„Tak to bude pět korun,“ oznamuje energický šedesátník zákazníkovi, který si v krabici před jeho obchodem vybral útlou knížku a za pakatel si ji nese domů. „Kde jsme to skončili?“ ptá se mě po vyrušení Milo Burdátš, majitel Antikvariátu Kant v pražské Opatovické ulici, a rukou si v zamyšlení probírá bílé vousy. Působí, že je ve skvělé náladě, situace jeho živnosti přitom není zrovna růžová.

„Za den prodám maximálně dvacet položek,“ vysvětluje uprostřed potemnělého krámu, který kromě polic s knihami vyplňují také pohlednice, fotky a zarámované grafiky všeho druhu. Najdou se tu Hrusice od Josefa Lady nebo obraz vojačky s holým pozadím signovaný Jiřím Suchým, každý stojí několik tisíc.

Po dobu asi hodinového rozhovoru se ale obrat pohybuje spíš v nižších stokorunách. Ještě na začátku 90. let tu přitom pracovalo sedm lidí ve dvou směnách, sám Milo Burdátš plnil regály. „Každý den jsem musel dovézt plnou dodávku knih, aby nazítří bylo co prodávat,“ vzpomíná.

„Moc nesvítím ani netopím, jen když přijde víc zákazníků.“

Foto: Petr Kořínek

Tehdy bychom si tak v klidu nepopovídali, denně tu totiž zákazníci koupili těžko uvěřitelných tisíc svazků a dalších položek. Lidé hltali do té doby zakázaného Škvoreckého, Lustiga i Kunderu a také Klímu a Váchala. Pak přišel hlad po avantgardě. Za absurdní ceny se prodávaly publikace v úpravě výtvarníka Karla Teigeho.

„Třeba Bieblova knížečka Lodí, jež dováží čaj a kávu se prodala za 25 tisíc korun. Dneska si ji nikdo nekoupí ani za pětinovou hodnotu,“ vypočítává antikvář.

V současnosti vyžije jen díky tomu, že je v důchodu a má coby poradce vedlejší příjem v nakladatelství. „Moc nesvítím ani netopím, jen když přijde víc zákazníků,“ vysvětluje se smíchem. Příčinu menšího zájmu vidí hlavně v přesunu zájemců o knížky na internet.

Po roce 2000 si přitom sám založil doménu a sporadicky posílal knihy zájemcům až do Japonska. Z Česka si po síti nikdo nic neobjednával. Zlom nastal, když se zrychlilo připojení.

V přízemí na Kolbence šlape vysoce efektivní manufaktura

Knihobot

„Na webu se najednou objevilo sto domén, které tvrdily, že jsou antikvariát. Takové ‚knihy z půdy‘ – a nám začali radikálně ubývat pasanti,“ vysvětluje antikvář a myslí tím kolemjdoucí, kteří se impulzivně zastaví u výlohy, neodolají a vejdou dovnitř. „Neustále to pokračovalo, najednou jsem neměl na výplaty zaměstnanců, musel jsem propouštět...“

Pak přišla pandemie covidu-19, během níž si lidé zvykli nakupovat více online. Zatímco pro antikvariát na Novém Městě to byla cesta, jak vůbec přežít, pro majitele Knihobotu se bezprecedentní situace stala příležitostí, která vystřelila jejich podnikání do netušených výšin.

V roce 2021 firma prostřednictvím služby prodala 450 tisíc knih, o rok později už milion tři sta tisíc a předloni rovné dva miliony výtisků.

Knihy z druhé rukyKnihy z druhé ruky

Knihobot cílí v Německu na miliardu eur, říká jeho zakladatel Dominik Gazdoš

„Co oceňují zákazníci na službě nejvíc? Určitě pohodlnost,“ vysvětluje mi marketingová manažerka Knihobotu Žaneta Kratochvílová v srdci firmy na pražské Kolbence. Právě sem kurýři denně dopraví 20 tisíc knih a stejné množství jich zase odvezou.

Několikapatrová budova je skladem, který vypadá jako obří knihovna. Člověk, který kolem řad zinkových regálů prochází, zažívá podobně příjemný pocit klidu, jaký poskytuje třeba veřejná bibliotéka. Atmosféra se prudce mění v přízemí, kde šlape vysoce efektivní manufaktura.

Dokonale seřízené expediční soukolí patří k pohodlnému servisu Knihobotu

Knihobot

Zaměstnanci tady stojí v řadě dřevotřískových fotobudek a tituly kontrolují, fotí a evidují. Jejich kolegové o kousek dál je pak balí a připravují k expedici.

Pokud chtěl člověk dříve nějakou knihu prodat na vlastní pěst, třeba na Aukru, musel prezentaci, popis a zaslání balíčku řešit sám. Tohle břímě Knihobot z prodávajícího sejmul. Dokonale seřízené expediční soukolí patří k pohodlnému servisu, o němž hovoří Žaneta Kratochvílová.

„Hodně si zakládáme na prvotřídním přístupu,“ vysvětluje. Publikaci, kterou už její majitel nechce, dnes může buď přinést do jedné z prodejen firmy, nebo pro ni nechat poslat třeba knihotaxi. Knihobot položku nacení a když ji prodá, dá předchozímu vlastníkovi 60 procent z ceny. Neprodaná díla rozdá nebo ekologicky zlikviduje.

A co oceňují kupující? „Miliony knížek na jednom místě, jednoduše vyhledáváte, jednoduše vkládáte do košíku, jednoduše platíte na internetu kartou, kterou máte uloženou v telefonu,“ vyjmenovává manažerka plusy služby.

„Zákazníci mají nejraději pohodlí,“ vysvětluje marketingová manažerka Knihobotu Žaneta Kratochvílová

Knihobot

Knihobot už kromě Česka pronikl na slovenský a pod názvem Bookbot i na německý a rakouský trh. „Pořád je to těžké, i když v Německu už jsme tak velcí, jako jsme byli před třemi lety u nás. A rosteme tam rychleji, než jsme rostli v Česku. Německý trh je větší, ale také naprosto jiný,“ řekl Hrotu24 na sklonku minulého roku CEO firmy a její spoluzakladatel Dominik Gazdoš.

Společnost totožným modelem oslovuje zákazníky v různých zemích. „Je pravda, že Rakušané jsou citlivější a obecně nekupují zase tolik věcí z druhé ruky, ale silní jsme třeba ve Vídni,“ uvádí Kratochvílová.

A to je pořád ještě začátek – firma se v brzké době chystá na dalších pět zahraničních trhů: do Francie, Itálie, Španělska, Nizozemí a Belgie. Tržby společnosti v roce 2024 přesáhly 560 milionů korun. Do tří let by se ráda stala evropskou jedničkou v prodeji knih z druhé ruky.

Jako pivo v hospodě a doma

„Troufnu si říct, že prodají víc knih než všechny antikvariáty v Česku dohromady,“ zamýšlí se ve svém krámku antikvář Burdátš. Odhaduje, že v Česku funguje maximálně do osmdesáti „kamenných“ obchodů, jako je ten jeho. A kromě jedné výjimky v Holešovicích už neexistuje ani jeden, který by mohl fungovat bez e-shopu.

Liberecký Antikvariát Fryč s přesunem zákazníků na internet počítal a dnes prodává většinu produkce online. I on ale cítí s příchodem velkých konkurentů jako Knihobot – nebo i mnohonásobně menších Reknih – pokles tržeb.

Nahlédnout a vejít dovnitř

Foto: Petr Kořínek

„Vnímáme hlavně to, že se k nám spousta titulů ani nedostane, protože si je lidé na těchto platformách jednoduše prodají sami,“ vysvětluje dlouholetý zaměstnanec antikvariátu Kamil Polehla.

Knihy podle něj nosí hlavně starší lidé, kteří se jich chtějí rychle zbavit. Tato část internetem nekřtěné veřejnosti se už ale bude jen zmenšovat, ta větší podle Polehly slyší na silnou reklamu a leckdy výhodnější slib výkupní ceny. Důležité je zmínit – až se kniha prodá. Antikvariát totiž obvykle platí hned a na dřevo.

Kvůli riziku, že o knížku nebude zájem, prý nemůže antikvariát nabídkou výkupní ceny příliš konkurovat. „Skladovací kapacity a vysoké nároky na katalogizační systém nám bohužel zatím neumožňují, abychom je v tomto následovali.“

Nepřekvapuje, že pražský antikvář Burdátš velkoobchodům s vysokou protáčkou titulů nefandí. Nejde jen o byznys, kritický je i k určitému odosobnění, které podle něj masový prodej provází. V čem vidí hlavní rozdíl mezi koupí knihy v obchodě a na internetu? „ Je to jako jít na pivo do hospody, nebo si koupit plechovku a vypít si ji sám doma.“

Skladiště, nebo veřejná knihovna?

Knihobot

Antikvář podle něj také ručí za to, že každou knihu vzal do ruky a nenechá odejít zákazníka, aniž by mu řekl její příběh. Někdy je tisk z pozůstalosti známého herce či politika, jindy ji zdobí zajímavý detail.

„Je to sociální prostředí. Antikvariáty dříve sloužily jako kluby, kde si milovníci četby hodiny povídali a vzájemně si knihy doporučovali, “ vyzdvihuje přidanou hodnotu Burdátš.

Ubyli takzvaní pasanti. Naštěstí chodí studenti a bibliofilové...

Foto: Petr Kořínek

Někdy z náhodného setkání vznikly i vztahy na celý život. „Seznámil se mi tu mladý pár a později se přišel pochlubit s kočárkem. Kdybych tu prý nebyl, nedali by se dohromady,“ uvádí.

Je třeba dodat, že i Knihobot má několik obchodů, kde si zákazníci mohou nakoupit oblíbené autory přímo a bloumat v atmosféře, která má blízko k moderní hip kavárně. Společnost navíc posílila spojení s Levnými knihami.

Čtyřlístek za dvacet tisíc

Podle Žanety Kratochvílové z Knihobotu vedle sebe antikvariáty a internetový prodej mohou normálně fungovat – nenabízejí podle ní totéž.

„Poptávka na trhu se mění, zákazníci chtějí jiné věci a my na to reagujeme. Naše nabídka se liší. Specializujeme se na novější knihy, jsme tady proto, aby lidi víc četli a vraceli knížky častěji do oběhu. Antikvariáty mají starší rarity, a to je jejich silná doména.“

V prosincovém rozhovoru se podobně vyjádřil i Dominik Gazdoš. „Antikvariát funguje hlavně na výkupu pozůstalostí nebo větších knižních celků. Z principu tak ty knihy bývají starší. Většina z té masy, kterou vidíte, když do antikvariátu přijdete, je jen doplněk. Antikvariáty ale živí spíše vzácné kousky, sběratelské věci typu prvního vydání Čtyřlístku, které stojí třeba 20 tisíc korun. Naším hlavním byznysem je ale běžná knížka pro běžného čtenáře – a tím je to výrazně jiné.“

Na Knihobotu se tak neohřejí klasičtí autoři bestsellerů – Hartl, Třeštíková a další. Jenže prodej nových knih zase ukrajuje z koláče výdělku pro současné autory a nakladatelství, myslí si antikvář Burdátš. Třeba čtenářka Michaela však na Knihobotu kupuje současnou prózu ráda, byť Hartlovy Gazely u ní nenajdete.

I Knihobot má několik obchodů. Atmosféra v nich nemá daleko k prostředí moderní kavárny

Knihobot

„Nové knihy jsou dnes tak šíleně drahé, že i malá sleva se při spotřebě průměrného čtenáře, za kterého se považuji, vyplatí,“ myslí si čtyřicátnice, která si ale s chutí zajde i do antikvariátu.

„Chodím tam pro věci, které jsem kdysi někomu půjčila. Třeba teď jsem si koupila Jak být dobrý odNicka Hornbyho. Antikvariáty jsem si oblíbila kvůli poletujícímu prachu ve vzduchu, baví mě tamní tempo a ticho – život je tam nějak ztlumený.“

O dvacet let mladší čtenářka Tereza Knihobot využívá hlavně při nákupech překvapení pod stromeček. „Když jsou všude davy, vánoční dárky si odbavím radši z domova a po internetu. Nemusím se mačkat v přetopeném antikvariátu a pak ještě ty spousty knih někam tahat,“ říká.

V pozadí grafiky a obrazy. Na nástěnce fotografie Václava Havla a také Bernarda Blacka z kultovního seriálu Black Books...

Foto: Petr Kořínek

Mimo sváteční sezónu ovšem i jí genius loci prostoru plného starých knih přitahuje, a dokonce pro ni představuje určitou past. Když narazí na krásný kus, je ochotná za něj zaplatit i několik tisíc.

„Pokud by se do budoucna prodej knih přesunul kompletně online, asi by z toho měla radost moje peněženka. Když konkrétní výtisk nedržím fyzicky, mám menší tendenci si ho nakonec koupit. Ale mně by to bylo líto, protože si do antikvariátu chodím pro zážitek.“

Zatím zánik antikvariátu Kant nehrozí. Podporují ho hlavně studenti z okolních fakult politologie, teologie či filozofie. Významným zdrojem příjmů jsou skutečně sběratelé, kteří si potřebují ke knize přivonět, osahat si ji a především najít raritu. S nalezeným pokladem se pak rádi pochlubí – a před kým jiným se blýsknout než před antikvářem?

Poklad po T.G.M.

Na netušený klenot narazil díky své profesi před lety také sám Milo Burdátš . V 90. letech obdržel hodinu před půlnocí překvapivý telefonát od stařičkého páru z okolí Loretánského náměstí u ministerstva zahraničí. Manželé mu nabízeli staré tisky k okamžitému vyzvednutí. Tak pozdě večer se mu nikam jezdit nechtělo, ale nakonec souhlasil.

Po odkupu knih se s párem dal do řeči a dostal zvláštní otázku: „Máte sílu, pane antikváři?“ Stařec ukázal na staré těžké kanape, které bylo potřeba odsunout. Za ním stál starý kufr.

„Řekli mi, že jim ho v roce 1948 přinesla dcera TGM, Alice Masaryková. Druhý den emigrovala. Prý že v něm je ‚pozůstalost po tatíčkovi‘.“ Když zavazadlo otevřel, našel v něm Masarykovy brýle, klobouky, pásky, ostruhy a modlitební křížek. Pravost později dokázalo srovnání s fotografiemi.

„Někdo to ode mě chtěl koupit za milion, ale upřednostnil jsem muzeum,“ vzpomíná Burdátš nadšeně. Starý pár nedlouho po jeho návštěvě zemřel, kufr by tak zřejmě bez znalosti kontextu skončil v popelnici. „I kdybych ve své praxi nezažil nic jiného, ten poklad schovaný za kanapem od roku 1948 by mi stačil. To, že jsem ho objevil, je zážitek na celý život.“

Staré tisky stráží voják z terakotové armády

Foto: Petr Kořínek