Města vyrostla na místech, která původně patřila divoké či častěji už nějak kultivované – čili kulturní – krajině. Ne vždy se ale stává, aby byla podoba původní lokality v jejich názvech tak viditelně a natrvalo zakódována jako v případě obce Vinohrady. Těch existuje v československém prostoru několik, ale nejvýznamnější jsou Královské Vinohrady, které byly v letech 1879–1921 samostatným městem, od roku 1922 pak součástí takzvané Velké Prahy.

Jednou z pamětnic proměn, kterými pražské Vinohrady prošly, je Hana Lamková (1934), režisérka, výtvarnice, herečka, scenáristka, jedna ze zakladatelek černého divadla a spoluautorka známého komiksu Čtyřlístek.

Růžová bříška čolků

Ve své knize O Vinohradech, kdysi královských: Příběhy z bulvárů i zákoutí rekapituluje vývoj vinohradského činžáku, v němž prožila celý svůj život. A připomíná slavné osobnosti, které se na Vinohradech narodily (Jan Masaryk), bydlely tam (bratři Čapkové) nebo tam působily profesně (Josef Skupa v Divadle Spejbla a Hurvínka).

Vinohradským rodákem byl i spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař František Langer (1888–1965), který ještě zažil a poutavě popsal, jak v dané lokalitě příroda překotně ustupovala civilizaci: „Kousek dál byly vlhké louky, kde jsem v mokřinách lovil salamandry, a pak je choval doma ve sklenici od okurek. Ještě mezi ulicemi byly sady a zahrady.

Taková (zahrada) Kanálka s obrovskými stromy a houštěmi křovin, s obelisky, s poustevnou, studánkou a s altány byla už asi v pozvolném rozkladu, ale pořád to byl nádherný sad, zářící zeleň a voňavě dýchající stín… Jenže nepřišel-li jsem na některou stranu po několik měsíců a někdy i neděl, situace se změnila. Můj příkop s čolky, kteří měli růžová bříška a něžné pacičky, byl jednoho léta zavezen špinavou skládkou z pražských bouraček.

Některá pole zůstala na podzim nezorána, protože byla rozprodána na parcely, a patřilo téměř k pýše vinohradské podnikatelské schopnosti, jak rychle celá ta krása Kanálky zmizela v základech nové činžákové čtvrti.“

Dobová sociální síť

Zmíněná zahrada Kanálka zanikla, ale její část zůstala zachována v podobě jednoho ze tří městských parků, který byl pak pojmenován po Františku Riegrovi. A nominálně žije už jen v názvu ulice Na Kanálce. I když to tak dnes nevypadá, na daném území existovaly i prameny a studny. Vlastní studnu měl prý dokonce i autorčin činžák. Dosud prý stojí „jako kulatá věž v koutě sklepa“, nicméně už je dávno zasypaná. Ale zcela depresivně kniha v tomto ohledu nepůsobí: autorka kvituje fakt, že alespoň jedna opravdová vinice na dnešních Vinohradech dosud funguje, a dokonce se z jejích hroznů vyrábí víno. A pokud musela vegetace ustoupit stavbě domů, alespoň na tom jejím nedávno vznikla terasa, na níž se daří ibiškům či kaktusům, samy od sebe se tam množí afrikány a divizny. A když na ní „rozkvetou levandule, pořádají tu slety čmeláci snad z celé Prahy“.

Lamková přibližuje i sociálně-ekonomické proměny Vinohrad. Nejprve zmiňuje éru, kdy ještě lidé chodili korzovat, tedy kdy se všichni vydali, jako by se předem domluvili, ve stejnou dobu na stejné místo na jakousi „davovou společenskou procházku“. Což podle ní dobře fungovalo jako svého druhu seznamka či dnešní sociální sítě.

Jemné tlapičky čolků a šedý mor na Vinohradech

Pozdější doba okupace a nástupu komunismu už ovšem vyznívá méně idylicky. Mimo jiné autorka zmiňuje existenci takzvané domovní knihy, do které bylo v padesátých letech povinností zapsat každého, kdo v daném domě u někoho přespal a neměl tu stálé či přechodné bydliště. A stejně bizarně dnes může vypadat institut Městské inspekce veřejného pořádku, přezdívané „šedý mor“. Šlo podle autorky o „strejce“ raně penzijního věku v šedých uniformách, kteří se starali o veřejný pořádek na ulicích, tedy i na chodnících před domy. Jednou za rozbřesku prý jeden z nich zazvonil u jejich dveří a donutil jejího muže odklidit hromadu písku před domem, která vůbec nebyla jejich.

Současnou dobu charakterizuje krátkodobá epizoda s erotickým klubem přímo v jejich domě, jóga či nové vegetariánské a čínské restaurace. A hlavně rostoucí pestrost etnického složení obyvatel, kdy Ukrajinci a Vietnamci nahradili Židy, o které Vinohrady z velké části přišly za nacistické okupace: „Dík pádící technice je naše zeměkoule menší a menší… Lidé se po ní budou pohybovat sem a tam a budou se navzájem mísit – jako se mísí těsto v míse… Když se zvolí a dodrží správný postup, pak nás čeká ta nadýchaná bábovka, která má v sobě celou řadu příchutí a vůní ze všech koutů světa, tvořících dokonalou harmonii.“

Gröbův ráj na zemi

Existují knihy, které historii pražských Vinohrad pojednávají originálněji, jako historický román Marka Tomana Neptunova jeskyně, v níž je vypravěčem oživlá socha Neptuna z vinohradského parku Grébovka (Havlíčkovy sady). Ten začíná v druhé půlce 19. století, kdy německý podnikatel Moritz Gröbe plánoval stavbu své vily, již s přilehlým parkem přirovnával k „ráji na zemi“, a sahá až do současnosti.

Nedá se tvrdit, že by všechny části knihy Hany Lamkové byly stejně vydařené. Když necháme stranou to, že vyprávěné životní osudy některých hrdinů vlastně s Vinohrady souvisí jen málo, někdy se bohužel uchyluje k poněkud příliš lidovým, otřepaným přirovnáním či narážkám, které prozrazují, že pro některé dimenze lidského života nemá příliš pochopení: „Původními vinaři byli prý mniši. Co taky v tom celibátu dělat než myslet na víno?“ I když ale její vyprávění není (alespoň pro mne) „strhující“, jak slibuje oficiální anotace, i tak se v něm dají najít pasáže poutavě líčící proměny mentality v rámci jednoho městského mikrokosmu. Multikulturní aspekt knihy může působit poněkud nedůvěryhodně (a v závěru až falešně optimisticky: dokonalá harmonie je utopická). Zato její ekologický rozměr je mnohem realističtější a přesvědčivější. A přitom neméně aktuální. 

Jemné tlapičky čolků a šedý mor na Vinohradech

Ulrich Lüke je katolický kněz, který současně vystudoval i biologii. Je autorem několika knih o evoluci z hlediska teologa. Jedna z nich nyní vyšla také česky. Vychází mimo jiné z toho, že už takzvaný neandertálec (Homo sapiens neanderthalensis) vykazoval rysy náboženského chování. Možná byl podle něj „člověkem moudrým, protože náboženským, a náboženským, protože moudrým“. To, že už naši dávní předci pohřbívali mrtvé, vnímá Lüke jako důsledek jejich „oduševnění“. A další krok v jeho argumentaci spočívá v tom, že pojem lidské duše se dá „opsat jako osobní vztah k Bohu“. Lükemu není možné upřít vynalézavost, s níž do svého výkladu, když se mu to hodí, zapojuje i citáty zcela necírkevních autorů. Pro toho, kdo nesdílí jeho teistický přístup ke světu, ale kniha asi navzdory vší výmluvnosti nebude přesvědčivá. 

Jemné tlapičky čolků a šedý mor na Vinohradech

V Česku máme několik významných kopců, kolem kterých vznikala řada pověstí, například o zakladateli kmene Čechů (Říp) nebo o bájném vojsku, které jednou vyjede Čechům na pomoc (Blaník). A pak jsou zde hory jako Sněžka či nejvyšší hora Moravy Praděd, které byly v české kolektivní paměti zprvu zakotveny méně. O Pradědu díky etnografovi Matěji Matelovi nedávno vyšla první samostatná česká kniha, která seznamuje se stejnojmenným mytickým duchem této hory, prvními tamními návštěvníky či obyvateli (dřevorubci, hledači zlata nebo pastýři) i s boomem turistického ruchu. Přibližuje i texty literátů, kteří se mu věnovali. 

Autor je spolupracovníkem redakce