Dezinformační scéna se za poslední roky neuvěřitelně rozrostla a vyvinula. A politici v celé Evropě poznali, jak nebezpečná je pro západní demokratické systémy hybridní válka režírovaná Kremlem. Jak se proti dezinformačním kampaním bránit? „Účinná obrana se stále hledá. Je téměř jisté, že to nebude jen jedna zázračná medicína, ale celý mix opatření,“ říká jeden z mluvčích Českých elfů Vít Kučík.

Jedno z prvních výrazných ovlivnění naší vnitropolitické diskuse skrytě ze zahraničí se týkalo umístění protiraketového radaru v Brdech. Tam byla ruská influence zřejmá. Rusové měli pocit, že to jde výrazně proti jejich vojenským zájmům, proto nejspíš. 

Před takovými deseti dvanácti lety nebylo proruské cítění v kyberprostoru nijak masivně přítomno. Tehdy vše začínalo, trollí farmy, jako ta Prigožinova v Petrohradu (Jevgenij Prigožin, přezdívaný Putinův šéfkuchař, je ruský oligarcha, který má blízko ke kremelskému diktátorovi Vladimiru Putinovi; založil žoldnéřskou Wagnerovu skupinu, která bojuje proti Ukrajině, pozn. red.), musely českou diskusi ovlivňovat pomocí česky mluvících Rusů z Ruska. Byla tam spousta chyb, dalo se vysledovat, kdy jim končí nebo se střídají směny. Na druhé straně tomu nikdo ani nevěřil, nikdo na Západě nebyl ostražitý. Rusko bylo považováno v podstatě za západní stát jen s trochu svébytnější příchutí, měli vás za blázna a konspirátora, pokud jste ten dojem kazil. 

V následujících letech se jim podařilo vybudovat významnou pátou kolonu z našich domácích nespokojenců, která proruské narativy už sama kreativně doplňuje a šíří a z Ruska si bere pravidelně už jen volnou inspiraci k aktuálním událostem. Navíc dochází i k technickému pokroku, především automatizaci, takže někdejší ruční práci desítek trollů na směny dnes zastane jeden softwarový robot s umělou inteligencí. Když je dobře nastaven, v celodenním nonstop režimu vám zaplaví diskuse široko daleko a od živých „vlastenců“ jej prakticky nerozeznáte. 

Jejich skrytost. Že se tady přeme o migranty nebo vakcíny, ale jejich zadavatele vůbec migranti ani vakcíny nezajímají, jde jim o to, že se stále více přeme, že sekundárně ztrácíme důvěru ve vládu a systém, v západní hodnoty, tedy to, co si při těch přenicích ani neuvědomujeme. My všichni si myslíme, že jsme ta chytřejší menšina, že propaganda oblafne ty druhé, hloupější, my máme vlastní zdravý rozum, na nás si nepřijdou – já to umím prokouknout! Přitom dobrou dezinformační kampaň nemá jednotlivec nikdy šanci odhalit, i kdyby byl sebechytřejší. Neskládá se totiž z okatých lží, ale ze všedních informací, které jen dlouhodobě kapou jedním směrem. 

To upřímně řečeno s určitostí ještě nevíme, účinná obrana se stále hledá. Je téměř jisté, že to nebude jen jedna zázračná medicína, ale celý mix opatření, který by měl zvyšovat rezistenci populace vůči toxickým dezinformacím a nepřátelské propagandě a zároveň ji trochu tlumit. Tento mix bude obsahovat prvky jako vzdělávání v mediální gramotnosti na školách, efektivní strategickou komunikaci vlády a institucí, společenskou diskusi o zpřesnění hranic mezi přípustným a nepřípustným v kyberprostoru a podobně. 

Většinou se to dá jen odhadovat. Třeba v britském hlasování o brexitu byla prokazatelně ruská stopa a peníze na straně zastánců odchodu z Evropské unie. Kolik procent populace to ale nakonec ovlivnilo, zda to bylo zanedbatelné, nebo onen pověstný jazýček na vahách, přesně nikdo nezměří. U nás se zase objevila ruská stopa ve vyvolávání nesouhlasu se stavbou amerického radaru v Brdech.

Evidentně přispěla k výsledku, kdy se část veřejnosti začala hlasitě stavět proti. Kvantifikovat to je ale těžké. Na druhé straně i bez exaktní kvantifikace to významný efekt má, jinak by do toho zahraniční entity typu Ruska soustavně neinvestovaly. Je zřejmé, že dezinformační kampaně jsou oproti svým výsledkům velmi levné. Levnější než jiné cesty. 

Když jsme zhruba před pěti lety začínali, smáli se nám, že „vidíme ruského agenta za každým rohem“. Nyní se nikdo nesměje, hlavní trouby ruské režimní propagandy typu Sputniku mají na území Evropské unie utrum. A že Rusko vede aktivně proti Západu hybridní operace, je vážně přijímaný fakt. Když jsme tehdy razili termíny jako dezinformace a dezinformační kampaň, měli nás za paranoiky. Po zkušenostech s covidem, kdy vláda sehnala horko těžko vakcíny, aby pak s nesmírným překvapením zjistila, že se čtvrtina populace odmítá očkovat pod vlivem absurdních zkazek odněkud z internetu, se nyní vymýšlí „program na boj s dezinformacemi“ – a to všichni, od škol přes ministerstva až po vládu. Problém se skloňuje každý den, píší o něm všechna média. To je přece velký pokrok. A také náš úspěch, protože jsme byli mezi prvními, kteří na tento problém ukázali. 

Vytvořili jsme například jedinečnou databázi dezinformačních mailů, v níž je na dvacet tisíc unikátních textů. To nemá v Evropě obdoby. Dělají na ni výzkumy a disertační práce akademici z univerzit od Česka až po Spojené státy. Naše data a reporty oceňují bezpečnostní složky, které na něco podobného buď nemají kapacitu, nebo ji teprve budují. To vše by se jistě dalo nazvat úspěchem. Ale naše cesta zdaleka nekončí.

Řádově stovky, ale to není důležité, důležitá je práce, kterou za sebou vidíme. Co se motivace týče, to je fenomén – všichni to děláme zadarmo. Je mezi námi něco, co vnímám jako atmosféru původního, čistého vlastenectví, něco, co panovalo kdysi mezi legionáři nebo při mobilizaci v roce 1938. Touha a nadšení něčím osobně přispět vlasti, která čelí ohrožení zvnějšku. Tak jsme vnímali ruské dezinformační kampaně v roce 2018, které létaly bez povšimnutí českým kyberprostorem, budovaly si pozice a nikdo si toho nevšímal, nic s tím nedělal. 

Asi to, že jsme přerostli své litevské vzory a stali se nejrobustnější organizací svého druhu ve střední a východní Evropě. V žádné jiné zemi nemají elfové takový vliv a výsledky. I v současné válečné době se ukazuje na mnoha frontách, zejména v pomoci napadené Ukrajině, ale nejen tam, že Česko je silná a schopná země, která dokáže překvapit, a že má i v evropském měřítku co nabídnout.