Válka bývá pohříchu nejlepším inovátorem a tato válka není jiná. Klíčové téma současnosti, schopnost člověka vytěžit technologické výhody na maximum jejich funkční integrací do systémů stávajících, v ní zažívá ostrou zkoušku – stejně jako zpětný odraz proměny těchto procesů na lidské konání. Některé kontury budoucí reality už se začaly rýsovat.

1) Nejistý svět. Nepředvídatelné a bleskurychlé změny budou hrát stále větší roli ve všech oblastech existence, přírodními katastrofami počínaje a dopady technologického propojení světa konče. „Nejdůležitější lekcí války na Ukrajině je selhání lineárního myšlení,“ píše Liana Fixová z americké Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Jako příklad uvádí předpoklad, že ruský útok na Ukrajinu povede k rychlému vojenskému vítězství.

Zdá se tedy, že abychom uměli na rychlé nepředvídané změny účinně reagovat, je třeba omezit takové lineární, doktrinární, ideologické myšlení na minimum; vzorec včera naučený může být již zítra neplatný. Pro lídry – politické, vojenské i korporátní – to bude znamenat nutnost rozhodovat se na základě méně úplných informací než dosud.

To zase nevyhnutelně zvýší rizikovost takového rozhodování. A na zvýšené riziko bude stejně nevyhnutelně třeba reagovat posílením pojistek. V případě bezpečnosti se to projeví nejdříve větším objemem zbrojních nákupů. Život se zase o něco prodraží.

Daniel Deyl

2) Jak se vede válka. Povaha války se nikdy nemění, ale mění se její jednotlivé charakteristiky, píše pro týdeník The Economist britský generál sir Richard Barrons. Ona neměnná povaha pak funguje podle vzorce, jejž načrtl někdejší americký velitel sil v Iráku i Afghánistánu (a pozdější šéf CIA) David Petraeus. Aby byli strategičtí lídři úspěšní, musí podle něho správně plnit čtyři úkoly: uspořádat své určující myšlenky a formulovat jakousi zastřešující strategii; efektivně tyto myšlenky sdělovat všem zúčastněným stranám; dohlížet na jejich důslednou realizaci; a nebát se tyto myšlenky zdokonalovat. Z tohoto zorného úhlu se jeví pružnost jako základní strategická výhoda.

Proměnné faktory jsou složitější. Kdo si myslel, že kyberzbraně nahradí dělostřelectvo, tanky a pěchotu, bude zklamán. „Tanky mohou samozřejmě stále vyhrávat vítězství v bitvách nablízko. Přesné technologie však nabízejí schopnost zničit hlavní zbraně, logistiku i týl nepřítele ještě před začátkem bitvy nablízko,“ píše generál Barrons. Požadavek přesnosti je podle něho tak důležitou novou charakteristikou války, že může rozhodnout o výsledku na Ukrajině. Vítězem válek v blízké budoucnosti bude ten, kdo – na ryze vojenské rovině – vyhraje závod o levné a přesné technologie a jejich integraci do tradičních těžkotonážních struktur. Improvizovaná internetová navigace vojenské techniky pomocí Starlinku (než ji Elon Musk zatrhl) je příkladem takové inovace. V příští válce už bude samozřejmostí.

Toto hodnocení však nebere v potaz širší faktory, jako je mobilizace veřejného mínění. Joe Biden se rozhodl těsně před invazí publikovat některé výsledky práce zpravodajských služeb o načasování prvního ruského úderu, čímž pozici Moskvy oslabil. Takový způsob informační války znamenal svého druhu inovaci, kterou aktéři bojů příštích do svého arzenálu jistě rádi zakomponují.

Profimedia.cz

3) Jaderný poker. „Pro všechny by byla katastrofa, kdyby ruské jaderné vydírání uspělo. Pokud kterýkoli jaderný stát může nutit ostatní k čemukoli odkazem na své jaderné zbraně, pak se zahraniční politika jakéhokoli druhu stane nemožnou, nejaderné státy budou muset vždy ustoupit a jaderné státy budou řídit svět,“ píše americký historik Timothy Snyder ve svém válečném bulletinu. Pokud bude ruské jaderné vydírání úspěšné, můžeme po­dle něho očekávat další jaderné vydírání nejen ze strany Ruska, nýbrž i ze strany dalších jaderných mocností. Proto by i další země začaly jaderné zbraně vyrábět, aby mohly případnému budoucímu vydírání vzdorovat. Vítězství Ukrajiny by tak snížilo riziko jaderného konfliktu už jen tím, že by dokázalo, že jaderné vydírání nefunguje.

4) Čína. Již dnes lze říci, že ukrajinský odpor a jeho mezinárodní podpora zkomplikovaly cestu všem potenciálním agresorům, kteří se domnívali, že prostá vojenská převaha je v případném střetu zárukou úspěchu (a je tudíž silnou vyjednávací zbraní). To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že zkušenost z rusko-ukrajinského konfliktu funguje i obráceně: dostatečně vyspělý potenciální agresor bude mít zájem poučit se z chyb Putinova tažení pro podobně asymetrický konflikt.

Takový agresor je dnes na světě jediný: Čína. Její vojenská převaha nad nejpravděpodobnější obětí agrese, Tchaj-wanem, je podobně citelná jako ruská převaha nad Ukrajinou. Jak tomu čelit?

Pokud bude zřejmé, že cena za útok na Tchaj-wan podstatně přesáhne případný ekonomický i politický zisk, čínské vedení bude váhat. Jak to zařídit, aby cena byla tak vysoká? Nemáme na to v tuto chvíli žádný přesný návod, ale těžko si představit, že by cesta vedla jinudy než přes důslednou mezinárodní spolupráci. Pokud dnes vidíme, že Američané posilují a modernizují svoji vojenskou přítomnost na Filipínách, je to krok právě takovým směrem.

Ona spolupráce – ekonomická, diplomatická, vojenská – však bude vyžadovat pozměněná pravidla. Stav, za něhož jediný Viktor Orbán může držet pod krkem veškerá rozhodnutí jak Severoatlantické aliance, tak Evropské unie, je luxus, který si aktéři budoucích konfliktů nebudou moci dovolit .

Klíčovým slovem je znovu pružnost. Jestliže za studené války byly symboly rozdělení světa pomyslná železná opona a fyzická zeď v Berlíně, zítra by jím měla být pružná síť, v níž bude každé oko nahraditelné.

5) Odvaha. Zní to jako klišé, ale funguje to. „Svoboda je výsadním vlastnictvím těch, kdo najdou odvahu ji bránit,“ říkal již athénský státník Periklés. A z druhé strany: „Svoboda neznamená prostě přemoci Rusy. Znamená vytváření lepších a zajímavějších životů v lepší a zajímavější zemi,“ říká prezident Zelenskyj o dva a půl tisíce let později.

To lze snadno zobecnit. Přijmeme-li svobodu jako prostou absenci pravidel při uspokojování svých potřeb či zálib, pak jsme vydáni na milost každé jednotlivé stížnosti na nedokonalost takového uspořádání. Přijmeme-li ji pokorněji, jako závazek být lepšími, pak máme naději.