Způsob veřejné komunikace se v posledních 150 letech rychle mění. Podle historika Alaina Corbina se vyjadřování na ulici přesunulo do vizuální sféry. V Paříži v 90. letech 19. století podle něj pokryla fasády domů záplava velkých plakátů a jako hub po dešti přibývalo lidí, kteří na sobě za úplatu nosili reklamní panely. To vše podle Corbina „proměnilo bulváry v prostor četby a dřívější křik, jehož cílem bylo upozornit na přítomnost něčeho, ztratil svůj význam“. Jako by se ale křik metaforicky přenesl do zmíněných nápisů. Někteří lingvisté si tuto jejich sílu uvědomují a dané vizuál­ní projevy zkoumají. K takovým badatelům patřil belgický sociolingvista Jan Blommaert (1961–2021). Ve své knize Jazyková krajina jako kronika komplexity: Etnografický pohled na superdiverzifikovanou společnost vysvětluje, že veřejný prostor je jakési tržiště, které se různí lidé a skupiny snaží opanovat – i zmíněnými nápisy.

Soustřeďuje se přitom na čtvrť Berchem na jihovýchodě Antverp, kde s rodinou desítky let žil. Ta je od sedmdesátých let domovem velké komunity přistěhovalců, především tureckého původu. Turečtí imigranti odkoupili majetek od tehdy už stárnoucí vlámské dělnické třídy, jejíž příslušníci se odstěhovali do vzdálenějších částí města. Turecké přistěhovalce následovaly v první polovině devadesátých let další vlny imigrantů z celého světa, kteří do země často vstoupili jako žadatelé o azyl a relativně často také nelegálně.

Z nápisů v různých jazycích, které autor během svých pravidelných pochůzek ve veřejném prostoru nacházel, konkrétně z rozdílů v jejich podobě a kvalitě, se snaží odvodit „rozdílné způsoby organizace“ daných etnických komunit i historii jejich výskytu ve zmíněné čtvrti. A také míru jejich sebedůvěry, protože komunity, které veřejně oznamují kulturní akce ve svém jazyce, musí vykazovat „určitý stupeň sebevědomí“.

Rozšiřování záběru

Vedle toho autor sleduje, jak se formou nápisů a veřejných sdělení prezentují konkrétní náboženské skupiny a církve, hlavně ty nedávno vzniklé. V první fázi zůstávala jejich přítomnost bez povšimnutí, své aktivity pořádaly na nenápadných místech a oslovovaly zejména osoby pocházející z podobných koutů světa – nigerijské církve cílily na západoafrické věřící, brazilské na Brazilce a podobně. Ve druhé fázi církve rozšiřují záběr a začínají se víc orien­tovat na okolí. Modlitebny jsou čím dál viditelnější a nápadnější a vedle jazyků „domoviny“ pracují s „ekumenickými“ jazyky, jako je nizozemština, jíž se obracejí na věřící, kteří nepatří do úzkého okruhu diaspory. I když se zprvu jedná o nizozemštinu dost nedokonalou, z nápisů je totiž zřejmé, že vznikaly v době, kdy církev ještě neměla ve sboru nikoho, kdo by nizozemský jazyk plně ovládal.

Komu slouží křičící nápisy

Jednotlivé etnické a náboženské komunity spolu tedy v daném prostoru na symbolické rovině zápasí. Ale jejich jednotliví členové spolu současně spolupracují. Což už ale autor líčí nikoli na základě nápisů, ale svého osobního života a kontaktu se sousedy: „Gudžarátský zelinář si půjčuje belgické noviny od svého souseda, marockého kadeřníka, a večerka patřící Afghánci prodává všechny možné druhy polského piva a vodky, protože vedle žijí polští dělníci…“

Etnické a další linie se podle autora v jeho čtvrti „neustále kříží“. Dostupnost levného jídla, čerstvého pečiva a zeleniny sedm dní v týdnu v obchodech imigrantů je dobrá nejen pro nízkopříjmové obyvatele, ale dělá radost i střední třídě. Totéž platí o večerkách – když přijde rodilému Belgičanovi ze střední třídy nečekaná návštěva, může tam i v noci pořídit slušnou lahev vína nebo výběrové balení belgických pivních speciálů a vyhnout se hostitelskému trapasu. Podle autora není důvod malovat tento konkrétní typ vztahů narůžovo, protože víme, jaká v nich panuje třídní hierarchie, ale „přesto jde o vztahy vzájemné závislosti, na určité úrovni konfliktní, ale jinak mírumilovné“.

Vizuální smog

Blommaert zdůrazňuje, že terén, který zkoumal, byl velmi proměnlivý, stejně jako se vyvíjelo postavení jednotlivých komunit. Dodejme, že v tom byla jeho práce jiná než třeba u slavistky Evy Ecker­tové, která rovněž zkoumala veřejné nápisy, ale ty vyryté do náhrobních desek na hřbitově v texaském městečku Praha. (Sledovala na nich „přechod od češtiny k angličtině“ a to, jak čeština postupně upadala v zapomnění.)

Mnozí teoretici v současné době řeší, co si počít s vizuálním smogem, se „zamořením“ veřejného prostoru agresivní reklamou. Je to jistě chvályhodné počínání. Nicméně Blommaertova kniha může ukazovat inspirativní cestu, jak ony „křičící nápisy“ diferencovaněji vnímat, hlouběji analyzovat a snažit se z nich vyčíst co nejvíce o dané lokalitě. 

Komu slouží křičící nápisy

Žijící klasik Miloslav Nevrlý tentokrát píše o svém okouzlení Českým Švýcarskem. Jeho styl je patetický a jeho postoje někdy až archaické, ale jeho důraz na osobní skromnost a obdivné přijímání divů přírody jsou stále podnětné. I zcela všední a obyčejné děje zachycuje poeticky, jako cosi majestátního, ba až mytického. Nebo i erotického, jako když pronikání do neznámé krajiny přirovnává k dobývání nové dívky. Expresivními slovy ovšem autor zavrhuje nejen vše, co divočinu narušuje, ale někdy i ty, kteří popisovaný životní styl nevyznávají. Dala by se v tom hledat nechuť dospět a být součástí komplikovaného světa dospělých à la Petr Pan. Ale více jde o oslavu svobodného, samostatného a zoceleného jedince, který se o sebe umí v přírodě postarat v každé situaci.

Komu slouží křičící nápisy

Kniha shrnuje vývoj uctívání Jana Nepomuckého. A hlavně rekapituluje tradici svatojanské lodní hudby, pořádané u příležitosti Nepomukova květnového svátku od roku 1715 až dosud, ovšem s dlouhými přestávkami. S leckterými vyjádřeními by se dalo polemizovat, například nakolik byl Jirásek antiklerikální spisovatel. O současné podobě svatojanských slavností autoři poněkud přehnaně tvrdí, že patří mezi „největší pražské kulturní a náboženské události“. Pro poznání těchto svátků, jejichž význam byl v 18., ale i v 19. století značný a přesahoval rámec jednoho z mnoha církevních svátků, je ovšem tato kniha přínosná.

Autor je spolupracovníkem redakce