Na jedné straně vládní prohlášení, které školství spolu s dalšími veřejnými službami označuje za klíčové. Na straně druhé návrh státního rozpočtu pro příští rok, který u školství počítá s částkou 269 miliard korun. Je to přesně o 1,49 procenta více než v letošním roce, konkrétně o čtyři miliardy korun. 

Zatímco kritici říkají, že jde o směšné navýšení, které nepokryje ani inflaci, podle vlády se tím potvrzuje, že kapitola školství prioritou opravdu je: jako jednomu z mála resortů se ministerstvu školství přidává, kdežto jiná ministerstva musejí počítat s rozpočtem nižším, než měla dosud. 

Buďme k vládě fér: čtyři miliardy nejsou pakatel. Rozhodně je to však méně, než kolik by lidé participující na systému označili za dostatečné navýšení. Ostatně první experti se začali ozývat krátce poté, co Mikuláš Bek začal rozpočtové změny hájit. Například Daniel Münich, všudypřítomný profesionální poradce vlády i ministra, napsal, že „pouštění žilou ještě žádnému vzdělávacímu systému nepomohlo“. 

Je to ale cílem konsolidačních opatření? A opravdu se dá meziroční navýšení rozpočtu o čtyři miliardy označit za „pouštění žilou“? Nu, ty starověké léčitelské praktiky by to chtělo nastudovat pozorněji.

Osvěžující Bekova otevřenost

Povyk spuštěný odboráři a některými neziskovkami se ale dal čekat. Stejně tak není překvapující, že školské odbory a třeba také spolek Pedagogická komora oznámily, že v úvahu připadá i stávka. Nicméně otevřenost, s jakou do debaty o rozpočtu vstoupil ministr Bek, je svým způsobem osvěžující. 

Předchozí ministři se k (ne)efektivitě systému prakticky nevyjadřovali. To i proto, že si nepřáli negativní publicitu. A navíc působili v éře, kdy si veřejné rozpočty mohly velkolepé plány a experimenty díky hospodářskému růstu dovolit (namátkou třeba drahá inkluze Kateřiny Valachové nebo vzletná Strategie 2030+ Roberta Plagy), kdy prakticky každý ministr přišel s ideou, ale v delším horizontu o financování neuvažoval, neboť to překračovalo „jeho“ volební období. 

Dlouhodobě uvažující politici nám tu ale chybějí. Nebo jen nejsou dost slyšet. Třeba bývalý prezident Miloš Zeman v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny zopakoval to, co říká dlouhé roky: že možnosti úspor existují, a to i ve školství. Jako příklad uvedl inkluzi, která se podle něj nepovedla a je drahá. „Zrušil bych ji,“ má jasno Zeman. Jako o politikovi si o něm může myslet každý své. Jako ekonomovi mu to však stále myslí.

Výdaje na inkluzi se (neúspěšně) snažil krotit už bývalý ministr Plaga. Teď se o to parametrizací míst asistentů pedagoga (nepřiznaně) pokouší i Mikuláš Bek. Je to jedna z cest. Proti jsou však některé neziskovky. Logicky. Protože na inkluzi v podstatě postavily svou existenci.

Fiskální peklo

Další cestou, jak mírnit zvyšování výdajů v resortu, je rušení neobsazených míst ve školství (což Bek rovněž prosazuje). Značný efekt na rozpočty příštích let lze očekávat i od vládního návrhu na snížení takzvaného PHmax, což je v podstatě snížení počtu státem proplácených odučených hodin v našich školách. 

Co to znamená v reálu? Školy ve výsledku dostanou méně peněz, což budou muset kompenzovat například zvětšením skupinek žáků nebo propouštěním některých učitelů. Dělení žáků na menší skupinky dává třeba při výuce jazyků smysl. Učit třicet dětí samozřejmě nepřinese kýžený výsledek. Některé školy však možnosti současného PHmaxu vyšponovaly, jak jen to šlo. A tak se děti učí třeba i ve skupinkách po pěti lidech. Ano, slovy Beka, to je opravdu komfort. 

Od zodpovědného politika očekáváme, že řekne, co si při naší rozpočtové situaci už nemůžeme dovolit. Tedy že nebudeme projídat budoucnost jen kvůli tomu, abychom se chvilkově umístili na hezké pozici v mezinárodních srovnáních. V tomto ohledu neobstojí třeba to, co – bohužel – prosadila současná vláda: tedy aby bylo přímo v zákoně stanoveno, že učitelé mají dosáhnout minimálně na 130 procent průměrné mzdy. 

Nejde o to, že bychom jim to nepřáli. Mít to ale v zákoně? Slovy ekonoma Martina Lobotky z Conseq Investment Management je to „fiskální peklo“. Navíc jsme si mohli odpustit sledování nedůstojného „kroucení“ vládních politiků, kteří nyní říkají, že se na slíbených 130 procent učitelé v reálu stejně nedostanou.

Diskutujme o úsporách

Vládní politici bez ohledu na stranickou příslušnost dlouhodobě fungovali s tím, že jakmile se něco spustí, je velmi složité to zrušit či omezit, protože si lidé zvyknou na určitý komfort. Týká se to jakékoli rozpočtově odpovědné vlády, která by hledala úspory nejen v oblastech, v nichž se to vysloveně nabízí (byrokracie, předražený a přebujelý státní aparát), ale skutečně napříč všemi kapitolami, školství nevyjímaje. 

Nejedná se o pouštění žilou, ale o hledání neefektivních řešení. Musíme je nejen hledat a pojmenovávat, ale za současné kritické rozpočtové situace i účinně řešit. Když ministr Bek říká, že ve školství razantně rostou počty pracovníků, nelže. Pokud to chce řešit, pak jeho návrhy jistě zasluhují důkladnou diskusi. A nepomůže, když je bude někdo okamžitě torpédovat, jak to nyní dělají odbory a opozice.