George, který veřejně zopakoval Venizelova slova, že vidí v Řecku „zemi budoucnosti, která potřebuje prostor, jenž by jí dovolil rozmach ze stávajících šesti milionů na 20 milionů obyvatel během příštích 50 let“.

Vítězné velmoci v té době souhlasily nejen s kompletním rozbitím osmanské říše, ale také s co možná největším oslabením jejího tureckého jádra ve prospěch Řeků a Arménů. Sultán Mehmet VI. a cařihradská vláda nedokázali tomuto tlaku – během následujících let ho přijelo podpořit zhruba 200 tisíc dohodových vojáků – čelit, ovšem mezi mladými tureckými důstojníky rychle narůstal odpor. A popravdě se jim nedalo moc divit. Když se například v únoru 1919 vylodil v Cařihradu francouzský kontingent, neodpustil si jeho velitel Franchet d’Esperey hloupou symboliku – k chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sophia) jel ulicemi města na běloušovi věnovaném řeckou menšinou a cestu si nechal vystlat koberci podobně jako sultán Mehmet II. po dobytí města v roce 1453.

V dubnu 1919 se v jihotureckém Aydinu vylodili Italové a na konci května ve Smyrně Řekové. Dobytí města „okořenili“ masakrem tří až čtyř stovek tureckých vojáků, kteří se jim po krátké přestřelce vzdali. Současníci to ještě netušili, ale obsazení Smyrny se stalo bodem obratu. Atatürk (dodejme, že se narodil v Soluni, odkud Řekové po balkánských válkách vyhnali jeho matku) se tehdy definitivně rozešel s cařihradskou vládou a do provinční a vnitrozemské Ankary svolal celoturecký kongres odpůrců spojenecké okupace. Dosavadní neorganizovaná rezistence začala pomalu přerůstat v osvobozeneckou válku, což Atatürk vyjádřil heslem: „Nezávislost, nebo smrt!“ V dubnu 1920 se pak v Ankaře – po společné modlitbě a tradičním obětování dvou beranů – sešlo Velké národní shromáždění. Atatürk se stal jeho hlavou a zároveň obsadil post premiéra (předsedy Rady pověřenců) nového Turecka.

Měsíc a hvězda

Jak už víme, v srpnu 1920 podepsala turecká (cařihradská) delegace v Sevres smlouvu, jenže realita v té době byla už někde úplně jinde. Nejdřív se o tom přesvědčili Arméni. Dohodové mocnosti původně počítaly s tím, že se hegemonem v Zakavkazsku a východní Anatolii stane Velká Arménie; stát vzniklý sloučením „ruské“ (tedy té dnešní) Arménie s několika sousedními osmanskými provinciemi. Jenže proti byli nejen kemalisté, ale také ruští bolševici, a oba tito zdánlivě neslučitelní protivníci spolu dokázali uzavřít – jak se lze podrobně dočíst v knize Jana Wannera Krvavý zrod moderního Turecka – pragmatické spojenectví.

Arméni věděli, co je čeká (Turci jich během první světové války povraždili zhruba 1,5 milionu), jenže nehledě na zoufalý odpor nakonec prohráli. V září 1920 prolomili Turci jejich linie a o dva měsíce později stáli před Jerevanem. Arméni museli volit mezi dvěma zly a zvolili to menší – bolševiky.

Definitivní podoba „darebáckého“ kamalisticko-bolševického paktu se upekla v únoru 1921. Bolševici získali zpět odpadlé části carské říše, které dnes tvoří území nezávislých států – Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie. Za to se zavázali nepostupovat do „turecké“ Arménie, vzdali se ve prospěch Turků dvou menších území (Ardahan a Kars) a jejich další boj podpořili dodávkami zbraní (jen v onom roce šlo o 33 tisíc pušek) a několika miliony zlatých rublů.

Jestli měli někdy Řekové šanci uspět, bylo to na podzim 1920, když Turci bojovali s Armény a zároveň proti nim povstala část Kurdistánu. Jenže osud byl proti nim. Na konci září kousla krále Alexandra v palácovém parku opice (fakt) a on zemřel na otravu krve. Následující parlamentní volby se staly referendem o návratu jeho před třemi lety odstaveného otce Konstantina na trůn; Venizelos je prohrál a dočasně musel odejít z politiky. Než se Řecko vzpamatovalo, uplynulo několik drahocenných měsíců a Turci se mezitím dali dohromady. Když se v lednu 1921 dalo řecké vojsko konečně na pochod, narazilo na tureckou obranu a takzvanou první bitvu u Inönü (městečko ležící asi 150 kilometrů jihovýchodně od Cařihradu) prohrálo. Mimochodem vítězný turecký velitel – generál Mustafa Ismet – si později zvolil přízvisko Inönü a roku 1938 se stal po Atatürkovi druhým tureckým prezidentem.

Velký požár Smyrny 

Zdaleka to ještě nebyl konec řecko-turecké války, ale něco prasklo. Vítězným mocnostem došlo, že Řekové nejsou schopni Turky porazit a nechat své vojáky umírat v „horkém“ boji nechtěly. Už na podzim 1920 začali obracet Italové i Francouzi a de facto anulovali své podpisy na smlouvě ze Sevres. Obě země postupně přešly na druhou stranu, a nakonec dokonce kemalistům dodávaly zbraně. Francie za to získala klid na pacifikaci Sýrie a Libanonu a Italové se vyhnuli slibu, že Řekům vrátí Dodekanéské ostrovy.

Definitivní rozhodnutí padlo v září 1921. Řekové se tehdy během dvacetidenní bitvy u řeky Sakarye ocitly zhruba 50 kilometrů od Ankary. Vyčerpávající a krvavý střet – Turci ho označují slovem „Armageddon“ – sice skončil patem, ale v konečném důsledku byli poraženými Řekové. Zbytkům jejich armády došlo střelivo i válečný materiál, a protože nejbližší železniční trať byla 200 kilometrů daleko, nezbylo jim než se 13. září 1921 vydat zpět na západ. Turecký spisovatel Ismail Habip Sevük později pyšně napsal: „Ústup, který začal 13. září 1683 (den, kdy byla turecká vojska poražena u Vídně, pozn. red.) skončil o 238 let později.“

Řekům už nebylo pomoci, a dokonce i britský premiér Lloyd George jejich delegaci oznámil, že pro ně „nemůže nic udělat“. Závěrečný turecký nápor přišel v srpnu 1922. Během několika dní Turci prolomili řecké pozice a 9. září vstoupili do Smyrny. Pouhý den předtím se smyrenský arcibiskup Chrysotomos obrátil na (opět vládnoucího) Venizela s prosbou o pomoc: „Až budete číst tento dopis, nevím, zda ještě budu naživu. Všichni jsme tu odsouzeni k sebeobětování a mučednictví.“ Věděl, o čem píše. Po dobytí města ho vojáci vydali davu, který ho umučil k smrti. Spolu s ním bylo během masakru – význačného i na turecké poměry – povražděno zhruba 50 tisíc lidí a řecká i arménská čtvrť kompletně lehly popelem. Konference v Lausanne poté jen potvrdila status quo. Řekové definitivně přišli o Smyrnu, Východní Thrákii (dnešní evropskou část Turecka) a několik ostrovů. Následovala nucená výměna obyvatel. Z Turecka bylo do Řecka vyhoštěno 1 104 216 Řeků, kdežto opačným směrem putovalo zhruba 470 tisíc muslimů.

Více než tři tisíce let poté, co Achilles zabil před trojskými hradbami Hektora, se řecká přítomnost na maloasijském pobřeží stala minulostí.