Podle oficiálních závěrů amerických vyšetřovatelů za smrt Johna Fitzgeralda Kennedyho mohl jediný muž, Lee Harvey Oswald. Vyšetřování ale takzvaná Warrenova komise „šila horkou jehlou“. Američané jí nevěřili a o více než deset let později se propírala i na půdě Kongresu.

John Fitzgerald Kennedy proslul jako mistr diplomacie. Ve vypjaté atmosféře nejvyhrocenějších let studené války obrušoval hrany mezi Západem a Východem a dokázal na uzdě udržet generály v Pentagonu ve chvíli, kdy se zdálo, že se americká armádní mašina chystala utrhnout ze řetězu. 

Ve spolupráci s Chruščovem na druhé straně barikády se mu podařilo zažehnat kubánskou raketovou krizi (1962). Svět se tehdy ocitl doslova na pokraji třetí světové války. Kennedy rovněž odolal tlaku armádních představitelů a odmítl poskytnout přímou podporu americké armády neúspěšné invazi kubánských emigrantů v zátoce Sviní (1961), kterou Castrovy síly rozprášily.

Důvodem byly jeho obavy z reakce Sovětů, a zejména o osud Západního Berlína. Své plány na stažení amerických vojáků z Vietnamu již nestihl realizovat – 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu zemřel kulkou atentátníka během průjezdu městem na Dealey Plaza. Bylo mu 46 let. V úřadu strávil tři roky jako nejmladší zvolený z amerických prezidentů. 

Příliš otevřené konce 

Dokonce i po šedesáti letech od události (výročí uplyne letos v listopadu) se ale nad tím, kdo, proč a jak Kennedyho zavraždil, vznášejí otazníky. Před deseti lety, týden před padesátým výročím atentátu, průzkumy odhalily, že přes šedesát procent Američanů je přesvědčeno, že smrt JFK nemohla být dílem jednoho muže a že za ní stojí spiknutí. Oficiálně byla sice událost uzavřena již několik měsíců po atentátu takzvanou Warrenovou vyšetřovací komisí, závěry šetření ale obsahovaly řadu otevřených konců, které nebyly uspokojivě spleteny dohromady ani po půl století od události. 

Na první pohled to vypadá jasně. Jediným střelcem měl být Lee Harvey Oswald, přesvědčený marxista, který s komunismem koketoval od svých patnácti let a určitou část života pobýval na území SSSR. Pálit na kolonu měl z šestého patra budovy texaského knižního velkoskladu, kde pracoval jako brigádník. Právě tam agenti FBI nalezli tři nábojnice a vražednou zbraň, v té době již značně přesluhující pušku italské výroby Carcano M91/38. Zbraň byla popisována jako těžkopádná, relativně nepřesná a Oswald ji měl mít vybavenu teleskopickým hledím asijské výroby. 

Rychlostřelec Oswald 

Oswald po zadržení vinu odmítal. Zda by z něj vyšetřovatelé přiznání dostali, se historie dozvědět neměla. Dva dny po atentátu jej zastřelil vlastník dallaského nočního podniku Jack Ruby přímo v budově policejního velitelství, údajně proto, aby ušetřil vdovu po prezidentovi Jackie nepříjemných pocitů při soudním procesu. Skutečné motivy si ale zřejmě vzal do hrobu, když o čtyři roky později zemřel na rakovinu.

Podle vyšetřovatelů měl Oswald na auto s prezidentem vystřelit třikrát. Jedna ze střel minula. Jedna zasáhla Kennedyho do zad, proletěla mu krkem a jeho tělo opustila jícnem. Následně proletěla vozem a opakovaně zranila guvernéra Texasu Johna Connallyho, který seděl ve voze před ním. Fatální pro Kennedyho byla třetí střela. Zasáhla jej do hlavy s devastujícími následky. Zatímco z fatální střely, která Kennedyho usmrtila, se zachovaly jen fragmenty, náboj, který prezidenta zranil první, byl vyšetřovateli nalezen údajně na nemocničním lehátku vedle raněného Connallyho. 

Bajka o kouzelné kulce

Oficiální verze události vzbuzovala pochybnosti. Zaprvé tu byl extrémně krátký časový interval, během nějž měl Oswald stihnout tři zacílené výstřely s relativně zastaralou natahovací zbraní (méně než deset sekund). Takový časový rámec vraždě poskytly záběry, které na místě pořídil svědek Abraham Zapruder na amatérskou osmimilimetrovou kameru. Jak později prokázal experiment FBI s totožnou zbraní na střelnici, stihnout se to skutečně prakticky nedalo.

K pochybnostem vybízel i stav jediného vcelku nalezeného náboje. Střela, kterou vyšetřovatelé nalezli vedle Connallyho a dávali ji do souvislosti s jeho zraněním a rovněž s prvním poraněním prezidenta, působila podivuhodně intaktním a neporušeným dojmem.

Vzhledem k tomu, že zranění, která měl podle vyšetřovatelů tento náboj napáchat, bylo celkem osm (Connally měl roztříštěné žebro, přelomenou zápěstní kost a další zranění), pochybovači nad oficiálními závěry ho nevěřícně pojmenovali „magic bullet“ (kouzelná kulka). Rovněž namítali, že Connally na zásah reagoval podle záběrů o něco později, než by měl v případě, že k jeho zranění došlo totožnou střelou, která zranila Kennedyho. 

Prezidentův muž 

Právě z Connallyho měl náboj, který prý byl nalezen na jeho lehátku, vypadnout. Jenže oficiální verzi, která už tak podle některých „stála na vodě“, nyní zpochybnil jeden z klíčových svědků události, někdejší důstojník tajné služby Paul Landis. Landis byl jedním z těch, kteří měli osobní ochranu prezidenta v osudnou chvíli na starosti. V době útoku byl od JFK jen pár metrů (jel na nástupním prahu vozu v těsném závěsu za prezidentskou limuzínou).

V rozhovoru s The New York Times se aktuálně rozpovídal o tom, že na místě tragédie manipuloval s důkazy, respektive se střelou, kterou vyšetřovatelé údajně nalezli u zraněného Connallyho. Jenže tam podle Landise být nemohla. Tvrdí totiž, že ji nalezl jako první ještě v prezidentově autě. Ležela prý na zadním sedadle za místem, kde původně seděl Kennedy. Kulku sebral, strčil do kapsy a v Parklandově nemocnici, kam zraněné odvezli, položil na lehátko s umírajícím prezidentem (nikoli na to, na kterém ležel Connally).

Z jeho verze vyvstává několik otázek. Zaprvé, jak se na takové místo střela dostala, když měla skončit v Connallym sedícím vepředu a vypadnout z jeho ran až v nemocnici. Zadruhé, mohlo dojít k manipulaci s nábojem, který kdosi z prezidentova lůžka přemístil na guvernérovo? A ta nejodvážnější: Nemohla ve skutečnosti Connallyho zranit jiná kulka, a střel či střelců být tak teoreticky více? 

Prezident v křížové palbě

Nejsou to nové teze. S větším počtem střelců počítá například nejznámější alternativní hypotéza Kennedyho vraždy z dílny státního návladního z New Orleansu Jima Garrisona, kterou v devadesátých letech ve snímku JFK zpopularizoval oscarový režisér Oliver Stone. Podle Garrisona na Kennedyho mělo v osudný okamžik mířit pět až šest výstřelů a střelci mohli být až tři. 

Z texaského knižního velkoskladu mohla prý na prezidenta střílet i zcela jiná osoba než Oswald (ten prý mohl být jen nastrčen). Druhým střelcem měl být muž ukrytý za dřevěnou palisádou na travnatém pahorku (grassy knoll), kolem kterého kolona projížděla (existovala svědectví o zápachu střelného prachu v těchto místech i o zvuku střelby, který naznačoval, že se střílelo z úrovně ulice, a podezřelého muže se zabalenou puškou či vysílačkou rovněž v těchto místech viděli někteří svědci). Hypotetickým třetím střelcem pak měl být někdo, kdo střílel z budovy nedalekého Dal-Texu. 

Podle Garrisona se Kennedy mohl dostat pod křížovou palbu tří odstřelovačů, taktiku zvyšující pravděpodobnost zásahu cíle a znesnadňující odhalení původce. Podle této alternativní teorie mohly Kennedyho zasáhnout celkem tři kulky, dvě trefily Connallyho a jedna minula, přičemž šlo o střely z různých zbraní a rozličných ráží. 

Zmizelé důkazy 

V případu byly i další nesrovnalosti. Vzhledem k rozsahu devastace Kennedyho hlavy dávali někteří zranění do souvislosti s teoretickým použitím tříštivé munice dum-dum. Takové náboje by ale Oswald měl k dispozici asi jen těžko. Vyšetřovatelům se rovněž nepodařilo získat otisky, které by dokazovaly, že z pušky skutečně vystřelil. Svědci měli sice v inkriminovaný den zahlédnout Oswalda, jak vstupuje do budovy velkoskladu s podlouhlým balíkem, který by ukrytou zbraň mohl naznačovat, ten měl ale o poznání menší rozměry (byl kratší) na to, aby se do něj zbraň, kterou měl střílet, vešla.

Jak poznamenává autor literatury faktu a přispěvatel listu The Washington Post James Robenalt v článku pro Vanity Fair, kolem vyšetřování se vyskytly i temnější scénáře. Jeden naznačuje svědectví Jerrola F. Custera, rentgenového technika, který asistoval u uspěchané pitvy prezidenta. Teprve v roce 1997 dosvědčil, že na rentgenových snímcích Kennedyho krční páteře pořízených v noc, kdy došlo k ohledání prezidentova těla, spatřil malé kovové fragmenty. Snímek ovšem spolu s dalšími dvěma, které pořídil, záhadně zmizel. Fragmenty olova v krku prezidenta by přitom mohly znamenat, že první zranění prezidentovi způsobila jiná kulka než ta, která mu měla způsobit průstřel a následně zranit Connallyho. 

Přízraky minulosti 

Dlouhé roky představovaly nejasnosti úrodnou půdu pro vznik konspiračních teorií. Smrt prezidenta dávaly do souvislosti s organizovaným zločinem, kubánskými disidenty, castrovskými silami i vojensko-průmyslovým komplexem. 

Těm všem mohl Kennedy svou umírněnou, liberální politikou křížit plány. Zato u Oswalda osobní motivace proti prezidentovi zdá se chyběla, pokud tedy neusiloval o to, jak bylo naznačováno, stát se marxistickým hrdinou a ze scény násilím odstranit více amerických představitelů, přičemž prezident měl být jen prvním v řadě. Zdaleka nejodvážnější teorii konspirace ale předložil sám Garrison. Atentát dával do souvislosti se zcela konkrétními lidmi navázanými na CIA, které prezident „přistřihával křidélka“. Soudy nicméně jeho vývody nepotvrdily.

Když se v roce 1979 prošetřením atentátu začal zabývat zvláštní výbor amerického Kongresu, podrobil vyšetřování Warrenovy komise ostré kritice. Kongresmani se sice ztotožnili s názorem, že jediným vrahem byl Oswald, vyšetřovatele ale kritizovali kvůli závažným chybám a nedostatečnému prověření varianty, že se prezident mohl stát obětí sofistikovaného spiknutí. Výbor dospěl k názoru, že za úmrtím JFK stála právě konspirace. Na druhé straně ale odmítl angažmá CIA, FBI, Sovětů a Kubánců. Připustil však možnost, že na prezidenta mířily čtyři rány a střelci mohli být dva (druhý mohl pálit z travnatého vršku, jak naznačoval Garrison). 

Otázky přibývají 

Kennedyho vražda zůstává nedořešeným traumatem. Když loni americká vláda odtajnila tisíce dokumentů, které s atentátem na JFK souvisí, mnozí očekávali odpovědi. Zatím ale z nespočetných stran odtajněných materiálů vyplouvají jen další a další otázky. Jednou z nich je například informace, která se ve veřejném prostoru objevila teprve nedávno, a sice proč CIA Oswalda sledovala a četla mu poštu celkem sedmnáct měsíců před atentátem?

V celkovém kontextu tak Landisovo svědectví, kterým pravděpodobně zamýšlel stimulovat zájem veřejnosti o chystanou knihu, odpovědi neposkytuje. Jen pomyslně rozvazuje souvislosti a posloupnosti události, které ve snaze prázdná místa atentátu zalátat pospojovala Warrenova komise.