Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Těžko říci, kde je důvod, ale v Česku s těmi soláry dokážeme vždy vybrat to nejhorší řešení, píše Pavel Páral ve svém zamyšlení nad velkolepými zelenými plány.
Sluníčko pálí a solární elektrárny jedou jako o život. Dnů, kdy cena na trhu kvůli přebytku nabídky klesá do minusu, přibývá. Zelení aktivisté jásají a vidí v tom důkaz správnosti evropské cesty k levné energii. Jenže přestože na spotovém trhu nyní čím dál častěji dostanete elektřinu nejen zadarmo, ale ještě vám její dodavatel doplatí, celkové účty vůbec, ale vůbec neklesají.
Naopak ceny dlouhodobých dodávek v takzvaném základním zatížení jsou momentálně docela citelně vyšší, než byly v zimě. Prostě to funguje trochu jinak, než nám zelení plánovači naplánovali.
Na vyřešení této záhady nepotřebujete být absolventy předních světových ekonomických učilišť. Je to pohříchu jednoduché. Nabídka se totiž potkává s poptávkou jen v omezeném rozsahu. Sluníčko totiž večer zajde, a kromě toho o pracovních dnech jedou fabriky s vysokou spotřebou v klimatizovaných halách.
Občasná výroba energie ze solárů pak i v zemích s vysokým podílem výroby z obnovitelných zdrojů znamená, že zdroje, které musejí vykrývat okamžiky, kdy nedodávají, prodávají draho, protože musejí své fixní náklady rozpustit do menšího množství vyrobené energie.
A tak třeba když večer v domácnostech, které mají střechy pokryté solárními panely a ládují elektřinu do sítě, lidé navaří, umyjí nádobí a jsou se osprchovat, už není co ládovat. A uhelky i jaderné elektrárny pak na trhu prodávají megawatthodinu třeba i za dvě stě eur a více. A to nemluvíme o těch čtyřech stech miliardách investic do rozvodných sítí, které budeme muset zaplatit v účtech za elektřinu, aby šlo ty soláry vůbec do sítě připojovat.
Čím více maličkých a nestabilních zdrojů, tím budou tyto investice vyšší. Těžko říci, kde je důvod, ale v Česku s těmi soláry dokážeme vždy vybrat to nejhorší řešení. Na přelomu první a druhé dekády tohoto století jsme vyprovokovali solární horečku absurdními provozními dotacemi, které vyvolaly boom, za nějž platíme každý pětistovku měsíčně dodnes. Říká se tomu solární tunel.
A abychom zřejmě neopakovali stejnou chybu, podpořila tato vláda malé střešní fotovoltaiky, které nedostávají žádnou provozní podporu, tedy zvýhodněnou platbu za dodanou kilowatthodinu, jen velkorysou investiční dotaci na pořízení panelů a baterií. Loni to stálo šestnáct miliard a letos zatím dvanáct, ale to určitě ještě doženeme.
Dotace pocházejí z emisních povolenek, které samozřejmě také platíme v účtech za elektřinu. A k tomu přičtěme nutné dotace do sítí a dražší silovou elektřinu z klasických zdrojů. Takže ta energetická chyba není stejná, ale finanční důsledky pro spotřebitele budou obdobné a zase míříme do stejného tunelu.
Když to pak ještě domyslíme, tak nyní dotované střešní panely, které jsou ve finále nejdražším solárním řešením, nám svou produkcí srážející ceny do záporu kanibalizují trh pro efektivnější velké parky. Jejich investoři, kteří ještě nedávno plánovaly velkou výstavbu, nyní zabrzdili. A čekají na to, až bude stát vzhledem ke svým zeleným závazkům donucen vypisovat pro velké sluneční elektrárny opět provozní dotace, podobně jako to dělají třeba Němci.
Ti draží připojení do sítě v aukcích a vítězí nejnižší garantovaná výkupní cena. Ta se samozřejmě nepohybuje v minusu, ale někde pod padesáti eury za megawatthodinu, což je vzhledem k nepředvídatelnosti dodávek nezanedbatelná suma, kterou v případě, že se trh ocitne v minusu, hradí pochopitelně spotřebitel.
Jak roste podíl těchto nepravidelných zdrojů energie, je to horší a horší, protože baterky to nezachrání. A s tím vodíkem, který měl být záchranou a hlavním prvkem akumulace energie, to vypadá časově a ekonomicky tak, že se ho dočkáme až naprší a uschne. Čerstvě probleskla zpráva, že tuzemské plány na vodíková auta a autobusy i další využití prozatím klesly na desetinu původních vizí.
Heslem dne je teď flexibilita spotřeby. Fabriky mají jet tehdy, když svítí a fouká. Super nápad pro všechny ty cihelny, cementárny a ocelárny. O datových centrech, která se stávají největšími žrouty energií, nemluvě.
Ale co bychom pro záchranu planety neudělali. Jen škarohlídi pak sledují se smutným pobavením, jak i letos Mezinárodní agentura pro energii odsunula pravidelně ohlašovaný okamžik, kdy už začne klesat spotřeba uhlí, ještě o další dva roky. A koncern Exxon ve své prognóze spotřeby ropy, podle níž řídí své investice, předpovídá, že ještě v roce 2050 bude – navzdory té očekávané elektromobilní smršti – světová spotřeba ropy na stejné úrovni jako letos.
A tak ty biliony eur, které pálíme jak tryskáč na cestě k naší evropské „net zero“, budou mít na teplotu planety vliv vyčíslitelný nějakou číselnou hodnotou daleko za desetinou čárkou. No, nekup to.
