V rámci svého předchozího příspěvku k ruské invazi na Ukrajinu jsem nastínil možnost, že příčinou rozhodnutí Putina spustit – dle jeho slov – „speciální vojenskou operaci“ takového rozměru byla fatální chyba úsudku pramenící z absence reálné zpětné vazby z jeho okolí, neznalost skutečného stavu rudé armády a podcenění vůle Ukrajinců bránit svou vlast.

Následky svého rozhodnutí nyní může Putin takřka v přímém přenosu sledovat v podobě obrovských ruských ztrát na životech a technice, vzhledem k síle vynaložené na provedení operace chabých územních zisků, ale také v utrpení ukrajinských civilistů. Putinovi do hlavy nevidím, ale troufám si tvrdit, že zatímco omezené územní zisky jej trápí velmi, ruské ztráty vnímá jen coby potenciální vnitropolitický problém a ztráty na životech ukrajinských civilistů jej netrápí vůbec.

Iluze geniality

Jakkoli se mi však dané vysvětlení jevilo jako to nejpravděpodobnější, musím přiznat, že jsem měl sám problém mu uvěřit. Tak nějak jsem iracionálně očekával, že se později objeví informace naznačující, že prvotní blamáž ruských vojsk je pouze součástí většího a důkladně promyšleného plánu, který všechny oklame a povede k dosažení jiných, dosud pozorovateli skrytých cílů. Kořeny tohoto pocitu leží zřejmě v tom, že to, co Rusové posledních deset let dělali, rozhodně hloupě nepůsobilo.

Faktické odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie, anexe Krymu, kontrola části východní Ukrajiny, intervence v Sýrii, šíření vlivu v Africe, ale i v Evropě a další úspěchy totiž umně vytvářely dojem, že Vladimir Putin se svou suitou jsou geniální stratégové, kteří postupně obehrávají jednoho protivníka za druhým. Je tomu ale skutečně tak? Zaostření na jednotlivé vojenské úspěchy a osobnosti kremelských stratégů řekne víc.

Tak předně – rudá armáda ve 21. století ještě nikdy nemusela čelit sobě rovnému protivníkovi, a to jak co do kvantity, tak kvality. Příkladem může být invaze do Gruzie z roku 2008, která ukázala mnoho děr v ruské schopnosti vést rozsáhlou vševojskovou operaci. Přitom Gruzie při letmém ověření lidského a ekonomického potenciálu budování ozbrojených sil má čtyřicetkrát méně obyvatel než Rusko a HDP per capita bylo v roce 2008 ve výši 3324 dolarů proti ruským 11 635 dolarům. Konflikty, kterých se pak Rusko do zahájení války na Ukrajině účastnilo, měly spíše škodící charakter, jenž nevyžadoval masové nasazení, řízení a zásobování vojenské techniky a sil.

Jak moc se tedy od roku 2008 mohla ruská armáda v tomto ohledu posunout? Pojďme se nejprve podívat na vývoj ekonomických podmínek. Ruská ekonomika sice rostla a v roce 2013 dosahovala v přepočtu na hlavu 15 974 dolarů, jenže sankce spojené s anexí Krymu jí zasadily tvrdou ránu a v následujících letech nastal sešup. Pomyslné dno přišlo v roce 2016, kdy HDP na hlavu v Rusku činil 8704 dolarů. Od té doby došlo k mírnému růstu, ale úrovně z období před anexí zůstávají v nedohlednu.

Podíváme-li se třeba prostřednictvím notně zjednodušujícího příkladu, jakými prostředky operuje rudá armáda na jednoho aktivního vojáka, tak s využitím obecně přijímaných údajů o 900 tisících vojácích v aktivní službě a obranném rozpočtu ve výši cca 61,7 miliardy dolarů dojdeme k číslu 68 555 dolarů. Pro srovnání, u české armády, která nedisponuje extrémně drahými hračkami v podobě strategických sil jaderného odstrašení, námořnictvem s letadlovou lodí, vlastním početným nadzvukovým letectvem, nerealizovala v posledních letech žádný rozsáhlejší nákup a celkově je s bojeschopností na štíru (ale zato má rozhodně menší problémy s korupcí), toto číslo dosahuje cca 50 899 dolarů. To neukazuje na příliš velké budování.

Servilita a pletichaření

Pokud jde o kremelské stratégy, o Vladimiru Putinovi toho již bylo řečeno a napsáno dost. Odpověď na výše položenou otázku by snad mohl přinést pohled na jeho nejbližší okolí. Konkrétně na ministra obrany Sergeje Šojgua.

Jestli něčím Šojgu, druhý nejpopulárnější ruský politik, ve své dosavadní kariéře vyčnívá, tak především neobvyklou stálostí v prostředí, v němž se většina lidí ve funkci dlouho neohřeje. Tato skutečnost předjímá jeho největší kvality – servilitu a loajalitu vůči chlebodárci, schopnost vsadit na správného koně a mistrné pletichaření. O tom by mohl vyprávět britský ministr obrany, jenž opouštěl schůzku ujištěn Šojgu­ovým „upřímným a konstruktivním“ jednáním, že Ukrajina napadena nebude.

Šojguova hvězda začala stoupat především skrz partnerství s bývalým prezidentem Borisem Jelcinem, kterého v roce 1991 podpořil při snaze komunistů o puč a také v roce 1993 při vzpouře poslanců. Když pak odcházející Jelcin vybral za svého nástupce do té doby málo známého Putina, byl to rovněž Šojgu, kdo mu svou kandidaturou a druhým místem ve volbách v čele strany Jednota (předchůdkyně Jednotného Ruska) otevřel cestu k prezidentskému křeslu.

Tato podpora Šojgua udržela v křesle ministra pro mimořádné události (strávil v něm celkem 21 let). Do funkce ministra obrany pak usedl v roce 2012 jako nástupce Anatolije Serďukova. Serďukov měl za úkol vyřešit problémy rudé armády, které ukázala invaze do Gruzie, ale narazil. Jeho kroky totiž vedly ke zlepšení bojeschopnosti armády a omezení korupce stejně úspěšně jako k vysoké nepopularitě a mnoha mocným nepřátelům. To také zapříčinilo jeho pád a nástup Šojgua, který opět dělal to, co umí nejlépe – všem se zalíbil.

A zatímco kombinování „Gerasimovovy doktríny“ nekonvenčního válčení s prostou „salámovou taktikou“ proslavenou již britským seriálem „Jistě, pane premiére“ vedlo k tomu, že Šojgu sbíral úspěchy a v Kremlu panovala spokojenost, teprve v případě rozsáhlého konvenčního konfliktu s odhodlaným protivníkem vyplaval na povrch skutečný stav rudé armády.

Sergej Šojgu tedy zřejmě není tím člověkem, od kterého by se dala očekávat opozice vůči nápadům prezidenta Putina či přiznání, že ruská armáda nemusí být vlastně tak dobrá, jak se tváří. A s touto pravdou se pod populárním politikem poprvé v životě začala houpat židle.