Komentář: Cíl udržet globální oteplování na 1,5 °C je naprostá chiméra
Představa Evropy o rychlém snižování globálních emisí není reálná. EU, i když bude dekarbonizovat jako o život, s bídou vykryje indický přírůstek a celý rozvojový svět prostě neutáhne. Planeta se bude oteplovat mnohem rychleji, než kolik se slibovalo v Paříži, asi tak dvakrát, když to dobře dopadne.
Zkuste si spočítat celkové objemy Indie a Afriky při stejné spotřebě cementu, cihel, stavební oceli na obyvatele jako měla kdysi Čína a bude vám jasné, že představa o rychlé dekarbonizaci fakt není reálná. | foto Shutterstock.com
Chtělo to opravdu vytříbený smysl pro ducha doby prodchnuté paradoxy a uspořádat konferenci o boji proti klimatické změně zrovna v Baku. Hlavní město Ázerbájdžánu se totiž nachází v oblasti, kde se ropa těžila už někdy ve čtvrtém století našeho letopočtu – první ropná rafinérie tady začala fungovat před 186 lety a na přelomu století bylo Baku centrem světové těžby ropy s více jak polovičním podílem na globální produkcí.
Ázerbájdžán ostatně z ropy a zemního plynu žije dodnes, spolu s petrochemickými produkty představují pro vládu 60 procent příjmů. Hostitelem právě skončené klimatické konference COP 29 se tak stala jedna z nemnoha zemí, které při upřesňování svého příspěvku ke snižování emisí klimatických plynů závazek změkčila, respektive pro rok 2030 jej tak nějak úplně „vypustila“.
Na klimatických konferencí COP (Conference of Parties, tedy smluvních stran) se scházejí rok co rok zástupci signatářských zemí a hledají způsob, jak dosáhnout, aby globální oteplení do roku 2100 nepřekročilo 1,5 °Celsia, což je cíl stanovený na COP 21 v roce 2015 v Paříži.
Sluší se dodat, že s dvěma výjimkami nezbývá než na každé ročním klimasummitu konstatovat, jak celosvětové emise skleníkových plynů, které za globálním oteplováním stojí, rostou a cíl se vzdaluje.
Vy bohatí emise snižujte a plaťte, my porosteme
Ze šestice největších světových producentů klimatických plynů (Čína, USA, EU 27, Indie, Rusko a Brazílie) pouze Evropská unie vykázala oproti výchozímu roku 1990 výrazný pokles emisí, o 33,9 procenta, Rusko o 12,8 procenta (podstatné snížení nastalo po rozpadu Sovětského svazu) a Spojené státy o 4 procenta. Čína za stejnou dobu naopak emise zvýšila o 311,3 procenta, Indie o 198,9 a Brazílie o 93,6 procenta.
Loňský objem celosvětových emisí dosáhl 53 gigatun oxidu uhličitého (ekvivalentu), což představovalo meziroční vzestup o 1,9 procenta. Cíli 1,5 °C odpovídá objem emisí v roce 2030 zhruba 27 gigatun, ale současná trajektorie naznačuje téměř dvojnásobné překročení (o 24 až 27 Gt). Předpokládat tedy, že cíl je pořád dosažitelný, je naprostá chiméra. V celé časové řadě zatím dokázaly globální emise klesnout v roce 2008 za světové finanční krize a pak v roce 2020 za pandemie covidu, v obou ale došlo k mimořádnému poklesu ekonomické aktivity.
Dilema mezi potřebou energie za co nejnižší ceny a snahou otočit objemy emisí nejlépe charakterizují spory na COP 29. Evropa má ambiciózní dekarbonizační plány včetně net zero v roce 2050, ale zároveň slábnoucí ekonomický výtlak. Podíl EU na globálních emisích činí kolem 6,1 procenta (pravda, asi tři procenta je nutné připočíst v podobě emisí „z dovozu“) a dále klesá, neboť EU jednak kontinuálně snižuje emise, ale zároveň rostou emise zbytku světa. Rozvojové země připomínají, že mají na dosavadním kumulovaném objemu skleníkových plynů vypuštěných od roku 1850 nepatrný podíl, a že bohaté země s historickou zátěží mají být ty, které za prvé mají dekarbonizaci v chudých zemích platit, a za druhé především mají svoje emise snižovat.
EU na hraně svých sil a vlivu
Tak jednoduché to s tím přednostním snižováním emisí u historických viníků ale není. Kupříkladu Čína se vyrovnala co do kumulace emisí celé Evropské unii (12 procent), vedou USA s 20 procenty, ale čínské emise rostou – loni o 5,2 procenta, čili o 784,3 milionu tun ekvivalentu CO2. Německo, největší emitent v EU, celkem vyprodukovalo 681,8 milionu tun ekvivalentu CO2, což je o 100 milionů tun méně, než kolik činil roční přírůstek emisí Číny. Chápete ten kontrast: celoroční objem není ani meziroční přírůstek. Zajímalo by mě, jak se s touhle aritmetikou němečtí klimatičtí aktivisté vyrovnávají.
A co platí pro Německo, platí i pro celou EU, jejíž emise loni klesly o působivých 260,5 milionů tun, což je skoro stejně, jako činil přírůstek Indie s 236,3 miliony tun (!). Celosvětové emise pak stouply skoro o miliardu tun. Jinak řečeno, EU, i když bude dekarbonizovat jako o život, s bídou vykryje indický přírůstek a celý rozvojový svět prostě neutáhne. Planeta se bude oteplovat mnohem rychleji, než kolik se slibovalo v Paříži, asi tak dvakrát, když to dobře dopadne (teď to vypadá na oteplení o 3,1 °C).
Další věc jsou peníze. COP skončil o dva dny později, než měl, s příslibem navýšit objem financování do roku 2035 na 300 miliard dolarů ročně, což rozvojové země hrubě neuspokojilo, protože si představovaly aspoň bilion dolarů, a to mnohem dříve. Dosud byl závazek na 100 miliardách do roku 2020, čehož se podařilo dosáhnout o dva roky později.
Co je rozlítilo nejvíce, pak byla představa delegátů z vyspělých zemí, že na financování by se měly podílet i samotné rozvíjející se ekonomiky, což v případě Číny nebo arabských producentů ropy ze Zálivu včetně Saúdské Arábie není vůbec od věci, když vezmeme v potaz, jak přikládají pod kotel. Indie syčela nevolí, ale faktem je, že má velmi mlhavé a vzdálené cíle, navíc fedruje výstavbu uhelných elektráren, jichž se západní svět rychle zbavuje (viz box). Celé zasedání v Baku se zároveň konalo v útlumu z představy, že Donald Trump avizoval svoji chuť z Pařížských dohod vystoupit, a už vidím ochotu, s jakou Amerika za jeho administrativy posílá peníze do rozvojových zemí, aby dekarbonizovaly.
Nové uhelné elektrárny už se téměř neprojektují, ale zásoba těch stávajících je obrovská
Viděl jsem oslavný článek o tom, že Čína je možná blízko vrcholu emisí skleníkových plynů, který by mohl nastat už letos místo roku 2030, a pak dál klesat rychleji, než se čekalo. Čína zápasí s prasklou realitní bublinou a těžko bude poptávat stavební hmoty nebo železo (energeticky a emisně nesmírně náročné), když má přes čtyřicet milionů prázdných bytů, které vyhlížejí kupce, a dalších nejméně jednou tolik investičních, které také nejsou obsazeny. Ani inženýrské stavby nebudou tolik materiálu a energií potřebovat, když už Čína má víc vysokorychlostních tratí než zbytek světa dohromady a ten 47. tisící kilometr už neslibuje stejný přínos jako ten první ani náhodou.
V Číně se stále ještě stavějí a povolují nové uhelné elektrárny (420 GW), stejně tak v Indii (97 GW), což dohromady představuje 86 procent z celkových 604 GW připravovaných či stavěných uhelných elektráren v globálním měřítku. Zbytek připadá asi na tucet dalších zemí, což znamená, že uhlí jako palivo pro tepelné elektrárny je nejspíš passé. Čína a Indie sice zároveň masivně investují do obnovitelných zdrojů, nicméně uhelná elektrárna má plánovanou životnost kolem 40 let. Je velmi dobrou otázkou, k čemu by bylo dobré jejich výstavbu povolovat, když by měly být uzavírány předčasně kvůli tomu, že se díky ceně emisních povolenek přestanou vyplácet. Čína uzavírá staré bloky mnohem pomaleji, než spouští nové, Indie už vůbec. Tohle bude dlouhý pochod.
Z rozpočtů vyspělých zemí nelze tedy s nějakou masivní podporou počítat. Soukromý sektor by ale za určitých podmínek (zejména pokrytí politického a částečně i komerčního rizika) byl schopen do financování investic jít, zvlášť když by projekty kofinancovaly mezinárodní rozvojové banky v čele se Světovou bankou (viz box). Svou roli by mohly sehrát i globálně obchodovatelné emisní povolenky, když by bylo možné je nakoupit v rozvojových zemích, jež by je měly k dispozici například kvůli ochraně deštných pralesů nebo zalesňování. Pak by se mohlo podařit dát do roku 2035 do kupy ze všech zdrojů celkový objem financování 1,3 bilionu dolarů ročně (tedy zhruba 1,25 procenta světového HDP).
V Číně mohou emise dosáhnout vrcholu brzy, ale v Indii, Indonésii, a dalších asijských rozvíjejících se ekonomikách nikoli, a o takové Africe s její dosud nepatrnou uhlíkovou stopou ani nemluvě. Ekonomický růst je dosud zejména v rozvojových zemích spojen s vysokou důchodovou elasticitou poptávky (roste stejně rychle jako HDP) po energiích, nejen elektřině, ale třeba i ropných derivátech. Výroba stavebních materiálů je často závislá na plynu, vysoké pece pak na koksovatelném uhlí.
Zkuste si představit, jak se projeví poptávka po elektřině s tím, jak budou chtít Indové klimatizovat svá obydlí, případně co se stane s poptávkou po benzinu, když se Indie bude motorizovat srovnatelným tempem jako dříve Čína. Zkuste napočíst celkové objemy Indie a Afriky při stejné spotřebě cementu, cihel, stavební oceli na obyvatele jako měla Čína a bude vám jasné, že představa o rychlé dekarbonizaci fakt není reálná.
Co tedy dělat, když vývoj nezvrátíme a svým příkladem následovníky nepřilákáme? Ve vlastním zájmu by si Evropa měla přestat klást nerealistické a sebepoškozující cíle. Prostě přizpůsobit tempo tomu, na co máme, co nezpůsobí politický rozvrat a destrukci celých oborů průmyslu (jež se stejně jen přesunou jinam, takže celkový objem emisí neklesne) a co klimatu bude ubližovat v rámci těchto mantinelů co nejméně.
Afrika a obnovitelné zdroje – velké plány a ještě větší kapitálové potřeby
Obnovitelné zdroje mají například v Africe ohromný potenciál, od solárů přes větrníky až po hydro. Jenom řeka Kongo má potenciál 100 GW, z toho 42 GW na vodopádech Inga nedaleko ústí, což je světový unikát. Jeho intenzivnější využití (dosud dvě menší vodní díla na Inze zajišťují asi 1 750 MW) by saturovalo potřebu elektřiny nejen v DR Kongo, která sice oplývá nerostným bohatstvím, ale zároveň patří mezi pětku nejchudších zemí na světě, kde jenom každý pátý obyvatel má doma elektřinu. Vodní díla by umožnila využít a zhodnotit zpracováním bohaté zdroje nerostů včetně řady kritických minerálů, ale hutě na tavení rud jsou energeticky velmi náročné procesy vyžadující ohromné příkony „pevného“ proudu. Jenže kapitálové náklady na výstavbu přehrad jsou obrovské – všechny součásti Ingy mají přibližnou cenovku v desítkách miliard dolarů, a to v jedné z velmi nestabilních zemí, jež navíc u investorů vyvolává velmi nedobré vzpomínky na minulost (projekty v 70.letech skončily špatně). Světová banka je opatrná, ale přece jen by kaskáda na řece Kongo představovala takový „game changer“, že znovu po letech vyjádřila zájem se na to podívat.
Zimbabwe a Zambie se dělí o velkou přehradu Kariba, postavenou ještě v polovině 50. let za koloniální správy na řece Zambezi, akorát že vlivem dlouhotrvajícího sucha letos jela pouze na sedm procent instalované kapacity a nedostatek elektřiny uvrhl celou Zambii do krize.
Zimbabwe má dost uhlí a velkou tepelnou elektrárnu postavenou hned na ložisku Hwange a obojí kvůli nedostatky elektřiny z Kariby s čínskou pomocí modernizovalo a rozšířilo. Hutě pojedou na elektřinu vyráběnou z uhlí ve vlastních energo provozech. Mozambik má novou hliníkárnu, druhou největší v Africe, která jede na proud z plynové elektrárny, a navíc má obrovská nová ložiska zemního plynu na severu země, jejichž využití vázne kvůli teroristickým útokům.
Mimochodem, využívání nerostných zdrojů, zejména kritických minerálů, Evropskou unii velice zajímá, a chce s africkými státy navazovat strategická partnerství, aby se k nim dostala: Jozef Síkela to bude mít přímo v popisu práce. Zároveň však od roku 2027 chce EU zatěžovat dovoz, třeba zrovna toho mozambického hliníku, vyrovnávacími karbonovými cly, což je ve vztahu s opravdu chudými zeměmi poněkud nešikovné a Síkelovu práci to zcela jistě neulehčí.
