Jezdecká socha Jana Žižky se nad Prahou tyčí už 72 let. Největší český vojevůdce sedí poklidně na těžkém, studenokrevném koni, v levé ruce třímá otěže, v pravé palcát a dominantami obličeje – na který člověk odspodu pomalu nedohlédne – jsou mohutný knír a páska halící vyražené pravé oko. Jde o tak ikonické ztvárnění národního idolu, že dnes jen málokoho napadne, jaké boje se o podobu Žižky za první republiky vedly.

Úhlavní kritik – někdejší agrárnický premiér František Udržal – vyčítal autorovi sochy Bohumilu Kafkovi kdeco. Vadil mu kůň i palcát, tvrdil, že meč zavěšený u boku je popravčí, a Žižka měl dle jeho názoru stát ve třmenech na vzpínajícím se oři. Spor se táhl léta, noviny o něm napsaly stovky článků, rozhodoval o něm smírčí soud, a kdyby nakonec Udržal nezemřel, kdo ví, jak by to s Žižkou dopadlo.

Málo oduševnělý Žižka

O Žižkově soše se uvažovalo už v šedesátých letech 19. století, ovšem od nápadu k realizaci vedla dlouhá cesta. Žádná ze tří soutěží se neujala, a tak Sbor pro zbudování Památníku národního osvobození a pomníku Jana Žižky podepsal roku 1932 smlouvu se zmíněným Kafkou. Ten k úkolu přistoupil se vší vážností. Dobové oblečení a zbroj studoval v muzeích a modelového koně mu pomáhala vybrat „hipologická poradní komise“ složená z akademiků a zástupců ministerstva zemědělství. Volba nakonec padla na hřebce jménem Albin Theseus z hřebčína v Tlumačově.

Nebylo to nic platné. Udržal, který byl čestným předsedou zmíněného sboru, se do Kafky pustil už v roce 1934, ovšem spor (nejlépe je popsán v bakalářské práci Barbory Hylmarové) gradoval o tři roky později. Udržal tehdy publikoval sérii článků, ve kterých tvrdil, že největšímu našemu národnímu bohatýrovi „se nedostává celkového oduševnělého pojetí“, vytýkal mu „topornost“ a dodával, že Žižka musí být „zosobněným vítězem“, ale není.

Koně označil za obyčejného tahouna a – původem německý – palcát za historický omyl. Ne zrovna rozumný byl pak další Udržalův návrh, aby se oř pod Žižkou vzpínal, protože – jak správně upozorňoval Kafka – by pak divák z olbřímí sochy viděl jen koňské břicho. Spisovatel (a další člen sboru) Rudolf Medek zas mínil, že na takových koních „bez sedla pohodlně sedí pivovarští chasníci“. Kafkův Žižka v sobě podle něj neměl nic „bojovného, ba ani odhodlaného, natož sveřepého“, působil dobromyslně a jeho obličej postrádal „oné otcovské drsné starostlivosti“, kterou mu kdysi vtiskl Mikoláš Aleš: „Kdyby tak tatík Žižka vstal!“

Příšerný běs U.

Kafka byl zároveň oficiálně vyzván, aby práce na Žižkovi zastavil, s tím, že nedostane zálohu na práci. Sochař se ve svých vyjádřeních držel stranou, ­ovšem mluvili za něj jeho podporovatelé. Člen zmíněné hipologické komise a přednosta zootechnologického ústavu František Bílek potvrdil, že Žižkův kůň je dokonale ztvárněný, a Kafkův důvěrník Josef R. Marek publikoval v Národních listech článek, ve kterém se provokativně ptal, jestli chce Udržal na Vítkově opravdu „Horymíra místo Žižky“. Věci se nakonec musel ujmout smírčí soud a jeho verdikt z konce roku 1937 dal Kafkovi za pravdu, když rozhodl, že má sádrový model pomníku dokončit a předat k odlití.

Nic se tím ale nerozhodlo. Obě strany sporu si šly po krku dál, noviny o tom vděčně informovaly, a tak válka o Žižku a jeho koně skončila až v dubnu 1938 Udržalovou smrtí. Kafka měl konečně ruce volné, přičemž o hloubce jeho frustrace svědčí poznámka z jeho deníku, v níž – už po Udržalově smrti – psal o „příšerném běsu U.“. Ani on se ale realizace sochy nedočkal. Na konci roku 1941 byl sice sádrový model hotový, jenže rok nato Kafka zemřel. Jeho sochu pak nad Prahou 14. července 1950 slavně vztyčil až komunistický režim a ministr národní obrany Alexej Čepička při té příležitosti neváhal Žižku označit za bojovníka proti „světové reakci“.