Šestasedmdesátiletý Rodrigo Duterte má problém, jenž může připadat povědomý nejen českému čtenáři. Až napřes­rok v květnu opustí funkci filipínského prezidenta, bude se muset ohánět, aby nešel do vězení.

Potřebuje proto, aby mu následující administrativa byla nakloněna, možností prezidentského pardonu počínaje a tlakem na justici konče. Naneštěstí pro něho „jeho“ kandidát odstoupil – a dvě ženy, které by mu měly být nejblíže, se obrátily proti němu.

Duterteho obavy pramení z vyšetřování jeho „války proti drogám“, období zhruba dvou a půl roku na počátku jeho vlády (červen 2016 – zima 2019), po něž měli strážci zákona prezidentovo ne­oficiální povolení zabít kohokoli, kdo jim připadal podezřelý z účasti na obchodu s drogami. Tah byl relativně úspěšný v tom smyslu, že na rozdíl od přestřelek mezi jednotlivými gangy zemi ovládly přestřelky, na jejichž jedné straně stáli policisté. Oficiální odhad čítá pět tisíc mrtvých, opozice udává až dvacet tisíc. (Až Jiří Komorous dotleská, budeme pokračovat.)

Ubohé výsledky

Postupem doby se země začala dělit na dva názorové proudy. První z nich, jenž soustřeďuje Duterteho příznivce, si váží pořádku v ulicích. Druhý tvrdí, že pololegální operace znehodnotila drogy za bratru třináct miliard korun, což je pouze zhruba jedno procento odhadovaného objemu drogového kšeftu v zemi, za cenu ztráty tisíců nevinných životů.

Vztah k drogovému pogromu tvoří jednu z dělicích čar před filipínskými prezidentskými volbami. Tu druhou tvoří neutěšený stav tamní ekonomiky v důsledku pandemie.

Daniel Deyl

Příběh sedmnáctileté studentky Vanessy Ariolaové z provincie Cebu, která musela nechat školy, protože její rodiče přišli o práci a rodinná obživa závisí na ní, se opakuje mnohotisíckrát. Na otázku týdeníku Hrot, jakým způsobem získává do rodinného rozpočtu peníze, dala Vanes­sa všeříkající odpověď: „Ani se neptej.“

Dvě silné události, drogový konflikt a pandemie, tak dělí filipínské voliče podle nerovnoměrně vedených čar. A právě tak vypadá prezidentská kampaň: je nepřehledná a den ode dne proměnlivá. Duterteho kůň, senátor Christopher Go, oznámil na konci listopadu, že kandidovat nakonec nebude. Prezident, kterému ústava neumožňuje kandidovat po šestiletém období podruhé, se tak nemůže docela spolehnout na podporu žádného z kandidátů.

To je paradoxní, protože jedním z nich je jeho vlastní dcera Sara. Ta šla do tandemu s Ferdinandem Marcosem mladším, synem nechvalně proslulého diktátora ze sedmdesátých a osmdesátých let. To samo o sobě není nic divného: mezi pěti pomarcosovskými prezidenty najdete jednu prezidentskou dcerku (Gloria Arroyová) a syny jednoho prezidenta (Benigno Aquino), jednoho oblastního guvernéra (Duterte), jednoho ministra zahraničí (Fidel Ramos) a dceru kongresmana (Corazon Aquinová). Překvapilo pouze, že Sara Duterteová odmítla kandidaturu prezidentskou a místo toho chce být jen viceprezidentkou.

Americké mlčení

Podivuhodnost filipínského volebního systému navíc umožňuje, aby prezident a viceprezident byli z jiných stran. Tak je tomu i dnes, kdy viceprezidentka Leni Robredová je největší prezidentovou kritičkou – a zároveň další prezidentskou kandidátkou (viz graf). Duterte sám mezitím kandiduje do Senátu, aby si zachoval imunitu pro stále pravděpodobnější případ, že prezidentské krytí mít nebude.

Působí to mírně komicky, ale jde o hodně. V sázce je především vztah k Číně. Filipíny byly po desetiletí vojenskou baštou NATO, než Duterte americké vojáky ze země de facto vyhostil. Rozhodl se přeorientovat zahraniční politiku na podlézání Pekingu, než se rozhádal i s ním.

Řeč je o čínské Linii devíti čar, která popuzuje všechny sousedy říše středu. Není jasné, jestli si Filipínci její status vykládají stejně jako Washington, který na to téma mlčí.

Podle amerického specialisty na Filipíny Richarda Heydariana, jehož cituje zámořský server npr.com, je americké ticho záměrné, aby „deklarovaná pozice USA nevyprovokovala Filipínce k nepředloženostem“. Jak to tedy vlastně je? Inu, ani se neptejte.