Ministryně obrany Jana Černochová koncem ledna oznámila, že největší tendr v historii české armády – plánovaná akvizice nových bojových vozidel pěchoty (BVP) – se letos opět v rozpočtové kapitole ministerstva obrany neobjeví. Ze strany ministryně, která sotva převzala úřad a s ním i péči o budoucnost strategické zakázky, nad jejíž podobou několik let visí otazníky, se jedná o pochopitelný sebezáchovný krok. Ačkoli je autor tohoto textu opravdu velký dobrodruh, na jejím místě by neudělal nic jiného. Tedy kromě toho, že by to celé zrušil a nakoupil v režimu „government to government“. Ministryně však dostala na stůl zakázku v takovém stavu, že ani to bez seriózní právní rady vlastně udělat nelze. A to pomíjíme fakt, že od alibistického ministerského právníka, zabetonovaného zákonem o státní službě, by si člověk nenechal udělat ani smlouvu na pronájem garáže.

Bez vůle nejsou bévépéčka

Záměr nakoupit nová BVP se s ministerstvem obrany a českou armádou táhne už od roku 2013 a kromě nedostatku politické odvahy dřívějších ministrů, kteří k resortu dost často postrádali vztah, jej komplikovaly i často se měnící specifikace podoby očekávané techniky. Ta jde totiž do značné míry proti trendu (manuální ovládání věžové stanice, kapacita osádky) a její problematičnost pak podtrhuje sama skutečnost, že ji žádná ze společností účastnících se tendru nebyla schopna naplnit.

Pozitivní na celé věci je, že Černochová je za poslední roky prvním ministrem, který má schopnosti a odvahu posunout armádní vyzbrojování správným směrem. Výchozí pozici nemá jednoduchou, očekávání velká a reálně hrozí, že Česko nenaplní svůj závazek vůči NATO disponovat v roce 2026 moderní těžkou brigádou.

Akvizice nových BVP je však pouze špičkou ledovce příběhu armádního vyzbrojování a svádět veškeré komplikace a prodlevy na interní procesní nedostatky nebo jednotlivce by bylo krátkozraké. Faktem je, že dlouhodobě největší překážkou modernizace armády je především nedostatek politické vůle přesahující resort obrany a absence veřejné podpory vyzbrojování.

Ve srovnání s inflací, cenami energií, nevyřešenou důchodovou reformou a mnoha dalšími aktuálními problémy zůstává stav armády na okraji zájmu. A to i přesto, že je armáda dlouhodobě vnímána veřejností jako jedna z nejdůvěryhodnějších institucí v zemi. Tento stav se nicméně netýká jen Česka, ale je to celoevropský problém. Živnou půdou v celé Evropě mu bylo především bezprecedentně dlouhé období míru a stability. Nyní však ve světle měnící se bezpečnostní situace získává politika zanedbávání bezpečnostních kapacit hořkou pachuť a evropské státy čelí jedné z těžkých pravd – že budovat armády v krizi je už pozdě. Pohled Evropy tedy standardně směřuje na západ k USA.

Podinvestované armády

Samotná transatlantická vazba, jakkoli je zásadní zárukou bezpečnosti našeho „západního společenství“, Evropě do jisté míry udělala medvědí službu. To, co mělo být partnerstvím, se stalo do určité míry závislostí. Evropská unie je i bez Británie třetí největší ekonomikou světa, součet jejích bezpečnostních kapacit tomuto postavení však zdaleka neodpovídá. Řečí čísel, dle posledních zveřejněných dat Eurostatu mapujících bezpečnostní výdaje EU za rok 2019 (data za rok 2020 by měla být dostupná koncem února 2022) odpovídal unijní průměr výdajů na obranu 1,2 procenta HDP (ČR v roce 2019 1,161 procenta HDP, v roce 2020 1,355 procenta HDP). Tato nízká vůle investovat veřejné peníze do obrany pak společně s tradiční neochotou evropských států zaujmout jednotnou tvrdou pozici vůči Rusku úspěšně podkopává odstrašující sílu Evropy. Našeho velkého východního souseda tak reálně drží v mantinelech jeho hranic pouze hrozba intervence USA.

Dle rčení „když se dva perou, třetí se směje“ se Čína, která je na globálním hřišti opravdovým konkurentem USA, postavila v třenici kolem eskalace na Ukrajině na stranu Ruska a pamětníkům možná hlavou probleskly vzpomínky na studenou válku a bipolární rozdělení světa. V této situaci by kritici zřejmě namítli, že vyzbrojování je cestou vedoucí k eskalaci. Historická zkušenost nicméně ukazuje, že během studené války to byla právě dostatečná síla západního bloku, co zachovalo mír.