První dojem se vyloženě nabízí: v současné době, kdy mnohé rodiny ve všeobecné drahotě počítají každou korunu, je zvýšení poplatku za návštěvu pohotovosti z 90 na 200 korun, jak to navrhuje Česká lékařská komora, hodně asociální. K lékaři mimo běžnou pracovní dobu častokrát míří rodiče s malými dětmi, protože mají třeba obavu čekat s nemocným potomkem až do druhého dne na svého obvodního lékaře. A tito rodiče by si teď měli výrazně připlatit.

Jenže tak jednoduché to není. V početné skupině pacientů, kteří skutečně potřebují rychlou pomoc, je také nemálo těch, kteří z nejrůznějších důvodů vyrazí raději večer na pohotovost. Nevědomky, ale i úmyslně, protože to je tak pro ně pohodlnější.

Právě na ty míří poplatek, v jehož názvu je regulační. Má regulovat počet pacientů na pohotovosti, kdy specialisté v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních mnohdy nevědí, co dříve. Jenže 90 korun regulační roli v mnoha případech už dávno neplní.

A teď se na to podívejme ještě z jiné strany. Placení devadesátikorunového poplatku je mnohdy hodně nedůstojné. Stává se, že se zdravotnický personál napřed příchozího zeptá, jestli má papírek od uhrazené „daně“ za pohotovost, a až pak ho zajímá, co pacienta vlastně trápí.

Zdražení z 90 na 200 korun je navíc přece jen hodně velký skok. Ale možná to je taktika České lékařské komory: raději si řekneme o víc, aby nám schválili alespoň něco, i když výsledná částka bude nakonec výrazně pod dvěma stovkami. 

Ostatně vzpomeňme si na to, jaký poprask a jak radikální odmítnutí vyvolal na politické scéně návrh České televize a Českého rozhlasu, aby se koncesionářský poplatek zvýšil o 15 korun. Ano, o 15 korun, nikoli o 110 jako ve zdravotnictví.

Samozřejmě že na pohotovost nejezdíme denně a složenka za televizi a rozhlas se platí každý měsíc. I tak ale platí, že i kdyby vláda kývla na zvýšení poplatku za návštěvu pohotovosti z 90 na 200 korun, finanční problémy českého zdravotnictví to stejně nevyřeší.