Německá CDU rozhodla, že ji do červnových evropských voleb povede Ursula von der Leyenová. Nominovala ji také to pozice oficiální kandidátky Evropské lidové strany (EPP) na novou předsedkyni Evropské komise.
Pětašedesátiletá politička stojí v čele Evropské komise od roku 2019. Do minulých eurovoleb sice evropské středopravicové lidovce vedl její německý kolega Manfred Weber (CSU), v povolebních jednáních se ale příliš neosvědčil. A tak se jako kompromisní kandidátka prosadila právě tehdejší německá ministryně obrany.
Mnohé nasvědčuje tomu, že nyní je von der Leyenová v mnohem lepší výchozí pozici.
Spitzenkandidatin
Její schválení na post „Spitzenkandidatin“ neboli oficiální kandidátky na post šéfky Komise, k němuž má dojít na březnovém sjezdu lidovecké stranické rodiny v Bukurešti, vypadá jako formalita. Zastavit by ji mohla snad jen nějaká zásadní osobní aféra nebo skandálně nevhodný výrok.
Sama EPP je navíc jasným favoritem na postavení nejsilnější stranické skupiny v novém Evropském parlamentu. To platí i přes potíže mnohých členských stran. Podle nejčerstvějšího „Poll of Polls“ bruselského serveru Politico by lidovci měli mít 172 poslanců, zatímco jejich hlavní (tedy socialističtí) soupeři jen 140. Dle nepsaných pravidel by tak EPP měla získat právo nominovat nového šéfa Komise.
K tomu připočítejme, že i v národních vládách členských zemí, potažmo v Evropské radě, jež sdružuje hlavy vlád či států, mají nejsilnější postavení zástupci členských stran EPP (z devětadvaceti je jich jedenáct oproti sedmi socialistům a sedmi liberálům).
Není to ale jen tato souhra okolností, co dává von der Leyenové do rukou řadu trumfů. Svůj podíl na tom má i její počínání v samotné funkci předsedkyně. „Její“ Komise dostala hned několik pozoruhodných příležitostí posílit svou mocenskou pozici: „greendealovou“ agendu, covidovou pandemii, energetickou krizi a Putinovu válku proti Ukrajině.
Klopýtala a klopýtala, někdy div nepadla, ale klopýtaly i všechny národní vlády a mnohé z nich na rozdíl od Ursulina týmu opravdu padly.
Je z velké části právě zásluhou šéfky Komise, že z unijní části Evropy a dalších spojenců učinila důležitého a soudržného hráče v geostrategickém konfliktu s Ruskem. Stalo se tak proto, že tradiční silná evropská slova tentokrát na rozdíl od mnoha minulých situací skutečně doprovázely konkrétní kroky – především uvolnění mnoha miliard eur na pomoc Ukrajině a celkem dvanáct sankčních balíčků proti Rusku.
Na první i na druhý pohled to tedy vypadá, že von der Leyenovou nemůže nikdo zastavit.
Bruselské zákruty
Jenže, oficiální postup je podstatně složitější. A zákruty bruselské politiky jsou kromobyčejně křivolaké a plné intrik. Ve hře je toho mnohem více než kdy v minulosti. A letošní evropské volby a následné sestavování vlády mohou být opravdu přelomové.
Tak předně je tu procedura vzniku Komise. Do jmenování jejího nového šéfa vstupuje několik hráčů. Tím prvním je už zmíněná Evropská rada, kde musí kandidát získat kvalifikovanou většinu a tím být navržen ke schválení.
To by pro von der Leyenovou mělo být hračkou. Někteří politici jí již vyjádřili svou podporu a ostatní ji přinejmenším respektují. Jedinou výjimku představuje maďarský premiér Orbán.
Následně musí navržený předseda předstoupit před Evropský parlament a tam získat absolutní většinu. A právě tady může přijít zádrhel.
Situace před červnovým hlasováním má totiž k idylce hodně daleko. Například podle už zmíněného výzkumu serveru Politico by tři dosud největší proevropské skupiny – lidovci, socialisté a liberálové – společně získaly 396 ze 705 poslanců EP. To je samozřejmě absolutní většina. Ale většina, která má hodně daleko k té dnešní.
Zelení dolů, pravice nahoru
Velmi pravděpodobně oslabí i další „proevropská“ skupina, tedy Zelení. Odtud tedy nová Komise moc podpory čekat nemůže.
A ani by neměla, protože to by naopak mohlo oslabit její postavení v očích těch, kdo významně posílí. A těmi budou „eurorealisté“ a euroskeptici různého ražení – skupiny ECR (právě v ní zasedá česká ODS) a ID. Ti by podle prognóz mohli zvítězit až v jedenácti a získat významné zastoupení ve více než 20 z 27 zemí Unie.
Někteří z nich navíc již dnes sedí ve vládách (Finsko) či je dokonce vedou (Maďarsko, Itálie, Česko, Slovensko), popřípadě se na to – jako třeba Geert Wilders v Nizozemsku nebo Vlámský zájem v Belgii – právě chystají. Někteří další sice přímo nesedí na ministerstvech, ale kabinety jsou na nich závislé, jak je tomu třeba ve Švédsku. A tak budou i z tohoto titulu mluvit do nominací na evropské komisaře.
Přiměřeně, přiměřeně
A to je právě ono. Jak k poměrům v europarlamentu, tak ve vládních garniturách „sedmadvacítky“ bude muset nový předseda při sestavování své Komise přihlížet. Bude muset – stejně jako Rudolf II. v roli pekařova císaře – „přiměřeně, přiměřeně“ vyvažovat jednotlivá politická křídla, důležité regiony (jih versus sever, západ versus východ), velké, střední a malé země, portfolia jednotlivých komisařů z hlediska jejich významu a dosahu.
A v neposlední řadě bude muset vzít v potaz i všechna nová kritéria: konkrétně především ta genderová a pak také názory na témata přetřásaná v kulturních válkách.
Svou roli budou jistě hrát postoje vůči globalizaci. Ta má své odpůrce i v některých levicových vládách (hlavně v té španělské) a samozřejmě vůči Rusku, Ukrajině, potažmo Číně a v neposlední řadě vůči USA, ať už bidenovským nebo trumpovským.
Před novou Komisí i Evropským parlamentem stojí otázky jako osekání „zelené“ agendy, a to především té zemědělské, jejíž odmítání je doslova „traktorově přítomno“ v mnoha evropských metropolích. Neméně kontroverzní agendou bude vyšší podpora evropského obranného průmyslu a posílení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. A k tomu spousta jiných bodů, jež jsou neméně ošemetné než tři právě zmíněné.
Ursula von der Leyenová má dlouholeté zkušenosti. Má spoustu předpokladů stanout i v čele nové Komise. Teď udělala první krok. Spoustu dalších má ale před sebou.
Workholička Ursula
Její nespornou výhodou je – na rozdíl třeba od šéfa Evropské rady Charlese Michela, o němž jsme psali minule – neobyčejná pracovitost. Je veřejným tajemstvím, že hned po příchodu do své nové bruselské kanceláře z ní část oddělila a přeměnila v ložnici, aby měla kde přespávat, když pracuje dlouho do noci.
Euroskeptikům to nedá spát, eurooptimisté to ale určitě využijí jako ten nejlepší argument, proč by měla pokračovat.
