Šedesátiprocentní přirážka uplatňovaná v příštích třech letech u mimořádných příjmů vybraných firem v elektrárenství, těžbě a zpracování energetických surovin a v bankovnictví totiž posunuje celkové mezní zdanění jejich příjmu i z mezinárodního hlediska velmi vysoko.

Lafferova křivka neříká nic jiného, než že s daňovou sazbou to lze i přehnat: příliš chamtivý výběrčí ji může nastavit tak vysoko, až nakonec bude při pohledu na výsledek zklamán. Pokud by byla cílem maximalizace daňového výnosu, bylo by rozumnější nastavit přirážku podstatně nižší, avšak plošnou, ne se zaměřit na pár velkých společností z několika oborů, které zaujaly oko těch, kteří zdaňují nebo jim radí.

Dočasnou přirážku k dani ze zisku, aplikovanou na zisky překračující obvyklou úroveň za několikaleté předchozí období, je možné konstruovat různě. Můžete ji očistit o inflační vývoj, neboť zavedení přirážky v sobě – zvlášť v dobách skokového vzestupu cen – jinak obsahuje také „inflační složku“, kdy reálné zisky stagnují, nebo dokonce klesají, ale přesto jsou daněny.

Je dost pravděpodobné, že se to může stát i v Česku, kde něco na způsob indexace minulých zisků existuje (průměrné zisky za roky 2018–2021 jsou upraveny koeficientem 1,2), ale k budoucí inflaci se nepřihlíží.

Nešlo by to trochu chytřeji?

Sofistikovanější pokus, který by měl smysl v případě, že správce daně chce být „férový“ a uvažuje trochu nadčasově, by přihlédl k rentabilitě kapitálu a danil by přirážkou pouze tu část zisků, které ji překračují. Budete překvapeni, ale u nás existují veřejně dostupné statistiky, z nichž je možné toto porovnání udělat, ať již z dílny Českého statistického úřadu, nebo ministerstva průmyslu a obchodu, případně České národní banky.

Netrvá ani pět minut, než ze dvou oficiálních databází zjistíte, že například v letech 2014–2020 byla v odvětví dřevozpracujícího průmyslu nebo v oděvním průmyslu průměrná výnosnost kapitálu konzistentně vyšší než u velkých bank. Jsem si naprosto jist, že se drobným rozdílem mezi rentabilitou kapitálu a masou zisku vynálezci „windfallu v českém provedení“ netrápili ani pikosekundu. Zkrátka šli tam, kde se počítá v miliardách a kde významná část voličstva postižené plátce nepolituje.

Hodně daleko od Lafferova optima

Netvrdím, že by plošný windfall, uvalený na všechny korporace od jisté výše zisku, jejichž rentabilita je nadprůměrná, byl populární, ale byl by alespoň „barvoslepý“, a v tom smyslu tedy spravedlivý. Počítat, kde leží sazba, která má Lafferovo výnosové optimum, není jednoduché, ale solidně zpracované výzkumy, opírající se o pokročilé ekonometrické metody, dlouhou časovou řadu u velkého počtu zemí a ohromné datové soubory, vycházely někde v rozmezí 30 až 35 procent. Tedy mnohem výše, než je našich devatenáct procent, ale také mnohem méně, než kolik je náš „windfall“. Koncepčně je windfall uchopen špatně a není divu, že ta nejmobilnější část byznysu dotčených subjektů už ohlásila odchod (EP Commodities z Energetického a průmyslového holdingu Daniela Křetínského). Existují na to hezká česká přísloví, co se stane těm, kdo chtějí všechno.

Příště možná lépe

Existuje spousta mezinárodních studií, které se zabývají podobnou situací, v jaké se Česko momentálně ocitá. Na jedné straně potřebují politici kompenzovat výdaje domácnostem (i podnikům) postiženým skokovým nárůstem cen, na straně druhé dumají nad tím, jak to udělat, aby husa neodlétla ještě před oškubáním a udržely se veřejné finance pod kontrolou.

Státy, které to zvládly dobře, předně hovoří s voliči jako s dospělými inteligentními tvory, kteří jsou schopni plánovat v delším časovém horizontu a dokážou pochopit logický argument. Nezbývá než na to sázet, v opačném případě čelíme volbě, která není pokračování dobrého života v české kotlině nakloněna.

Nemusíte být bůhvíjaký odborník na politickou ekonomii veřejných rozpočtů, aby bylo zřejmé, že vyhrabávat se z problémů vyžaduje jemnou ruku a zdravý rozum. Budiž řečeno jednoznačně, že vždy a všude úspěšné příklady vybírání rozpočtové zatáčky zahrnovaly kombinaci opatření na výdajové a příjmové straně.

Miroslav Zámečník

Na straně příjmů jsou omezení jasná – příliš vysoké daňové břemeno odrazuje investory, snižuje atraktivitu nejen podnikání, ale i aktivního hledání lépe placených příležitostí. Platí to pro lidi i pro firmy. A podnikatelský talent je mimořádně vzácná komodita.

Momentálně jsme nalevo od vrcholu Lafferovy křivky v případě přímých daní (firem i osob), natožpak majetkových, ale zrovna tak jsme napravo od ní u sociálních daní, jimž říkáme pojistné. Útěk do švarcsystému, který je paradoxně dále podněcován, budiž důkazem. Vrcholem hitparády v zemi, která má problémy s rostoucím deficitem důchodového účtu, jsou stimuly k předčasnému důchodu, se kterým radí ministerstvo práce a sociálních věcí.

Opatrně s úsporami ve veřejném sektoru

„Brain drain“ je dán především finanční a životní perspektivou a není dobré podceňovat dopad migrace v důsledku pociťovaného nebo jen hrozícího poklesu kvality života. Česko bylo v regionu dosud velmi šťastnou výjimkou a migračním cílem s aktivním saldem. Jen aby to vydrželo. Nejdřív přijdete o ty, kteří jsou nejmobilnější a mají nejvyšší náklady obětované příležitosti, protože mohou jinam. Čímž je také řečeno, kde a na kom se dá šetřit a kde se dá naopak kasírovat.

Miroslav Zámečník

Nehledejte nějakou hlubší vnitřní logiku v tom, proč by například plat lékaře pracujícího pro zdravotnické zařízení s veřejným zřizovatelem měl být zrovna na trojnásobku průměrné mzdy. Ale vyjednávací pozice profesí, po kterých je vysoká poptávka, ať již doma, nebo v zahraničí, bude vždycky silná. Z toho také vyplývá, že když ve veřejném sektoru musíte dělat úspory na celkové platové obálce, nesmíte při tom ohrozit úroveň veřejných služeb. A jejich úroveň a kvalita života obecně jsou důležitější než nějaké daně, má smysl si za ně zaplatit, když cena–výkon odpovídají.

Politickým evergreenem je snižování počtu úředníků, kteří jsou nemilovaní, ale pro dobré fungování státu a jeho institucí jsou (jako živočišný druh, ne jako masa jedinců) absolutně nepostradatelní. Předpokladem efektivních úspor je „kompetentní řezník“, který umí posoudit, kde se má a může řezat a kde naopak potřebujete přidat. Kdo má v plánu blbě buzerovat, dosáhne leda toho, že odejdou ti, kteří to nemají zapotřebí snášet. Když některé lidi poslouchám, tak se předem bojím výsledku: krátkodobých úspor a dalšího zhoršování kvality institucí, za něž zaplatíme i s úrokem.