Půvabná blondýnka s cizokrajným přízvukem, hotelový pokoj a drink. Snad se nelze divit starci, že neodhadl situaci správně; ulehl na postel na záda a začal se přehrabovat v rozkroku. V tu chvíli spadla klec: hotelový pokoj sledovaly filmové kamery, z domnělé kazašské novinářky se vyklubala bulharská herečka Maria Bakalovová a stařec na posteli vysvětloval, že si jen zastrkoval košili do kalhot. Rudy Giuliani, osobní právník prezidenta Donalda Trumpa, právě nedobrovolně obsadil jednu z hlavních rolí nového filmu, jejž natáčel komik Sacha Baron Cohen.

Vydání filmu bylo pečlivě načasováno na dva týdny před koncem americké kampaně před prezidentskými volbami; Cohen se nijak netajil tím, že chce poškodit vyhlídky prezidenta Trumpa na znovuzvolení. Že k tomu posloužil právě Giuliani jako nejslabší místo Trumpova týmu, není náhoda.

Pro šestasedmdesátiletého Giulianiho to bylo nejčerstvější z řady ponížení, jichž se na závěr bohaté a úspěšné kariéry dočkal. Muž, jenž se celý život ucházel o uznání stejně naléhavě jako o moc samotnou, se stal terčem všeobecného posměchu. Cesta někdejšího starosty, hrdiny 11. září a nadějného prezidentského kandidáta až do politického předpeklí je na jedné straně osobní tragédií a na straně druhé mrazivým svědectvím o americké demokracii 21. století.

Mafiánský synek

Rudolph William Louis Giuliani, po obou rodičích italský imigrant třetí generace, na sebe poprvé upozornil v 70. letech na ministerstvu spravedlnosti. Dostal tehdy na starost výslech demokratického kongresmana Bertrama Podella, jenž se dostal do maléru kvůli úplatkům. Čerstvý třicátník a v soudní síni de facto nováček Giuliani vedl křížový výslech tak agresivně, že se kongresman po chvíli raději přiznal, než by to dál snášel.

Takto vydobyté renomé (a fakt, že přestoupil z Demokratické strany k republikánům) zužitkoval Giuliani za administrativy Ronalda Reagana, kdy sloužil mimo jiné jako státní návladní pro New York. Tehdy se proslavil procesy s italskými mafiány. Jeho okolí to vnímalo jako svého druhu pikanterii, protože Giulianiho otec Harold sám pracoval jako vymahač pro brooklynského bosse Lea D’Avanza.

Giuliani však měl výsledky a jeho reputace člověka, který je schopen poradit si se zločinci, mu na začátku 90. let posloužila při volbách newyorského starosty. Dbal přitom úzkostlivě na čistotu vlastní pověsti. Časopis Rolling Stone letos odněkud vyhrabal historku, jak jej kampaň zavedla do hotelu Plaza, jejž vlastnil Donald Trump. Budoucí starosta si všiml, že majitel je přítomen, a upozornil své lidi, že se Trump pokusí zaplatit jejich účet – a ať mu to v žádném případě nedovolí. Jak řekl, tak se i stalo. „Jednal s Trumpem se zjevným despektem,“ vzpomíná jeden ze zdrojů Rolling Stone.

Jako starosta proslul v 90. letech tažením proti pouliční násilné kriminalitě, jež tehdy New York sužovala. Podařilo se mu skutečně snížit počet vražd, ačkoli mu kritici vyčítali, že dal příliš volnou ruku policistům.

Americký starosta

Jeho velká chvíle přišla 11. září 2001. V prvních hodinách po útoku, kdy se prezident George W. Bush skrýval kdesi na Středozápadě v atomovém úkrytu, byl Giuliani vidět a slyšet tak, jak to Newyorčané potřebovali. Jeho tón („My to zvládneme, my jsme New York.“) spolu s dobrou organizací záchranných prací a stejně dobrým PR mu vynesly neoficiální titul „starosta Ameriky“ – jednou jej tak počastovala televizní bavička Oprah Winfreyová a už mu to zůstalo. Časopis Time jej vyhlásil osobností roku a britská královna Alžběta jej pasovala na čestného rytíře (na rozdíl od rytíře běžného, jímž může být pouze britský občan).

Giuliani se však překvapivě rozhodl politický kapitál nezúročit a místo toho začal vydělávat peníze. Založil si poradenskou firmu Giuliani & Partners (a koketoval i s investičním bankovnictvím), která sbírala zakázky tam, kde byly peníze, od farmaceutických firem až po Katar a Ukrajinu.

Proč namísto toho Giuliani nepokračoval v našlápnuté politické kariéře, je otázka, na kterou neznáme spolehlivou odpověď. Naznačují ji nejmenovaní Giulianiho spolupracovníci z té doby: potkal svoji budoucí třetí manželku, o 11 let mladší Judith Nathanovou, jež po New Yorku proslula coby žena velmi nákladného vkusu. „Už nikdy to nebyl ten starý Rudy,“ cituje jednoho takového anonymního kolegu britský The Guardian. Asi by to potvrdila i jeho druhá manželka Donna Hanoverová, s níž strávil 14 let, a pak jí přes noviny vzkázal, že jejich manželství je u konce.

Tři slova ve větě

V roce 2007 se Giuliani rozhodl, že je správný čas na politický návrat. Jenže dvakrát neoslovíš stejného voliče: zájem veřejnosti tehdy pohltily ekonomické trable globální finanční krize a Giulianiho zásluhy z 11. září rázem zestárly. Ačkoli primárky odstartoval se 46 procenty podpory jako favorit republikánské nominace, nedařilo se mu. „Umí říct v každé větě jen tři slova: podstatné jméno, sloveso a jedenáctéhozáří,“ říkal tehdy jeden z jeho potenciálních demokratických protivníků; jmenoval se Joe Biden. Giuliani v primárkách utratil 59 milionů dolarů a získal hlas jediného delegáta. 

Stáhl se tedy znovu a dobře vydělával – ale politika mu scházela. „Přiznám se, že mi chybělo, když jsem nebyl v televizi,“ řekl letos deníku The Washington Post. Vzpomněl si na něho Steve Bannon, jedna z hlavních postav prezidentské kampaně Donalda Trumpa. Muž, od něhož si před lety Giuliani nenechal koupit snídani, najednou držel klíč k jediným dveřím do vysoké politiky. „Nejsem si jistý, jestli by Trump byl prezidentem bez Rudyho. Byl jako medojed, úplně sral na riziko,“ cituje Rolling Stone Bannona i s jeho typicky uvolněným vyjadřováním. (Pro ty z vás, kdo nejste zoology: Medojed je zvíře podobné jezevci, které dokáže zahnat lva; když na něho pošlete svého vlčáka, můžete se se psem rozloučit.)

Jenže Giuliani nevedl kampaň zadarmo. Chtěl být ministrem zahraničí, nic míň. Když mu Trump nabídl nižší funkci, odmítl. Znovu to pro něho vypadalo na politický důchod – až do loňska, kdy Trump potřeboval odvést špinavou práci na Ukrajině. Byl to Giuliani, kdo přišel s nápadem využít (samo o sobě dost nevkusné) angažmá Huntera Bidena v ukrajinské energetické firmě Burisma k vytvoření megaaféry. Jak napsaly newyorské Timesy, Giuliani najednou jel v podniku s lidmi, které dřív posílal do vězení. Podřízení Trumpa varovali, že je to „časovaná bomba, která nás smete všechny“, ale medojed se nedal a Trump mu věřil.

A pak přišla půvabná Bulharka a s ní trapas, který by v jiné době odrovnal celou kampaň. Jenže co zmůže stud tváří v tvář tandemu Trump–Giuliani, dvou mužů, kteří vědí, že hrají o všechno? Pramálo. 

Těsně po volbách spočívala Trumpova jediná – teoretická – naděje na vítězství v zužitkování měsíců pečlivé právnické přípravy na zpochybnění hlasování a oddalování konečného výsledku. To odpovídá Trumpově praxi z byznysu: nikdy nepřiznat prohru a útok je vždy lepší než obrana. I když to nepovede rovnou k soudnímu úspěchu, třeba se nějaká možnost naskytne cestou.

Osamělý podzim

Jenže v tu chvíli znovu zaúřadoval Giuliani. Aniž by komukoli cokoli řekl, svolal tiskovku na periferii Filadelfie (mezi nevěstinec a krematorium, snad aby se to dobře hledalo). Tam ze sebe vychrlil snůšku vzájemně se popírajících konspiračních teorií, podle nichž demokraté Trumpovi vítězství sprostě ukradli. Polovina právnického supertýmu, jejž Trumpovi lidé dávali v různých státech dohromady, se po tomto výstupu práce pro Trumpa zřekla.

Jak zareagoval prezident? Jak byste čekali: Jmenoval Giulianiho šéfem své právní kampaně. Na její výsledek si budeme ještě muset počkat týdny, možná i měsíce. Lze předpokládat, že to budou poslední týdny či měsíce Giulianiho kariéry. Ten mezitím opustil svoji firmu; Judith Nathanová se s ním rozvedla již loni. Podzim medojedových dnů nejspíš bude osamělejší, než si kdykoli dokázal představit.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.