Do České republiky proudí davy uprchlíků z Ukrajiny. Jaký dopad to může mít na české školství? Poměrně velký. V pátek 18. března se počet dětských uprchlíků z Ukrajiny odhadoval asi na osmdesát tisíc. To je v podstatě takové číslo, které již překračuje jeden celý ročník na základních školách po celé zemi. Věková struktura dětí je ale samozřejmě různá. Z Ukrajiny prchají maminky s úplně malými dětmi, ale také s předškoláky, žáky základních či středních škol. Je zřejmé, že naše školství stojí před velkou výzvou. A to bez ohledu na to, kolik matek s dětmi z Ukrajiny u nás nakonec zůstane natrvalo.

„Ti lidé jsou ve velmi složité situaci. Potřebují čas na vstřebání traumatických zážitků, které s sebou jejich útěk z domovů nese. Zkusme se do nich ale trochu vcítit. Chtěli bychom se v takové situaci vymykat?“ říká spoluzakladatelka Ředitelské akademie a ředitelka Mateřské školy Dolní Břežany Miluše Vondráková.

Nutné to je. Nejen z toho důvodu, že pro děti je škola významným socializačním prvkem a jakýmsi přístavem bezpečí v jejich situaci a také místem, kam patří, což nutně potřebují cítit. Důležité to je rovněž z legislativních důvodů. Jakmile ukrajinské rodiny vstoupí na území České republiky, vztahují se na ně naše zákony. A podle těch musí dítě, které spadá do režimu povinného vzdělávání – což je to v posledním ročníku předškolního vzdělávání a dále všichni žáci od první do deváté třídy základní školy –, nejpozději do tří měsíců nastoupit do školy. Myslím, že ta lhůta je dostatečná. Ukrajinské rodiny se během nich mohou adaptovat na zdejší podmínky. A také se mohou rozmyslet, zda je pro ně Česko vůbec vhodnou cílovou zemí. Zda se nebudou chtít vrátit, pokud to situace na Ukrajině umožní, případně odcestovat ještě do jiné země, která se jich solidárně ujme. Kvůli této lhůtě se dokonce budou vypisovat i speciální dodatečné zápisy do mateřských a základních škol.

Pokud jde o samotný systém, tedy rozdělení na předškolní, povinnou školní docházku a následně střední a vysoké školy, máme to velmi podobné. Největší bariéra bude pravděpodobně ta jazyková. I když jsou čeština a ukrajinština podobné jazyky, domluva je složitá. Kromě toho by problémem mohla být nemožnost plynulého přestoupení z ukrajinské střední školy na českou. Například gymnazista z Ukrajiny nemůže okamžitě přestoupit na naše gymnázium, aniž by podstoupil rozdílové zkoušky a nostrifikaci dosavadního vzdělání. To legislativa neumožňuje.

Vůbec si to netroufáme odhadovat, protože situace na Ukrajině se mění každým dnem a samozřejmě bude záležet na tom, kdy a kde se Rusko v konfliktu zastaví, z jakých oblastí ještě budou muset lidé prchat. Jenže realitou je, že s nedostatečnými kapacitami třeba v předškolním vzdělávání jsme se v některých regionech Česka potýkali již před ruským napadením Ukrajiny.

To, kdo navštěvuje konkrétní vzdělávací zařízení, v konečném důsledku záleží na jednotlivých zřizovatelích. Ministr školství Petr Gazdík ale již oznámil, že se toho lidé obávat nemají. Pokud již jejich dítě navštěvuje mateřskou školu, bude ji navštěvovat i nadále, a stejně tak nemohou dostávat ukrajinské děti primární přednost před těmi českými. Základním kritériem přijetí k předškolnímu vzdělávání bude i nadále trvalé bydliště a takzvaná spádovost.

Tam se jde nejrychlejší cestou, kterou umožňuje naše legislativa. Pokud to lze, přijímají se na volná místa a tam, kde je to možné, se navyšují kapacity už dnes fungujících mateřských škol. Také se zakládají dětské skupiny. V nich jsou děti v bezpečí a pod dohledem. Matky si mezitím mohou zařídit úřední povinnosti, hledat zaměstnání a podobně.

U nás bohužel, i kdybych sebevíc chtěla, není jediné volné místo. Nad maximální kapacitu, kterou máme schválenou, jít nemohu.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Problémy s kapacitou má zejména hlavní město Praha, prstenec kolem Prahy a pak velká města, jako je Brno či Ostrava. V menších obcích a městech ještě kapacity k umístění dětí jsou. Problém občas bývá s rodiči, kteří často pocházejí z velkých ukrajinských měst. Ti jsou zvyklí na určitý komfort, stoprocentní občanskou vybavenost. Snažíme se jim vysvětlit, že za současné situace to ale nejde jinak než se rozprostřít po celém území Česka. Využít kapacit škol napříč republikou. Co jsem ale slyšela od kolegů, nebývá v tom velký problém. Pokud je pro uprchlíky z Ukrajiny prioritou bezpečí, pak s ohledem na své děti, aby mohly navštěvovat školní zařízení, jsou ochotni ze svých požadavků slevit.

Zčásti jde třeba o navýšení kapacity školy. Dnes platí, že k takovému navýšení potřebujete vyjádření stavebního úřadu a hygieniků. To má ale váhu jen pro ta vzdělávací zařízení, která prostorově mohou nabídnout více míst, jen například z nějakých hygienických důvodů, jako je třeba maximum umyvadel a podobně, k tomu neměla nutné svolení. V případě mateřských škol, jako jsme my, to smysl nemá. My jsme už na samém maximu kapacity, jednoduše řečeno, více dětí se nám sem už prostě nevejde. Zákon dále umožní dodatečné zápisy, o kterých jsme mluvili, a také to, aby ve třídě, v níž jsou všichni žáci cizinci, vyučoval cizinec. A stanovuje nějaké výjimky, jako například to, že nově může škola po dobu nezbytně nutnou zčásti nebo zcela nahradit vzdělávací obsah školního vzdělávacího programu nebo akreditovaného vzdělávacího programu jiným vhodným vzdělávacím obsahem podle potřeb dítěte, žáka nebo studenta.

O tom se hodně psalo. Ráda bych k tomu řekla, že to není žádné kouzelné řešení. Zákon jen nově umožní, aby zápis mohl probíhat i dodatečně v termínu od 1. června 2022 do 15. července 2022. Neboli po té adaptační lhůtě tří měsíců po přijetí uprchlíků, jak jsme o ní hovořili. Platí ale, že pro nás, kteří připravujeme i běžné zápisy v květnu, to příliš neznamená. Očekávám totiž, že ty nejvytíženější lokality se zaplní už v rámci standardní doby zápisů spádovými dětmi.

Na to se v mediálním prostoru bohužel často zapomíná. Že mateřská škola nejsou jen děti a prostory, ale i lidé, kteří se o děti starají a vzdělávají je. Nedostatek pedagogů je ale letitý problém, který se nyní opět zvýrazní. Průměrný věk učitelů je přes padesát let.

Trochu se také obávám, že část aktivních učitelů důchodového věku, kteří poměrně výrazně napomáhají stabilitě našeho školství, tuto zátěž nedokáže akceptovat a rozhodnou se v aktivní práci nepokračovat. Více než kdy jindy bude nutné apelovat na absolventy pedagogických oborů vysokých škol, aby po ukončení studia nastoupili do praxe. Je nutné přemýšlet nejen o jejich motivaci, ale také o efektivnějším způsobu jejich podpory, aby po nástupu do praxe předčasně ze škol neodcházeli, což se bohužel stále děje.

Neexistuje žádná přednost nebo třeba povinnost držet určitý počet míst pro děti z jiných zemí. Jakmile má někdo zařízený trvalý pobyt nebo má prohlášení o místě pobytu, nahlížíme na něj úplně stejně jako na jiné rodiny a děti. Neboli pokud mají Ukrajinci vše vyřízeno, klidně mohou přijít i v řádném termínu zápisu a budou mít stejné startovní podmínky jako jiné děti. Kritéria přijetí pak stanovuje ředitel konkrétní školy v souladu se svým zřizovatelem. Tím hlavním kritériem je spádovost a věk, kdy dítě v posledním ročníku předškolního vzdělávání má z důvodu povinnosti přednost před dětmi mladšími.

Myslím, že na škodu by občas mohla být naše v dobré víře přehnaná snaha pomáhat a někdy i nesprávnou formou. Základem by mělo být pomoc nabídnout, ale samotný výběr, co konkrétně využít a přijmout, by už měl být na samotných Ukrajincích. Je třeba nechat velkou míru aktivity na nich samotných, aby měli jednak možnost cítit, že na svůj život mají i v těchto těžkých situacích nějaký vliv, a také aby zaměstnali své myšlenky i něčím pozitivním a smysluplným. Občas mám pocit, že se z nich ve snaze pomoci za každou cenu snažíme dělat někoho výjimečného v centru pozornosti všech, i když o to sami v tu konkrétní chvíli nestojí. Vysvětlím to.

Ti lidé jsou ve velmi složité situaci. Potřebují čas na vstřebání traumatických zážitků, které s sebou jejich útěk z domovů nese. Zkusme se do nich ale trochu vcítit. Chtěli bychom se v takové situaci vymykat? Myslím, že ne. Jsou to lidé, kteří neutíkají za nějakými benefity, luxusním životem. Kdepak, oni si jen přejí co nejdříve se vrátit zpátky, do nějakého normálu, a především ke svým jistotám, které ze dne na den pozbyli. Chtějí mít střechu nad hlavou, mít co jíst, a zejména být v bezpečí. Být členy komunity, někam patřit. To jim můžeme a měli bychom nabídnout. Pokud o to ale nebudou v tu konkrétní chvíli stát, měli bychom to chápat, je to jejich volba a musíme ji respektovat.

Je to možné, ale nemyslím si, že správné. V této počáteční fázi to ukrajinským dětem pomůže ke stabilizaci jejich rozkolísaného žití, alespoň něco bude „jako dřív“, ale do budoucna opravdu musíme předpokládat, že mnozí z těch žáků a jejich rodičů zde nakonec zůstanou. A z toho důvodu je podle mě lepší cestou, aby se integrovali do našich škol, a to bude možné jedině na základě co nejrychlejšího zvládnutí češtiny. Podporuji, aby zejména zpočátku byly některé předměty vyučovány v ukrajinštině, ale kolik škol takovou možnost dokáže nabídnout?

Ono by totiž ve výsledku takové ukrajinské dítě, které by třeba při hodině zeměpisu poslouchalo český výklad, z takové výuky nic nemělo. Klíčová je podle mého názoru intenzivní výuka českého jazyka. A současně v rámci adaptace například realizovat společné hodiny výtvarné či hudební výchovy s českými dětmi, kde by si ukrajinské děti češtinu prakticky zkoušely při komunikaci se spolužáky prostřednictvím takzvaného vrstevnického učení, které je velmi efektivní. Výuka češtiny by se měla zaměřit především na komunikační úroveň, díky které se děti postupně začlení do komunity spolužáků. Na řadě škol vznikají takzvané vzdělávací skupiny pro ukrajinské žáky, věkové spektrum příchozích je však velmi široké, často po několika z každého ročníku od prvňáků až po z našeho pohledu studenty ve věku šestnácti let. Zde mi zahájení intenzivní výuky češtiny dává největší smysl, protože jsou v tu chvíli všichni bez ohledu na věk na stejné úrovni.

Spousta učitelů ji vnímá jako výzvu a je to podle mě správně. Nedivím se ale ani těm kolegům, kteří jsou už z množství zátěže dost unavení. Z pohledu škol snad nemohla válka přijít v horší čas. Všichni se ještě vzpamatováváme z pandemie covidu-19. Do toho musíme reagovat na obrovské množství změn, se kterými přišlo ministerstvo, kdy v rámci Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ dochází k úpravám rámcových vzdělávacích programů, včetně úprav samotného obsahu výuky. Přicházejí změny v oblasti zařazení a rozvoje digitální kompetence… Opravdu se na nás hrne až příliš věcí. Myslím, že je načase, aby ministerstvo stanovilo postupné prio­rity. Protože jinak to zvládneme jen velmi těžko.

V předškolním vzdělávání jsem se s tím naštěstí nesetkala. Výraznější je to asi na základních a středních školách. A to na těch, které už do té doby neměly zrovna ideální školní klima. Myslím, že se tomu dalo předejít důkladnou prací s dětmi. Teď podléháme trochu davovým tendencím, že vše ruské je špatné. To je ale nesmysl. Ne každý Rus je špatný, stejně jako ne každý Čech je dobrý, tak to prostě v lidském společenství je. Není to o národnosti, ale o konkrétním člověku.

O tom, jak se chová a jaké má názory a postoje. Pokud toto dětem dostatečně vysvětlíte, pochopí, že ruský spolužák za válku opravdu nemůže. Že ji mají na svědomí jiní. Na stranu druhou: občas pozoruji, že děti tématem přehlcujeme. A to nemluvím jen o učitelích, ale zejména o rodičích. Neměli bychom jim válku připomínat každou možnou chvíli. Ničemu tím nepomůžeme, právě naopak. Upevnění pocitu bezpečí směrem k dětem je v těchto dnech důležitou rolí rodičů i učitelů.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

V prvé řadě je nutné zdůraznit, a to je apel zejména na ředitele škol, že škola je z principu apolitickou organizací. Do škol prostě politika nepatří. To, co si myslí jednotlivec, si myslet může a je to jeho právo. Ale jakmile stojím před dětmi jako učitel, má být můj politický názor maximálně v pozadí. Současnou situaci můžeme komentovat na úrovni pohledu na dobro a zlo, na právo a bezpráví, na totalitu a demokracii. Především bychom měli být zdrojem relevantních informací.

Válku nelze hodnotit jinak než negativně, pozitivní je na tomto tématu alespoň to, že jej můžeme využít jako téma v občanské a mediální výchově v rámci učení se pro život. Naším úkolem je pomoci žákům s rozvojem dovedností, jak číst informace, jak je ověřovat, jak a na základě čeho k informacím zaujímat postoj, jakým zdrojům důvěřovat…

Ne. Podle mého názoru toto už na školní půdu nepatří.

Ano. I ve škole pracujeme s tím, co je dobro. A co je zlo. Můžeme definovat, co si pod těmi slovy představujeme. A můžeme zdůvodnit, že zaútočit z pozice síly na jiný stát, který nás ničím neohrožuje, rozhodně není konání dobra. Ale vždy to musíme zasazovat do kontextu, velmi opatrně volit slova. Počítat s tím, jak mohou vyznívat. Rozpoutání války je zlé. Ale to neznamená, že všichni Rusové jsou gauneři, zlí lidé.

Moc hezký manuál připravilo ministerstvo školství, které si za něj podle mě zaslouží pochválit. Nejdůležitější je, abychom o válce mluvili s dítětem přiměřeně jeho věku. Mimochodem, v této souvislosti dochází také k určitému osvěžení slovní zásoby. Protože kdo z nás v poslední době nějak častěji používal slova jako mír? Válka? Neboli máme příležitost k tomu, dát těm slovům správný obsah. Platí, že čím mladší je dítě, tím méně informací by mělo dostat. Více musíme dbát na formulaci toho, že u nás je pro děti bezpečné prostředí. Že v bezpečí jsou tu české, ukrajinské i ruské děti, a že kdo potřebuje pomoc, u nás ji najde.

Lhát bychom neměli. Není ale nic špatného na tom, přiznat se, že to nevíme. Že se snažíme, aby vše bylo v pořádku. Abychom žili dál normálně. Ale nevíme, co se může stát. Občas věci nejsou tak, jak si přejeme. A i to je pro děti cenná zkušenost do života.

Jako selhání dospělých. Nic jiného. Dospělí by si svoje strachy měli nechat pro sebe a popasovat se s nimi mimo dětský svět. 

Miluše Vondráková

• Dlouhodobě se věnuje tématu zavádění inovací ve vzdělávání, opírá se o více než dvacet let učitelských zkušeností.

• Byla projektovou manažerkou v EDUkační LABoratoři a podílela se na přípravě a realizaci projektů Škola dotykem, Školka hrou, Zavádění formativního hodnocení a dalších.

• Na ministerstvu školství se věnovala problematice Dlouhodobých záměrů vzdělávání.

• Podílela se také na přípravě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+.

• Je spoluautorkou metodických příruček Školka hrou a garantkou programů dalšího vzdělávání učitelů.

• Je spoluzakladatelkou Ředitelské akademie, v současné době působí jako ředitelka Mateřské školy Dolní Břežany.