Grilující kutil u hospody sbírá houby
Milan Tesař se ve 42 fejetonech snaží pojmenovat naše největší národní úchylky
Mají Češi specifický životní způsob, jak být spokojený? Novinář Milan Tesař, který je známý díky svému skoro dvacetiletému angažmá v časopisu Reflex, o tom napsal knihu Štěstí po česku. Ta přináší 42 fejetonů, v nichž se snaží naše národní „úchylky“ pojmenovat. Vychází přitom z autobiografických vzpomínek na úsměvně pošetilé zvyky některých členů své rodiny i své vlastní, které doplňuje tvrdými daty statistického úřadu.
Na zdejší zvyky se snaží podívat z odstupu a zasadit je do širšího kontextu, takže někdy připomíná neméně podivné zahraniční paralely. A i když české chování kritizuje, nedělá to jako mravokárce, který by se od něj štítivě distancoval: uznává, že přese všechno on sám má pro dané projevy coby Čech slabost a pochopení. V zásadě podle autora platí, že se Češi dělí na dvě poloviny: buď sedí za plotem a grilují či kutí, anebo jdou kolem něj a „někam směřují“ – jako trempové, houbaři či rybáři.
Jedničky v kremaci
Jednotlivé texty jsou psány vtipně a odlehčeně. Například když autor líčí, jak silně dodnes, i v dospělém věku, prožívá hru Člověče, nezlob se! a co jí u nich doma většinou předchází: „Najednou ani nevíte jak, už před vámi na stole rozevírá hrací plán, maminka si nese víno ke stolu a z jejího pohledu lze vyčíst, jak se těší, až se zase bude tatínek vztekat. A taky že ano.“
V knize se navíc projevuje to, že autor byl dlouho vedoucím kulturního oddělení a také sám píše povídky či dramata: svůj výklad prokládá trefnými příklady z filmů i narážkami na české literární klasiky. A rovněž upozorňuje, že mnohé kulturní úspěchy Čechů v zahraničí nespravedlivě přehlížíme. Kapitoly jsou pečlivě vypointované a hojně se v nich pracuje s ironií či víceznačností. I prostá a obyčejná věc nebo činnost někdy v autorově výkladu získává obecnější platnost, ať to jsou akvária, nebo obložený chlebíček, v němž jako by šlo o to, uložit na jediný krajíc celý svět. Najít se na něm prý dají všechny vlastnosti, jaké bychom si přáli mít: „Chytrost (šikmý řez pečivem), předvídavost (použití tučné veky, kterou neproteče obsah chlebíčku, najmě majonéza), šikovnost (schopnost vyrobit ze sardelové pasty růži a z uheráku ozdobný kornout).“
Grilující kutil u hospody sbírá houby
Jedna z kapitol, které jsou zcela neironické a upřímně obdivné, je pak věnována zdejším hasičům, v nichž autor vidí rozhodující složku zdejšího spolkového života. Fyzicky tedy zachraňují životy jednotlivých lidí, ale obrazně i celých komunit: „Jako by často vylidňujícím se místům mimo centra dění tak jako při nehodě opakovaně z úst do úst dodávali kyslík a nutili je dál žít.“
V rozhovoru s Lucií Výbornou autor přiznal, že ne všechny české výjimečnosti se do knihy dostaly v podobě samostatných textů. Například u tématu kremace autor „narazil“ na svůj tvůrčí strop; hlavním kritériem totiž bylo psát laskavě a on nevěděl, jak tuto podmínku u žehu splnit. Takže se jen letmo mihne v souvislosti s autorovým shrnutím, že se Češi málo stěhují. A pokud má jednou přijít konec světa, zastihne nás prostě doma: „Tam je všechno, v čem jsme dobří – naše hospoda, kde pijeme do dna jako nikdo jiný na světě, náš les, kde můžeme sbírat houby, naše řeka plná ryb a nejlepší síť turistických značek na celém světě. I po ní dřív nebo později dojdeme na Onen svět a skončíme v ohni. I v počtu kremací jsme světové jedničky.“
Psí život
Tesař také často staví na paradoxech a protikladech a v zájmu dosažení těchto efektů si realitu někdy poněkud upravuje. Například kapitola o psech je založena na rozporech: autor nikdy psa nechtěl, ale vždycky ho z různých příčin měl; i když je škála emocí, kterou psovi vnucujeme, obrovská, „pes na nás kouká a emoci má jedinou – navalte něco k snědku“. Což samozřejmě odporuje závěrům většiny současných etologů, ovšem psí psychologie není hlavním tématem knihy.
Rozhodně existují knihy, které soudobé Česko líčí pesimističtěji (Zemský ráj jen na pohled: Krutá pravda o Češích očima našich polských sousedů) nebo texty vědecky preciznější a hlubší (Malý český člověk a skvělý český národ: Národní identita a postkomunistická transformace společnosti). V případě Štěstí po česku nejde o žádný vědecký traktát, ale to neznamená, že by se z knihy laický čtenář nemohl leccos dozvědět o soudobé české společnosti, či dokonce nemohl najít povzbuzení víry v základní kontinuitu některých všedních typů chování, které mohou mít hlubší význam (jako obyčejné pletení). A navíc se přitom může i upřímně zasmát. Někdo nešvarům autorovy rodiny, jiný i sám sobě.
Grilující kutil u hospody sbírá houby
Rozvoj italské mafie dává autor do souvislosti s podle něj brutálním přechodem od „feudalismu“ ke kapitalismu. Pod záštitou „minimálního státu“, který takříkajíc hledí jinam, si „podnikatelé s násilím“ přisvojovali kontrolu nad společností a postupně nahrazovali rodící se liberální moc i ve správě veřejného pořádku. Což neznamená, že by kapitalismus byl ze samotné své podstaty mafiánský. Záleží na politickém a právním prostředí, ve kterém se rozvíjí: „Pokud je tento rámec spravedlivý, pak se bude kapitalismus podílet na rozvoji společnosti; pokud je nezodpovědný nebo deregulovaný, pak se kapitalismus zvrhne v predátorství.“ Jeho představiteli přitom za určitých okolností mohou být i lidé považovaní za společenské či finanční elity.
Grilující kutil u hospody sbírá houby
Český antropolog rekapituluje důvody, které původní obyvatele Nové Guineje vedly ke kanibalismu. Někdy to byla touha po prestiži a zvyšování společenského postavení, jindy šlo o rituální činnosti spojené s přechodem mladých lidí do dospělosti či zkrátka touhu po pomstě. Někteří na znamení úcty konzumovali své zesnulé příbuzné. Obecně přitom nemluvíme o žádné výjimce: archeologické nálezy naznačují, že lidojedství provázelo lidstvo odpradávna. Případné návštěvníky ovšem Soukup uklidňuje, že soudobí Novoguinejci od těchto praktik již upustili: na většině míst ostrova asi nenajdeme jedinou tradiční kamennou sekeru, zato mobilní telefon je běžný...
Autor je spolupracovníkem redakce