V dubnu 2013 se v kongresovém sálu sportovního areálu v Nymburce začaly psát nové dějiny českého sportu. Naposledy se tam sešli funkcionáři pod hlavičkou Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV). Značku kdysi mocné organizace zdiskreditoval krach Sazky. Následovala čistka mezi funkcionáři. Noví lídři sportovního prostředí se shodli na žalobách vůči bývalému šéfovi Sazky Aleši Hušákovi a zdálo se, že mají jasno i co do budoucnosti organizace českého sportu obecně. Šéf basketbalového svazu, známý pražský advokát Miroslav Jansta, z ČSTV vytvořil Českou unii sportu a sliboval její zásadní restrukturalizaci spojenou s odstřižením od minulosti. Na tribuně vítězů po jeho boku stál i Jiří Kejval, tehdy čerstvě zvolený šéf Českého olympijského výboru. Právě oni dva začali udávat směr, ve shodě ovládli hlavní pozice v českém sportu. Jansta Kejvalovi výrazně pomohl při volbách na olympijské půdě o pár měsíců dříve, Kejval zase Janstu podpořil na půdě ČSTV.

Tandem Jansta–Kejval dával sportu zdánlivě značné šance na obrodu i finanční restart. Vysloužilé profesionální funkcionáře střídali muži s mnohem větším ekonomickým a mocenským výtlakem. Měli zkušenosti ze sportu i z byznysu, osvědčené vazby na politiky, uměli sehnat peníze. Sami jich přitom měli dost. Řeklo by se, že ani jeden z nich na sportu nepotřeboval vydělávat. Miroslav Jansta je vlivným lobbistou, úspěšným advokátem a podnikatelem. Dobře se zná s nejbohatšími Čechy, prezidenty, premiéry a šéfy politických stran, jeho basketbalový klub Nymburk patřil k evropské špičce. Kejval je někdejší veslařský reprezentant, obratný sportovní diplomat a neméně úspěšný byznysmen, který vybudoval a také dobře prodal nábytkářskou firmu Techo s tržbami kolem tří miliard korun.

„Je to definitivní rozchod s minulostí a ve stanovách ČUS se přihlásíme k olympismu,“ říkal Jansta na valné hromadě ČUS s tím, že jeho hlavním úkolem ve sportu bude sdružovat regionální organizace a sportovní centra a „respektovat hlavní autoritu sportu – Český olympijský výbor“. Kejval mu s potěšením přitakával.

Podle této vize se z ČUS měla stát jakási servisní organizace pro tělovýchovné jednoty a kluby, zatímco pozici hlavní autority a zastřešující struktury měl převzít Český olympijský výbor. Aby se vize mohla naplnit, bylo třeba obě organizace zásadním způsobem změnit a značně přepsat jejich stanovy. A právě v tom už oba muži názorově zdaleka tolik nesouzněli.

Přátelství a diplomatická gesta brzy vystřídaly chladné dialogy a právní neshody.

„Jiří Kejval a jeho tehdejší pravá ruka Jiří Bis tlačili na rozprodej majetku, hlavně na horách. Harrachov, Nymburk, Podolí. To byl jejich hlavní a vlastně jediný záměr. Myšlence reformovat ČOV na hlavní střešní organizaci jsem věřil vlastně víc než on. Z plánu, aby se místopředsedy ČOV stali předseda Sdružení sportovních svazů a starostka Sokola, tedy organizací s nejvíce členy, ale nakonec nebylo nic,“ sype ze sebe dnes řady obvinění Miroslav Jansta a ukazuje tím, jak to mezi oběma muži aktuálně jiskří. „Je zvláštní, jak pan Jansta najednou po deseti letech zkresluje skutečnosti. Dlouhodobě se snažíme, na což existují i veřejná vyjádření, prosazovat rekonstrukci Nymburka na Národní sportovní centrum. Ocenil bych, kdyby se vedení ČUS staralo spíše o budoucnost a prosperitu tohoto střediska než o překrucování historie. A k horským střediskům jsem se nikdy veřejně ani soukromě nevyjadřoval,“ reaguje na to Kejval.

Kde hledat hlavní příčinu tohoto obratu? Zřejmě v roce 2017, kdy policie obvinila několik osob včetně Jansty a šéfa fotbalového svazu Miroslava Pelty z dotačních podvodů. Následně se Kejval u soudu označil za poškozenou stranu. To se rovnalo vyhlášení války. „Já nepřeji nikomu z obviněných nic zlého, ale všichni se snaží obhájit nejen před soudem, ale očividně i před veřejností a naházet špínu na ostatní. A já jsem jako předseda poškozené strany hned první na ráně. Všechna jejich obvinění jsme v posledních třech letech donekonečna vysvětlovali a budeme to dělat klidně dál. Jen je to už dost unavující a už mě to moc nebaví, protože to je pořád dokola to samé,“ říká k tomu Jiří Kejval. „Pravdou je, že to Jiří Kejval nemusel udělat. Otázka vzniklé škody je hodně na vodě. Ale asi mu to za to stálo. Tím proti sobě ale poštval buldoka, který mu už nedá pokoj, dokud ho úplně nezničí,“ glosuje jeden vysoce postavený funkcionář současné spory. Sám nechtěl mluvit na jméno, neboť úzce spolupracuje s oběma muži a k oběma má své výhrady, ale i slova chvály. Ostatně takových lidí je v horních patrech sportovních svazů většina. Svazoví šéfové, které Hrot oslovil, se ke sporům veřejně nechtěli příliš vyjadřovat a vyhraňovat se. Řada z nich totiž spolupracuje s oběma organizacemi a ČOV i ČUS se personálně značně prolínají.

Každopádně válka o vliv, moc a reputaci se dostala do vrcholné fáze zhruba před rokem a vygradovala před několika dny před chystanými volbami do vedení ČOV.

Faktor Ertl

V nich Jiřího Kejvala vyzval mladý funkcionář, trenér a někdejší brankář pozemního hokeje Filip Neusser, když se stal vůbec prvním protikandidátem od Kejvalova zvolení v roce 2012. Neusser se od začátku vůči Kejvalovi ostře vymezil v dost osobní a kritické předvolební kampani. Ačkoli Neusser není historicky vyloženě „Janstův člověk“, dnes platí za jeho prodlouženou pěst na olympijské půdě. Ostatně oba používají stejný jazyk.

Kejvala například Neusser označil za autokrata, který své soupeře zastrašuje, chová se k ČOV jako ke svojí firmě a účelově ohýbá stanovy. „Éra pánů Hušáků a Kejvalů končí,“ přirovnal šéfa ČOV k démonickému šéfovi Sazky v jednom z veřejných prohlášení Neusser.

Volby se měly konat koncem února formou tajného hlasování, neboť pořádání tradičního olympijského pléna znemožnil covid. Už to se některým funkcionářům nelíbilo a samotné volby se staly rozbuškou, která přesně ilustrovala rozpolcenost sportovního prostředí.

Aby toho nebylo málo, na scéně se objevil další funkcionářský veterán Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů ČR (SSS ČR), někdejšího Svazarmu, pod nějž spadá 20 svazů a přes půl milionu členů, a chystané volby napadl u soudu. Stejně tak se do svého někdejšího spojence Kejvala opřel právník a šéf Autoklubu ČR Jan Šťovíček. Úspěšně. Soud vydal předběžné opatření a pořádání voleb zablokoval.

Kejval a jeho právníci se proti tomu sice minulý týden odvolali, avšak řešení složité právní debaty je v nedohlednu, stejně jako podoba a termín nových voleb. Obsazení složitého právního sporu, který se točí zejména kolem výkladu stanov ČOV, není náhodné.

Ertl je funkcionářským matadorem, který v čele druhé největší střešní organizace z pohledu členů stojí dlouhých 18 let. Je tak zřejmě nejdéle sloužícím šéfem významného svazu v Česku a tak trochu věčným bojovníkem proti větším a silnějším protivníkům. Za vyvrhele ho označil už Aleš Hušák, když svého času jako jediný odmítl podpořit stavbu O2 areny bez garance, že stavba neovlivní výši odvodů pro jeho svazy.

Garanci sice vybojoval, cena ale byla vysoká. Ertl, ačkoli byl vlivným šéfem jednoho z akcionářů Sazky, se za Hušáka nikdy nepodíval do orgánů loterie ani žádné z jejích dceřiných firem. Na rozdíl od zástupu loajálních funkcionářů, pro které šlo často o lukrativní trafiky.

V bojích o Sazku pak vystupoval jako velký kritik tehdejšího vedení ČSTV a Aleše Hušáka, což ho po jeho pádu vyneslo na výsluní. Sláva mu však nevydržela dlouho. Od samého začátku nové, „pohušákovské“ éry totiž kritizoval stanovy ČOV a Jiří Kejval a jeho spojenci ho postupně vytlačili zpátky na okraj mocenské mapy. Jansta s ním sice dotáhl narovnání za ušlé odvody kvůli stavbě O2 areny, ale i on se k němu dlouho otáčel zády.

V době, kdy Jansta společně s Kejvalem chystali nový systém organizace sportu, byl Ertl i na šéfa České unie sportu příliš velkým radikálem, který mu nezapadal do vztahové strategie.

Ale časy se mění a nová nepřátelství plodí i nová či znovu nalezená přátelství. Dnes Ertl ostřeluje Kejvala společně s Janstou a některými dalšími funkcionáři z ČUS i mimo něj.

„Stanovy Českého olympijského výboru v řadě ustanovení zcela jednoznačně odporují novému občanskému zákoníku z roku 2012, který jasně říká, jaké náležitosti mají mít spolky. Z toho pohledu jsou volební mechanismy a samotné plénum ČOV jako nejvyšší orgán v rozporu se zákonem,“ stojí si za svým Ertl, když ve své holešovické kanceláři listuje v příslušných paragrafech zákoníku.

Problém jsou podle něj takzvané složky ČOV, které volí své zástupce do pléna a výkonného výboru ČOV. Podle Ertla na to nemají nárok, neboť z pohledu práva nemají právní subjektivitu, nemohou být proto členy spolku ani je nemůže v tom případě nikdo zastupovat, a tudíž se nemohou podílet na rozhodování o poměrech ve spolku Český olympijský výbor.

U Ertla jde o pochopitelný a zištný postoj, neboť současné uspořádání ČOV, který zastřešuje jak olympijské, tak neolympijské sporty, mu dává minimální prostor ovlivnit dění uvnitř organizace s pěti kruhy ve znaku. Přestože se jeho Sdružení sportovních svazů může pochlubit 600 tisíci členů, není zastoupeno ve výkonném výboru ani v plénu, které se skládá ze 79 osob.

Do něj nebyl zvolen během loňské valné hromady olympijské složky „Český klub sportovních svazů, organizací a institucí“, která podle Ertla nemá právní subjektivitu, proto na jednání valné hromady podal i žalobu k soudu. Ze složky naopak zamířil do výkonného výboru přímo Filip Šuman, šéf florbalového svazu a Kejvalův blízký spojenec, ale také třeba Kateřina Neumannová za ministerstvo obrany či šéfka České obce sokolské Hana Moučková.

„Zasedání pléna jako nejvyššího orgánu spolku se mimo řádných členů olympijského výboru, což jsou hlavně svazy se sporty zařazenými na program olympijských her, zúčastňuje i významná část nečlenů a naopak významná část členů se zúčastnit nemůže a ani není pozvaná. Na plénu pak rozhodují lidé, kteří nereprezentují vlastně žádné členy. Je vytvořen systém pro běžného člověka neprůhledný, který Jiřímu Kejvalovi jako jedinému statutárovi dává možnost být v podstatě neomezeným pánem a ovládat tuto významnou sportovní organizaci,“ přidává další argumenty Ertl.

Jiří Kejval se ale zatím může opřít o podporu mnoha svazových šéfů (jak už bylo řečeno, většina z nich hraje na obě strany) a také širšího vedení ČOV. A proto se se svými soupeři do vyhrocené mediální přestřelky příliš nepouští.

„Je to velice nekomfortní situace, protože ji budeme muset vysvětlovat na Mezinárodním olympijském výboru. Navíc můj mandát podle zákona lex covid skončí tři měsíce po ukončení nouzového stavu, což může být někdy těsně před nebo v průběhu olympijských her, které jsou pro nás samozřejmě absolutní prioritou. A může se stát, že soudy do té doby nerozhodnou,“ říká k tomu Kejval a dodává, že ČOV by měl podle stanov na jaře zorganizovat také řádné plénum a v létě nominační plénum na OH v Tokiu.

„Proto jsme chtěli mít volby co nejdříve za sebou, takže tato situace nás vůbec netěší. Z tohoto pohledu vnímáme výtky našich oponentů jako obstrukci. Silně vnímáme vůli pléna ČOV, kdy jen čtyři delegáti ze 79 se vyslovili proti způsobu voleb tak, jak jsme je svolali,“ dodává šéf olympioniků, k jehož klíčovým spojencům kromě zmiňovaného Šumana patří třeba podnikatel a sportovní funkcionář Roman Kumpošt a známý volejbalový metodik Zdeněk Haník.

Za mozek jeho obrany ale aktuálně platí právník Alexander Károlyi, někdejší šéf fotbalové disciplinárky a dnes hlavní právní autorita v ČOV. V této pozici vystřídal právě Jana Šťovíčka, ze kterého se rázem stal Kejvalův zavilý kritik. Mimo Kejvalovu skupinu dnes již také stojí Jiří Bis, někdejší spolumajitel vlivné PR agentury Bison & Rose, který se z tuzemského zákulisí v posledních letech stáhl a dnes většinu času tráví v zahraničí.

Na druhou stranu barikády se k Janstovi, Neusserovi, Ertlovi a Šťovíčkovi postavil také další pamětník, dlouholetý funkcionář ČOV a někdejší předseda Českého svazu jachtingu Karel Bauer. Ten pro změnu přišel před volbami s poměrně ostrou kritikou hospodaření ČOV.

„Dlouhodobě na jednáních VV ČOV kritizuji skutečnost, že zásadní materiály a informace ekonomického charakteru nejsou předkládány vůbec nebo jsou zcela netransparentní či zavádějící,“ uvádí Bauer v obsáhlém materiálu.

Dotace ČOV od státu v éře Jiřího Kejvala v letech 2013 až 2020 vzrostla oproti předchozí „sedmiletce“ o více než 200 milionů korun na zhruba 800 milionů. To vypovídá o úspěšném lobbingu, avšak podle Bauera je problém v tom, že peníze končily mnohem spíš v samotném aparátu a v řadě projektů s diskutabilním přínosem než ve svazech a u členů.

„Místo očekávané diskuse nad argumenty si odnáším pocit osobních invektiv, manipulace, dehonestace a náznaků vyhrožování ze strany předsedy ČOV a snahy zamést vše pod koberec. Prakticky stejné metody jsem zažil od vedení ČSTV a Sazky, když jsem upozorňoval na rizika a nesrovnalosti s výstavbou O2 areny,“ uvedl také Bauer.

Rovněž nad Bauerem a jeho elaborátem Kejval jen kroutí hlavou. „Nevím, jaký k tomu má pan Bauer důvod. To je otázka na něj. Financování – rozpočet i vyhodnocení – schvaluje plénum ČOV, kontroluje ho revizní komise ČOV a samozřejmě prochází častými audity. Vše je každý rok popsáno ve výroční zprávě, všechno je to ke stažení na stránkách ČOV,“ říká Kejval.

O co se hraje?

Spory gradují v době, kdy ČOV rozhodně nehraje prim v systému financování sportu v Česku. Ročně inkasuje od státu „jen“ něco přes 100 milionů korun, zejména na náklady spojené s reprezentací, vzděláváním, propagačními akcemi a událostmi. Na straně státu vznikla Národní sportovní agentura. Právě ona drží klíč k více než deseti miliardám korun ročně, které si jednotlivé svazy rozdělují. To vše na základě předem připravených dotačních programů. I tam se to nyní mele, ale to už je trochu jiný příběh. K agentuře má mnohem blíže Jansta, který její vznik hlasitě podporoval, zatímco pro Kejvala příliš přínosů nepředstavuje. I tak válka o ČOV není jen osobní půtkou mezi velkými funkcionářskými egy.

„Nezapomeňte, že ČOV je dnes vlastně jednou velkou marketingovou agenturou, která má v ruce možná nejhodnotnější brand na světě. To není málo. Přestože v systému financování sportu stojí zdánlivě stranou, představuje obrovskou ekonomickou i politickou moc. Kdo vozí na olympiádu politiky? A je určitě pravda, že zastaralé stanovy přisuzují onu moc poměrně úzké skupině lidí,“ popisuje jádro sporu nejmenovaný sportovní funkcionář a promotér.

Všichni se shodnou, že současné boje sportu jako celku nepomáhají. Navíc v této obtížné době, která řadu sportovišť a klubů pošle do existenčních potíží. Zároveň ale nikdo z oslovených aktérů nedokáže pojmenovat způsob, jak z těchto svárů vybřednout. Všichni tuší, že horké hlavy samy od sebe jen tak nevychladnou, roli rozhodčích tak budou muset převzít soudy. Ať už v kauze údajných dotačních podvodů, které mohou zlomit vaz Janstovi a spol., nebo v otázce neplatných stanov, které by zase zavařily Kejvalovi. Obě právní linie se ale mohou táhnout roky. ×