Psal se 20. únor 2014 a ukrajinský euromajdan vrcholil. Kyjevský komplex vládních budov byl obležen demonstranty a obsazen vládními bezpečnostními jednotkami; střílelo se a umírali lidé. Prezident Viktor Janukovyč, jehož rozhodnutí nepřijmout možnost přidruženého členství v Evropské unii vyvolalo několik týdnů předtím lidovou revoluci, večer přijal tři evropské ministry zahraničí: Francouze Laurenta Fabiuse, Němce Franka-Waltera Steinmeiera, dnešního prezidenta, a Poláka Radosława Sikorského. Řeč byla o tom, jakým způsobem zastavit násilí, odvrátit hrozbu krveprolití z rukou Janukovyčem ovládané armády a připustit možnost výměny mocenské garnitury – či alespoň zvrátit prezidentovo nepopulární rozhodnutí.

„Všichni budete mrtví“

Jednání se táhla celou noc. Ráno byl vládní návrh hotov a nastalo druhé kolo jednání. Během něho se ukázalo, že opozice, jež vycítila naději na úspěch, na Janukovyčův plán přistoupit nechce. V tu chvíli se věci chopil Sikorski. Zavřel se s opozicí v jednacím sále; když jej později opouštěl, kamery jej zachytily, jak říká opozičním vůdcům: „Když to nepodpoříte, budete mít stanné právo a armádu. Všichni budete mrtví.“

Opozičníci přijali. (Zanedlouho z nich byli ministři a poté další politické mrtvoly, když se ukázalo, že mají prsty stejně dlouhé jako jejich předchůdci.) Prezident Janukovyč – jemuž plán zaručoval alespoň dočasné setrvání ve funkci – se v rozporu s veškerým očekáváním ještě týž den sebral, odjel autem do Charkova, na Krym a do ruského exilu; v Kyjevě se od té doby neukázal. Ukrajinské drama mělo zanedlouho pokračovat ruským vpádem na Krym, do Luhansku a Doněcku. V Kyjevě od té doby sice vládnou lidé všelijací – boxeři, čokoládoví baroni, televizní komici –, ale nikdo z nich nebyl otevřeně ruským kolaborantem Janukovyčova střihu.

Dnes, téměř o osm let později, je Ukrajina obklíčena ruskými vojáky. Zbytek světa se jen dohaduje o tom, jestli si Vladimir Putin myslí, že je dobrý nápad spustit plnotučnou, velkorysou invazi. Rozhodne se bleskově zdecimovat ukrajinskou infrastrukturu (ta toho ostatně nepotřebuje ke zkáze mnoho), ochromit tak zemi a stáhnout se? Bude chtít Ukrajinu rozštípnout podél Dněpru, na polovinu ruskou a západní?

Nová garnitura?

Nebo si Kreml prostě usmyslí nahradit současnou vládnoucí garnituru prezidenta Volodymyra Zelenského a premiéra Denyse Šmyhala svými lidmi? Britové se domnívají, že ano a že v čele nové vlády či v prezidentském křesle by měl být Jevhenij Murajev, proruský politik (a majitel charkovské lokální televize), který se v posledních volbách ani nedostal do parlamentu.

Britská ministryně zahraničí Liz Trussová řekla, že něco takového nebudou Britové a jejich spojenci tolerovat. Zároveň Británie jako jedna z prvních zemí začala posílat na Ukrajinu zbraně (což je iniciativa, jíž se symbolicky účastní i Česká republika). Touž dobou americký prezident Joe Biden prohlásil, že kvůli „drobnému narušení“ ukrajinských hranic asi Amerika do války s Ruskem nepůjde – ačkoli Spojené státy vyslaly na severovýchod Evropy na osm tisíc vojáků, což není zrovna málo.

Mezitím francouzský prezident Emmanuel Macron navrhl myšlenku zvláštní bezpečnostní dohody Evropské unie s Moskvou. Poslední velký hráč, Německo, má svých starostí dost. Čerstvý spolkový kancléř Olaf Scholz s Putinem mluvil těsně před Vánocemi, vedl s ním „vážný hovor“ a jeho ministryně zahraničí Annalena Baerbocková v Moskvě ujistila Rusy, že stabilita vztahu jejich zemí je prvořadou prioritou. A nakonec se nechali slyšet Scholz a Macron, že „zvažují společnou odpověď“ na případnou ruskou agresi na Ukrajině. Mezitím všichni počítají, kolik Rusko do Evropy přesně dodává plynu – kdyby něco zahaprovalo.

Situace tak v jistém smyslu kopíruje stav z února roku 2014. Nikdo neví, jestli mocný muž vládnoucí azbukou nepustí proti (alespoň nominálně) prozápadním Ukrajincům tanky; Západ neví, jak by měl na takovou eventualitu reagovat; a všichni mají trochu velké oči. Před osmi lety to byli opoziční vůdci, kteří chtěli všechno, nebo nic, dnes je to prezident Zelenskyj, který vsadil na prozápadní kartu způsobem obtížně udržitelným. Jako by chyběl Radek Sikorski, toho času uvrtaný v Bruselu coby europoslanec, jenž měl před půl rokem prezidentovi říci: „Když budeš chtít teď do NATO, budeš zítra mrtvý.“

Ponižující, ale…

Zní to jako fantazie, ale podobný příklad z historie existuje. Před osmdesáti lety se do zdánlivě nemožného boje proti Stalinově armádě pustili Finové. Podstoupili krvavou zimní válku v letech 1939–1940 a vzápětí se pustili do další, která trvala až do září 1944. Během obou konfliktů přišli bezmála o třetinu území, když Karélii na východě země před Stalinem neuhájili. Museli balancovat na hraně kolaborace s Hitlerovým Německem – a rozumní lidé se mohou přít o to, jestli nestáli za ní. Museli přijmout povinnost platit válečné reparace a ponižující mírové podmínky, když prezident Urho Kekkonen po celých 26 let působení ve funkci konzultoval prakticky každý zahraničněpolitický krok s KGB. O vstupu do NATO nemohlo být pochopitelně ani řeči.

Výsledkem však je, že poměry ve Finsku se během studené války ani dnes nijak zásadně neliší od poměrů u geograficky šťastnějších skandinávských sousedů – Švédska a Norska –, kteří se Sověty tak natěsno vyjednávat nemuseli. Finové zůstali ušetřeni zvůle komunistické vlády. Zaplatili za to částí své svobody, ale jejich parlamentní demokracie zůstala zachována stejně jako tržní ekonomika a s nimi ovzduší méně orwellovské než v zemích východního bloku, v němž by je Stalin i jeho následovníci byli rádi viděli. Je to cena, kterou by Finové nejspíš byli ochotni zaplatit znovu, jak vysvítá z faktu, že Kekkonen byl v roce 1981, těsně před svým odstoupením, nejpopulárnějším politikem v zemi.

Profimedia.cz

Bylo by tedy žádoucí takový postup replikovat v případě Ukrajiny? K tomu je zapotřebí zodpovědět několik otázek. Zaprvé, jsou Ukrajinci sami ochotni spokojit se s finským „málem“, nebo jsou skutečně odhodláni jít na krev? Zadruhé, je požadavek neutrality dnešní Ukrajiny pro Alianci méně přijatelný, než byl tentýž požadavek u poválečného Finska? Řekněme na padesát let?

Zatřetí, je Putinova ukrajinská ambicióznost srovnatelná se Stalinovou ve Finsku, a ne-li, v čem se liší? A konečně, existuje někdo, kdo by byl schopen jednat stejně obezřetně a zároveň rozhodně jako finský maršál Gustaf Mannerheim, jenž proti Stalinovi napřed bojoval a poté dohodl pro Finy mír? Populární ruský historik Edvard Radzinskij tvrdí, že Stalinův osobní respekt vůči Mannerheimovi byl jedním z důvodů, proč Skandinávci nakonec ze sovětského sevření víceméně vyklouzli.

Nevábné odpovědi

Odpovědi nejsou úplně optimistické. Ukrajinský prezident Zelenskyj se pustil do tažení směrem k NATO, aniž by měl jakoukoli záruku, že kýžení spojenci jeho zemi pomohou byť o ždibíček více než po anexi Krymu, tedy dohromady nijak.

Vladimir Putin, jak bylo mnohokrát řečeno, hraje nejen o geostrategickou pozici, nýbrž i pro galerie. Tu prominentní tvoří oligarchové, kteří za prezidentem stojí pouze proto, že se díky jeho přízni těší pohádkovým příjmům. Ve chvíli, kdy jeho přízeň zárukou přívalu peněz nebude, je loajalita klíčových sto či sto padesáti byznysmenů věcí spekulace. Zatím však drží. List Moscow Times cituje (anonymně) jednoho takového superpodnikatele, jenž přišel při současném pádu moskevské burzy o miliony, možná desítky milionů dolarů: „Zahraniční politika je mimo náš dosah. Můžeme brblat o daních, ale v takovou chvíli, jaká je dnes, nikdo neřekne ani slovo.“

A nakonec, je při absenci přirozeného amerického vedení k mání někdo, kdo by uměl jednat s dostatečným pouvoirem i autoritou? (Prezident Macron má tu ambici, ale je přece jen Francouz.) Dosud jediný člověk, který něco takového prokázal, sedí v europarlamentu a řeší emise a elektrokoloběžky.