Ať už je zdraví severokorejského vůdce Kim Čong-una jakkoli nepevné, na asertivitě to jeho režimu neubírá. V pondělí oznámila tamní Korejská centrální zpravodajská agentura (KCNA), že Pchjongjang do úterního poledne zruší styčný úřad, který sdílí s Jižní Koreou v Kesongu, historickém hlavním městě Koreje. Zároveň KLDR přeruší další oficiální komunikaci obou korejských států včetně „horké linky“, jež spojuje úřady jejich šéfů. 

Agentura uvedla, že důvodem je „příprava nepřátelských činů“ vůči severokorejskému režimu ze strany jejího jižního souseda. Vedení KLDR tím může mít na mysli letáky, jež přes hranici všemožně šíří jihokorejští aktivisté (mnozí z nich sami uprchlíci ze severu) a které jsou vůči vládnoucímu režimu v Pchjongjangu silně kritické. A dynastie Kimů nepatří k těm typům vůdců, již by kritiku vnímali jako cenný zdroj inspirace.

Nepotřebné věci

„Toto opatření je prvním krokem vůle zcela uzavřít spojení s Jižní Koreou a zbavit se nepotřebných věcí,“ vydala KCNA prohlášení obsahující obvyklou dávku kryptičnosti. Kromě toho obsahovalo informaci, že pokyny k přerušení komunikace dali Kimovi sourozenci, sestra Kim Jo-čong a bratr Kim Čong-čchol.

V květnu Pchjongjang odmítl nabídku Soulu na obnovení vzájemných ekonomických a obchodních vazeb obou zemí. Ty přitom ještě těsně před rokem 2017 představovaly zhruba deset procent severokorejské ekonomiky, odhaduje agentura Bloomberg. Poté začaly působit sankce v reakci na testování jaderných zbraní a balistických raket.

Daniel Deyl

Obnovená asertivita Kimova režimu přichází v době blížícího se dvacátého výročí prvního setkání vůdců obou korejských zemí, jež tehdy dávalo naději na sblížení obou sousedů. Ona naděje, jak víme, nedošla naplnění.

Styčný úřad v Kesongu umožňuje – poprvé od korejské války v letech 1950-53 - přímý kontakt nejen mezi politickými vůdci obou zemí, nýbrž i mezi jejich pohraničními vojenskými posádkami. Podél hranice drží obě Koreje celkem přes milion vojáků, což představuje neustálou hrozbu tragickým průšvihem. 

V pondělí však severokorejská část úřadu nechávala naprázdno vyzvánět telefony civilní i vojenské linky, jak oznámila jihokorejská média. Proč? „Došli jsme k závěru, že nám není třeba sedět tváří v tvář s jihokorejskými úřady, s nimiž nemáme o čem mluvit,“ uvedla severokorejská agentura.

Kim posílil

Na první pohled by to mohlo vypadat jako jen další díl nekonečných tanečků, jež severokorejský režim předvádí za účelem přežití již téměř sedmdesát let. Oteplování a ochlazování vztahů s Jižní Koreou, Čínou a Spojenými státy se celkem pravidelně střídá. Tento rituální úkon, jakési kim-čarara-kim-kim-kim, však letos má relativně větší váhu než jindy.

Důvodem je skutečnost, že za Kim Čong-unovy vlády KLDR posílila. Jak píše znovu Bloomberg, Pchjongjang je dnes méně izolovaný a bezpečnější (z hlediska zachování režimu, což je to jediné, oč jde) než před osmi lety, kdy nejmladší z Kimů dramaticky nastoupil k moci.

Dnes má KLDR jaderný arzenál, který má za cíl odradit případné (především americké) myšlenky na vojenský střet. Podle všeho také stačí k tomu, aby se světová diplomacie ve vztahu k Pchongjangu přikláněla spíš k vyjednávání než k represi. Režim také zjistil, že dokáže ustát ekonomické sankce. 

K relativní síle současného postavení Kimova režimu bezděky přispívá i americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa. Ten napřed rozehrál divadlo summitů s nejmladším Kimem, aby později – když Kim podle tradice ucukl – začal dělat, že KLDR neexistuje. Americký vojenský analytik pro jihovýchodní Asii s případným jménem Ankit Panda to popsal jako „strategickou apatii“ s odkazem na přístup Trumpova předchůdce Baracka Obamy. Ten mluvil o strategické trpělivosti. Výsledek je naneštěstí podobný.

Čínská páka

Pozice KLDR se odvíjí od předpokladu, který není v rukou žádného Kima ani Američanů. Je jím ochranná ruka, již nad Pchjongjangem drží Číňané. Ti tak činí nikoli z důvodů ideologických (to je přešlo nejpozději v osmdesátých letech), nýbrž geopolitických.

Severní Korea je cennou pákou, jíž může Peking celkem bez obtíží operovat ve své geostrategické soutěži se Spojenými státy. Američané potřebují Jižní Koreu a Japonsko – země, jež rozhodně nejsou přirozenými vzájemnými spojenci – na své straně barikády. Aby toho mohli dosáhnout, musejí jim poskytovat bezpečnostní záruky; ty, jež se vztahují k Severní Koreji, vnímají regionální aktéři obzvlášť citlivě. 

Američané proto nemohou problém jménem KLDR bez následků vytěsnit. A Kim ví, že dokud bude čínsko-americký spor naživu, má jeho režim čínskou ochranu de facto zaručenou (bez ohledu na to, že Peking považuje jeho celou dynastii za pakáž asi tak stejně jako Američané). Proto si může dovolit provokace jako tu současnou s kesongským styčným úřadem. To platí, ať už je Washington strategicky trpělivý, nebo strategicky apatický.