Operní pěvkyně Dagmar Pecková je opravdu živel. Operní kariéry se vzdala, aby nastartovala novou. Činohra ji evidentně pohltila. Na herectví ji nevzali, ona se k němu ale dostala oklikou teď. Ve hře Mistrovská lekce ztvárňuje slavnou kolegyni Marii Callas, která je jí v lecčems blízká. Na jevišti prožívá skrze ni katarzi svého života a energii by jí zase mohli závidět i třicátníci. 

Jak trávíte čas, když nemůžete vystupovat? Těch měsíců bylo letos už minimálně pět.

Pořád pendluju mezi Německem a Českem. Za hranicemi mám rodinu, tady mám dům a práci. Když jsem se dozvěděla při první karanténě po odjezdu do Německa, že zavřeli hranice, měla jsem vlastně s sebou jen minikufřík a na sobě kozačky a kožich, takže dobrý důvod, proč nakupovat… Jinak mi ale první lockdown vlastně přišel vhod. Měla jsem před sebou zkoušení divadelní hry Mistrovská lekce, což čítalo 44 stran textu, 100 minut jen mého mluveného slova. Skoro tam nezpívám, což je docela vtipné. Já, operní pěvkyně, mám činoherní roli a herečky z divadla zase zpívají operní árie. Takže jsem byla svým způsobem ráda, že mám klid, můžu si zalézt do kouta a tři hodiny v kuse se denně učit text zpaměti. Režisér Petr Mikeska mi říkal cosi o emocionální paměti, ale já vím prd, co to je. Já se musela text nabiflovat. 

Takže vám karanténa nevadila? 

Ta druhá mi vadí velmi, první moc ne. Vlastně se mi hodila ještě z jednoho důvodu. Mám těžké boty, takže mě radary zachytily v rychlosti 160 kilometrů na místě, kde byla stodvacítka. Kromě pokuty mi vzali na měsíc papíry. Takže jsem je s lehkým srdcem odevzdala, 30. dubna mi přišly zpátky a 1. května jsem už odjížděla z Německa za Mikeskou zkoušet. Premiéru jsme měli v Mladé Boleslavi 11. září. Byly na ni docela velké ohlasy. To bylo zadostiučinění. Za půl roku jsem u Mikesky vystudovala čtyři ročníky DAMU. Dostala jsem oslavné kritiky i od lidí, kteří o mně poslední léta mé operní kariéry nepsali nejlíp. Já jim ale rozumím – prošla jsem vyhořením, přechodem, můj hlas už prostě nebyl takový, na jaký byli lidé zvyklí. 

Ale operu jsem pověsila na hřebík a snažím se dělat něco jiného. V dubnu mi bude šedesát. Operní zpěvačky končí kolem padesáti a já jsem věděla, že poslední roky už to nebylo ideální. Já to přiznám. Mám prořízlou hubu, a to i směrem k politice, a nerada lžu, takže musím mít zameteno před vlastním prahem, aby mě nikdo nemohl jakkoli postihovat za to, co říkám. 

To si většinou mohou lidé, kteří něco dokázali, do jisté míry dovolit…

To byste se divila. Lidé mi často píšou: Paní Pecková, vy zpívejte a jinak držte zobák. Většinou jde o stoupence SPD nebo takové ty hospodské kecaly. Já se ale můžu vyjadřovat jako svobodná občanka. Otázka, jestli by se měli umělci veřejně vyjadřovat k politice, se řeší dlouho. Jak jsme populární, jsme víc slyšet, to je jasné. Když si vezmete celou stoletou historii republiky, je to vlastně pořád stejné. Když se umělci vyjadřovali k vládnoucím politikům pozitivně, byli preferovaní, nošení na podnosu, vyznamenaní. Ale když se někdo ozval proti, běda jim.

Jana Pertráková

Zažíváte jiné pocity, když vyjdete na pódium jako herečka? 

Já už mám čtyři roky hudební festival Zlatá Pecka v Chrudimi. Jsem jeho šéfová, dramaturgyně i vystupuji. Chceme, aby to byl festival multikulturní, nejen o vážné hudbě. Zvu na „Letní pódium“, které probíhá v druhé linii s kapelami všech žánrů. Součástí hlavního festivalu je opera, komorní hudba, činohra, výstavy, filmy, ale snažím se jej vždy ladit na jedno téma. První ročník byl věnován Carmen. 

Vy jste si ji zahrála i s Barborou Hrzánovou, takže Mistrovská lekce nebyla úplně první zkušenost s divadlem.

Bára hrála před 20 lety Carmen v Divadle v Řeznické, já ji v té době zrovna zpívala v Národním. Šla jsem se na ni podívat, pak jsme se začaly stýkat, chodily jsme společně s dětmi do zoo. No a já jsem dostala po letech nápad, že Carmen budeme hrát spolu. Nechtěla, protože jí to přišlo bláznivé, navíc léto tráví tradičně na chalupě a nechtělo se jí o prázdninách zkoušet. Po pár skleničkách vína se ale nechala přemluvit. A pak jsme musely vymyslet, kdo nám tu hru napíše. No a kdo jiný než Honza Jiráň. Měl s takovými experimenty zkušenosti z Ypsilonky a jeho už jsme lámaly společně. Vznikl šíleně dobrý srandovní kus, který obsahuje i tak trochu jízlivou kritiku operních pěvců, ale kdo jiný má právo se vysmívat operním pěvcům než já, že ano.

Čemu se na operních pěvcích vysmíváte?

Já jsem tam za arogantní operní divu, která je strašně naivní, dalo by se říct i blbá… To prostě musíte vidět. My jsme s tou hrou několikrát objeli republiku, lidi se chechtají, skandují vestoje. To, že se operní diva plazí s Hrzánovou po jevišti, nemohli lidi zkraje pochopit. Já si ale myslím, že ta démonizovaná opera by se měla zlidštit. Já se přece nebudu celý život tvářit, že jsem něco víc, když mi pánbůh „nas..l“ do krku. Někteří z nás, o co mají v krku více, o to méně mají v hlavě.

Máte mezi operními pěvci přátele? 

Ne, to ani není možné. Když jdete s někým z této branže na kafe, jen vypráví, co kde zpíval a jak se mu to povedlo. Ani se nezeptá, jak se mám. Jsou tak strašně zaměstnaní sami sebou, že nedokážou vnímat nic jiného. Já mám děti a manžela, což není úplně obvyklé. Pěvci se často tak soustřeďují na kariéru, že se místo pro rodinu nenašlo. Jenomže oni zestárnou, mají pak desetkrát do roka představení v divadle a to je všechno. To je smutný odchod. Ani v těch dětech nemáte záruku, že se to povede, ale musí se to zkusit. Mně se to celkem povedlo, syna i dceru jsem nechala jít vlastní cestou, k ničemu je nenutím. Sice hrají na nějaké nástroje, ale můj syn v 18 letech zabalil čelo do futrálu a byl rád, že tím to hasne, může se hrabat v autech a snít o tom, že bude rybím someliérem. Moje dcera chce zase dělat psychologii. Já ji podezírám, že to je kvůli mamince, která nebyla úplně vždycky ready, k nemocným dětem přistupovala s rouškou, aby ji nenakazily. No asi to potřebuje a já jsem ráda, že si najdou svoje místo na slunci. Moje maminka mě taky k ničemu nenutila, a tak mě učinila šťastnou. 

Nejste vy mentalitou spíš herečka než operní diva? 

Mě opera nikdy nebavila jen tím zpěvem, vždycky jsem chtěla ztvárňovat postavy. Nikdy jsem si nechtěla jen stoupnout na rampu a přeřvat orchestr. Chtěla jsem tu postavu naplnit, být médium mezi autorem hudby a publikem, být mostem mezi nimi, což si málokdo uvědomuje. No a pozor, já jsem dělala v 15 letech na konzervatoř v Praze zkoušky jak na zpěv, tak na herectví. Připravila jsem si monolog Mahuleny, která se mění v topol. Přišla jsem v takových příšerných červených puntíkatých šatičkách a začala se měnit v ten topol. Paní Adamová s panem Valou na mě vyjeveně koukali a pak se mě zeptali, jak to vypadá s tím zpěvem a ať se prý utíkám o patro výš zeptat…

Byla jste tam spokojená? 

Ještě když jsem studovala, dostala jsem angažmá v karlínském divadle. Angažmá měl na škole málokdo. No a jednou po představení se v šatně objevil pan Vala. Říkal, že působím na tom jevišti jako zjevení, tak jsem odvětila, že on mě na herectví nevzal. A on mi to nechtěl věřit. Dokonce chtěl se mnou nacvičit herecké pásmo, ale na to už nedošlo. Odešla jsem do Německa a vrátila jsem se, až když jsem vyhrála Pražské jaro a Národní divadlo mě vzalo na milost i s dirigentem Košlerem, který mě tam kdysi odmítl přijmout pro nedostatek talentu. Jenomže Košler nepřekousl to, že jsem si dovolila udělat kariéru, když on řekl, že nemám talent. Já jsem tehdy zpívala ve Státní opeře v Berlíně, nebylo víc v té době, ale Košler mi pořád dával najevo, že takhle teda v Praze ne. Po jednom představení jsem to nevydržela a řekla jsem mu, ať jde do prdele… Myslím, že jsem mu vadila jako člověk, svou náturou. No možná mě v tom Německu měli rádi, protože když jsem tam přišla, neuměla jsem ani slovo po jejich, jen jsem se usmívala a nikoho nikam neposílala. Ale od čeho jsme to odběhly? 

Od herectví…

Blízko k herectví mám, ale myslím, že Petr Mikeska se mnou udělal jednu zásadní věc. Já měla pocit, že budu v Mistrovské lekci ztvárňovat tragédku, měla jsme načtené životopisy Marie Callas. Brečela jsem přitom, bála jsem se, že mě to bude bolet, až ji budu hrát. Ona tam říká obrovské niterné pravdy. Ale Mikeska mi na první čtené zkoušce začal vysvětlovat, že to není žádná tragédie, že je to vtipný kus. A měl pravdu. Ta hra je trochu jako stand-up, bavíte lidi příběhy. Často jsem si říkala, že se naše světy a jejich vidění podobají. Přišlo mi to úsměvné.

Takže taková psychoterapie? 

To byla moje katarze. Komu se to povede? Stojíte tam po téměř 40 letech strávených na jevištích, z toho 30 let ve světě, a myslíte si, že už vás nemůže nic překvapit. Od Mikesky byl ohromný risk mě angažovat, spousta lidí si myslela, že jsem se zbláznila. Já si ale myslím, že pořád musíte zkoumat svoje hranice a posouvat je.

Takže kde máte ty hranice?

No ještě Labutí jezero mi zbývá. Odilie a Odetta. To je tak přesně pro můj věk…

Takže z vás bude na „stará kolena“ herečka?

Byl to opojný pocit, když jsem viděla, jak se ti lidé smějí, jak čekají na ty moje gagy. Na konci hry mám takový monolog, kde Maria Callas vypráví o potratu, o tom, jak přestala zpívat, jak k ní byli lidi zlí. Mluvila mi z duše a ze mě to lítalo. Po dvou hodinách strašné srandy tam sedm minut vyprávím něco tak osobního a těžkého. Diváci byli konsternovaní. A to je strašně nabíjející. Zřejmě ta moje katarze, kterou jsem si prošla při studování role, byla tak uvěřitelná.

Tohle představení vám vlastně umožnilo odejít z opery. Jak moc těžké to bylo rozhodnutí?

Trvalo mi to několik let. To sežere strašnou spoustu energie, pořád všem dokazovat, že jste nejlepší. Notabene když přestanete být…

Hospodaření s energií bude asi vaše celoživotní téma. Působíte jako jaderný reaktor, ale i vám došla…

No ano. Ve všem, co se píše na parte, jsem chtěla být naprosto perfektní. Víte, co mi užírá energii? Když bojuju za to, aby se v Chrudimi konal hudební festival, a jiní dělají všechno pro to, aby nebyl. Takové věci se mi v Česku dějí často. Je to závist? Nebo jsem moc rychlá? Neumím ustupovat ze svých nároků? Já tady narážím do zdí, a nejen v Chrudimi, pořád mám pocit, že musím bojovat a něco dokazovat. 

Jenom tady to cítíte? 

V Německu jsem nezaložila svůj festival. Ale tam jsou obecně lidi přejícní. Já si kolikrát říkám, proč si nedám nohy na stůl na té mojí zahradě na úpatí Schwarzwaldu. Ale to jsou ty moje protipóly. Já pořád říkám lidem, ať se seberou a zkusí za hranicemi prorazit, pracovat, ne tam jet na dovolenou. Musíte vyvinout absolutní energii, 250 procent toho, co si myslíte, že dokážete, aby vás angažovali mezi tisícem jiných zpěvaček a aby toho nelitovali. Tohle jsem prodělávala před každou premiérou a do toho jsem měla ty děti. První rozvod, další krátký vztah, ze kterého mám syna, přišlo mi to také jako zneužívání mého jména, peněz. Musela jsem za hranice, abych našla muže, kotvu, domov. 

Vy jste jeden z mála umělců, kteří otevřeně promluvili o tom, jaké to je, vyhořet. Kdo vám pomohl, když jste nevěděla, proč na tom pódiu jste? 

Heleďte, s nemocným kolenem jdete za ortopedem, s nemocnou duší si taky musíte někoho najít, i kdyby to mělo být za pomoci antidepresiv. Každý druhý je zobe, jen se za to stydí.

Absolvovala jste psychoterapii? 

Několik, ale vždy to pomohlo jen na chvíli, protože se všichni chtěli vyhnout těm farmakům. Nakonec mi pomohl až jeden psychiatr, on mi dával i psychoterapii přes telefon, ale táhlo se to roky. Já jsem přitom normálně pracovala, nemohla jsem z toho rychlíku vyskočit, už bych nenastoupila.

Vystupovat s depresí musí být hrozně těžké…

Ano, jde to strašně těžko. Pomohlo mi, když jsem pochopila, že se nesmíte spoléhat na druhé, vy jste ten, kdo rozhoduje v tomto okamžiku, nesmíte si připadat jako oběť. Kdybych měla každého svého odpůrce prožívat, byla bych oběť zas a znova. Uvědomila jsem si, že musím mít velké sebevědomí, nesrat se s tím, neplakat do polštáře, nemyslet si, že se všichni spikli. To se stalo mé profesorce zpěvu, když ji kolem padesátky přestali obsazovat a ona se s tím nebyla schopna popasovat. Nadávala na všechny, na celý svět.

Kdy jste měla během svého života pocit, že jste na vrcholu, že je to úplně nejvíc? 

Teď si momentálně myslím, že jsem na vrcholu, ale celý život je taková dráha. Pořád jsem hrnula tu kuličku jako hovnivál. Nikdy se nesmíte zastavit, nikdy si nesmíte říct, že je to super. Pořád musíte být ostražitá, jinak zase přijde rána. Opera je strašně konkurenční prostředí, někdy jsem si připadala jako dobytek na trhu. To jsem ale někde už řekla a byl z toho titulek. 

Kdo byl významná osoba ve vašem životě? 

Určitě moje paní profesorka zpěvu Antonie Denygrová. Když jsem dokončila konzervatoř, kam jsem přišla s rozsahem tří oktáv a jim se ho podařilo snížit na jednu a půl, jí se to povedlo během roku napravit. Ona mi poradila i obor mezzosoprán a pak už šla moje kariéra nahoru. Chodila jsem k ní celý život, pak už mě nikdo nic lepšího nenaučil. Dále pro mě byla důležitá třeba moje první manažerka, která mi vybudovala cestu z Východu na Západ. Během tří let jsem stála v Paříži, Londýně, Římě, Japonsku, San Francisku. Celosvětovou kariéru mi vybudovala. Když jsem ale potom otěhotněla, nedohodly jsme se o potratu.

O potratu? 

Já jsem řekla, že to dítě chci. Už mi bylo 36 let, hormonálně už to bylo fakt na hraně. Já koukla do kočárku a brečela jsem. Ale projevům mých hormonů nakloněná nebyla. V našem vztahu se něco zlomilo. Já to tak mám. Slepě někomu důvěřuju, upnu se na něj, dám mu všechno ze sebe, dělala bych pro něj ve dne v noci, dám mu veškerou vnitřní energii, pak se ale něco stane, zlomí a ze dne na den ho nechci, a to tak, že ho nechci ani vidět. To se mi stávalo s partnery i s kamarádkami. Když jsem zjistila, že nechápou, co jim dávám, ze dne na den jsem je vymazala. Možná kdybych jim toho tolik ze sebe nedávala, asi bych s nimi vydržela déle, ale já to jinak neumím.

Ještě mi řekněte, jak se našel váš Klaus, se kterým jste už 20 let. 

S otcem mého syna to nevyšlo, byla to rána, protože jsem vždy toužila po úplné a klasické rodině. Přesně po takové, jaké se mi v dětství nedostávalo. No ale pak přišel Klaus. My jsme oba Berani, ale vždy jsme věděli, že musíme ukočírovat dvě děti, dva náročné džoby (on byl vedoucí pozounové sekce v orchestru). Oba jsme jezdili po světě, někdy u nás chůva musela bydlet, stálo to hrozné peníze, tenhle život. Oba jsme fungovali jako velmi dobrý tým, což už dnes nemusíme, děti jsou velké, upravil se nám kariérní život, on už si plánuje důchod. Já jsem z toho taková trochu naštvaná. Mě asi vynesou z divadla nohama napřed, on chce cestovat, ale já to na těch prknech ještě dokážu.

Dagmar Pecková (59)

• Narodila se v Chrudimi, žije střídavě v Česku a Německu, kde má rodinu. Jejím druhým manželem je hudebník Klaus Schiesser. Má dvě děti. Syna Theodora, jehož otcem je violoncellista Aleš Kaspřík, a ze současného manželství dceru Dorotheu.

• Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též na řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, San Francisco, Paříž, Barcelona aj.) včetně londýnské Královské opery Covent Garden.

• V rámci své koncertní činnosti vystupovala na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Vystupuje i na mezinárodních festivalech v Bregenzu, Salcburku, Praze či San Sebastianu.

• Spolupracuje s Českou filharmonií i dirigenty (Jiří Bělohlávek, sir Charles Mackerras, Richard Hickox, Libor Pešek a další). Mezi její nejvýznamnější nahrávky patří CD s áriemi Gustava Mahlera a Wolfganga Amadea Mozarta.

• V roce 2000 obdržela Cenu Thálie v oboru opera za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.