Wahídalláh Hášimí má jasno. „V Afghánistánu nebude žádný demokratický systém vlády, protože v naší zemi nemá žádné základy,“ citovala jej minulý čtvrtek agentura Reuters. „Nebudeme diskutovat o tom, jaký politický systém máme zavádět, protože je to jasné. Je to právo šaría a tím to končí,“ řekl novinářům jeden z prominentů nové tálibánské elity.

Slyší-li to západní ucho, jako první zpozorní nad avizovaným nedostatkem diskuse. Ani Afghánci – dost možná většina z nich – nejsou vládním návratem banditů v kabátě přísné teokracie nijak nadšeni. Co však Hášimímu nelze upřít, je dávka realismu. Jestliže jeden ze zásadních problémů Afghánistánu tkví v obtížnosti prosazování centrální moci z kábulské citadely do odlehlých oblastí země, pak Tálibán nejspíš odvádí svoji práci efektivněji než vláda, kterou drželi u moci Američané.

Hášimího výrok podpořila za první tři dny tálibánského staronového vládního angažmá střelba do protestujících i potenciálních emigrantů po cestě na letiště. Jakkoli můžeme nesouhlasit s obsahem Hášimího sdělení, je zjevné, že nelže. To je signálně odlišuje od toho, co jsme o Afghánistánu slyšeli za posledních dvacet let, ať už z úst proamerických vlád, nebo z úst Američanů samotných.

Jiný mocný muž nastoupil o necelý týden dříve na trávníku washingtonského Bílého domu do vrtulníku, aby odletěl na plánovanou dovolenou. Joe Biden byl v prázdninovém módu: měl na sobě baseballku a košili s krátkými rukávy a v kapse ujištění od bezpečnostního poradce Jakea Sullivana, že může bez obav odjet. „Je možné, že se situace v Kábulu zkomplikuje, ale určitě to nebude z pátku do pondělka,“ uklidňoval prezidenta ministr zahraničí Antony Blinken.

Bleskový rozklad

Neměl pravdu. Již tou dobou ozbrojence Tálibánu dělily od afghánské metropole maximálně desítky kilometrů; v neděli 15. srpna Kábul bez odporu převzali. Od té doby se svět ptá, jak je to možné. Jak to, že po dvaceti letech a bilionu tvrdých, zelených dolarů celá takřka čtyřicetimilionová země padne, než řeknete „z ostudy kabát“? Jak je možné, že to nikdo z Američanů a jejich spojenců nepředvídal?

Odpovědi, jež postupně vycházejí najevo, jsou horší, než jsme čekali. Ne že nikdo kolaps afghánských ozbrojených sil nepředvídal. Naopak, vojáci od těch v afghánském terénu až po ty v kancelářích v Kábulu i katarském Dauhá dobře věděli, že situace je kritická. A ač to zní neuvěřitelně, nekonali podle toho. Vedli dvojí válku: v té oficiální, na papíře a v politických prohlášeních, byla jejich afghánská mise čím dál úspěšnější.

„Teď jsme na správné cestě, ujišťoval kongresmany v roce 2010 generál James Mattis od námořní pěchoty, pozdější Trumpův ministr obrany. „Afghánské síly jsou lepší, než jsme si mysleli,“ říkal totéž o dva roky později jeho nástupce ve funkci velitele námořní pěchoty, generál John Allen. „Afghánské bezpečnostní složky mají nad Tálibánem navrch,“ tvrdil generálporučík Joseph Anderson z U. S. Army v roce 2014.

Daniel Deyl

V té válce, kterou za cenu 6300 vlastních (včetně civilních kontraktorů) a 170 tisíc afghánských životů vedli Američané a jimi cvičení Afghánci v reálu, se děl pravý opak. „Vůbec Afghánistánu nerozumíme a nemáme nejmenší ponětí, co tady děláme,“ řekl generál Douglas Lute, jenž zodpovídal za průběh války prezidentům Georgi W. Bushovi a Baracku Obamovi. „Kdyby tak lidé v Americe věděli, jak strašně to celé nefunguje…“

Z dálky vzato je možné identifikovat obecné příčiny afghánského fiaska: od přílišné důvěry v automatickou přitažlivost liberální demokracie po stejně nerealistickou důvěru ve schopnost vést dlouhodobý guerillový konflikt. O úroveň níže najde své kritiky součinnost Američanů s Pákistánem (a ve věci ústupu i s ostatními spojenci), mizerná komunikace doma i neexistence plánu B pro nejhorší černý scénář. Podle výpovědí více než 400 amerických vojenských insiderů z Afghánistánu, jež Pentagon po tři roky utajoval, než je deník The Washington Post podle zákona o přístupu k informacím vysoudil, však chyběl i plán A.

Ten měl spočívat ve vycvičení a vyzbrojení afghánské armády a policie tak, aby mohly držet režim u moci samostatně. Že tváří v tvář Tálibánu tyto instituce zcela selžou, bylo velkým překvapením – oficiálně. Soukromě měli přímí svědci výcviku a působení afghánských vojáků a policistů podstatně jasněji. Někdejší velvyslanec USA v Kábulu Ryan Crocker řekl při návratu domů, že policie je „neefektivní ne proto, že by byla nepočetná nebo špatně vyzbrojená, nýbrž proto, že je jako bezpečnostní složka úplně k ničemu, a k ničemu je proto, že je zkorumpovaná odshora až po úroveň poslední hlídky“.

Výpovědí podobného znění existují stovky. Bojový poradce z let 2007 a 2008 Victor Glaviano měl velmi podobné hodnocení pro tamní armádu, již nazval „sborem pitomých zlodějů“, protože její příslušníci vždy rozkradli cokoli, co z Pentagonu dorazilo. Obzvlášť pikantní je jeho stížnost na nedostatek munice v důsledku „zvyku afghánských vojáků neustále bezdůvodně střílet“.

Za Rumsfeldem

Proč se však Američanům nepodařilo takovým obtížím čelit lépe? Konkrétních odpovědí je méně než ideologických prohlášení. Například David Frum, někdejší autor projevů pro prezidenta George W. Bushe, vidí začátek problému u Donalda Rumsfelda, tehdejšího ministra obrany. Chtěl v Afghánistánu vycvičit armádu a policii s tím, že počet jejich příslušníků by dohromady nepřesáhl padesát tisíc. Ukázalo se to jako krutě poddimenzovaný odhad. Nakonec čítala jen armáda přes čtvrt milionu lidí – ale z výše uvedených důvodů už to bylo jedno.

Co stála afghánská válka (2001–2021) (do dubna letošního roku)

• 66 000 afghánských vojáků a policistů

• 52 000 bojovníků Tálibánu a dalších opozičních sil

• 48 000 afghánských civilistů

• 3846 amerických civilních zaměstnanců a smluvních dodavatelů

• 2448 amerických vojáků

• 1144 vojáků spojeneckých sil (včetně 14 Čechů)

• 444 záchranářů a humanitárních pracovníků

• 72 novinářů

• 934–978 miliardy amerických dolarů

To však byl teprve začátek. Jedním z těch, kdo se odvážili další pochybení pojmenovat veřejně, je plukovník Mike Jason, jenž předloni po 24 letech z armády odešel. „Selhali jsme ve snaze vybudovat afghánské i irácké síly jako instituce, protože jsme nevytvořili odpovídající infrastrukturu,“ napsal ve strhujícím textu pro časopis The Atlantic. Ona infrastruktura měla umožnit zavedení následujícího: vojenského vzdělání, výcviku, systému platů a odměn, přehledného systému kariérního postupu, co nejkvalitnějšího výběru nových uchazečů a principu odpovědnosti za vlastní konání.

Ještě horší policie

Další problém vidí Jason ve výcviku policie. Tu měli v Afghánistánu na starost také vojáci, kteří z definice nemají o práci policie jasné představy. Nikdo jiný to však dělat nemohl, protože – a to je další Rumsfeldův odkaz – veškerá komunikace s Afghánistánem probíhala přes ministerstvo obrany; kromě toho v USA nic jako federální policie neexistuje. Vojáci si proto pomáhali najímáním vysloužilých policistů, kteří sice byli dobrými praktiky, ale neměli potřebnou strategickou výbavu. Afghánská policie se tak stala ještě horší organizací než armáda. „Naučili jsme čety a roty dělat šťáry a ovládat checkpointy, ale nic dalšího,“ píše Jason. Odhaduje se, že na třicet procent policistů přeběhlo k Tálibánu ještě před začátkem osudového předminulého týdne.

Po prohrané bitvě je každý kaprál generálem, řeknete si snad; ale Jason není žádný kaprál. Sloužil v Německu, v Kosovu, v Kuvajtu, v Iráku i v Afghánistánu – a dobře si všímal, co se děje. Identifikoval ve vznikajících ozbrojených složkách Iráku i Afghánistánu stejné hlavní trable: korupci, nízkou morálku a motivaci, všudypřítomné užívání drog, mizernou údržbu a ještě horší logistiku.

Proč to nevěděli i jiní a nesoustředili se na to, ptáte se? I na to má Jason odpověď, která se zdá být klíčová: systém půlroční (maximálně roční) rotace amerických vojáků. Ten jim sice umožňuje kariérní postup, ale znemožňuje vytvoření potřebné důvěry mezi nimi a hostitelskou zemí.

Touž motivaci lze hledat za opakováním optimistických hesel, překrucováním statistik a dalšími PR metodami, jimiž se Američané snažili vytvořit dojem, že se jim ve válce daří lépe, než tomu bylo ve skutečnosti: hlavně si neudělat problém. Výsledkem je problém pro všechny; Joseph Heller by to nenapsal lépe. A lidem, jako je Wahídalláh Hášimí, to dalo napřed do ruky argumenty a nakonec i moc.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.