Jana Bobošíková se v Rakousku jmenuje Richard Lugner. Vídeňský developer se i ve světovém bulváru proslavil tím, že na pompézní plesy ve vídeňské opeře pravidelně zval spíše céčkové než béčkové hollywoodské celebrity. Ve vlasti je však znám i jako věčný kandidát do všemožných politických funkcí, který nikdy nezaznamenal ani minimální voličský úspěch. Naposledy se Lugner neúspěšně ucházel o prezidentské křeslo v roce 2016.

Lugnerovi, přezdívanému též Mörtel, tedy malta, bude ovšem na podzim devadesát, a letošních prezidentských voleb, naplánovaných na 9. října, se tak už neúčastní. To je sice škoda, Mörtel však dokázal inspirovat mnoho „důstojných“ následovníků.

Podobně jako v Česku i v Rakousku projevilo o prezidentský úřad zájem přes dvě desítky většinou velmi bizarních kandidátů z řad konspiračních teoretiků, antivaxerů či radikálních katolíků, kteří chtějí nahradit rakouskou vládu Bohem. Podmínky pro kandidaturu nejsou v Rakousku tak striktní jako v Česku. Uchazeči musí být minimálně 35 let a mezi podporovateli musí sesbírat pouze šest tisíc úředně ověřených podpisů. Do pátečního termínu to stihlo splnit jen sedm zájemců o pobyt v Hofburgu. Příznivci výstřednosti mají ovšem i tak z čeho vybírat.

Lékař propagující alkoholismus

Fenoménem letošních voleb je bezesporu teprve pětatřicetiletý Dominik Wlazny, který potřebné podpisy sesbíral jako první. Wlazny je známější pod uměleckým pseudonymem Marco Pogo coby frontman punkové kapely Turbobier a zakladatel recesistické pivní strany Bierpartei. V té zaznamenal i první politický úspěch, když byl zvolen zastupitelem domovského vídeňského okresu Simmering. Je nejspíš také prvním politikem, který ve funkci na sto procent splnil volební program. Ten se totiž skládal pouze ze dvou bodů: otevření hospodských zahrádek v časech covidových lockdownů a zprovoznění pivní fontány.

Wlaznému nelze upřít talent za­ujmout a strhnout na sebe pozornost. Bylo by však chybou ho považovat za neumětelského influencera. V posledních měsících byla patrná proměna pivního recesisty. Namísto roztrhaného trička s logem punkové kapely sbírá stále častěji v saku a košili pozitivní reakce za argumentaci v politických debatách. Angažoval se v pomoci ukrajinským uprchlíkům, propagoval očkování proti covidu-19 a na koncertech Turbobier některé návštěvníky i osobně očkoval.

Profimedia.cz

Tázán v této souvislosti na kvalifikaci, překvapil propagátor nezřízeného alkoholismu tvrzením, že je vystudovaný lékař. Diplomová práce na vídeňské medicíně mezitím potvrdila pravdivost toho, co mnozí původě považovali jen za další vtip. Pogo alias Dr. Wlazny tak bývá považován za hlavní nebezpečí pro úřadujícího prezidenta Alexandera Van der Bellena. Prezidentem se asi nestane, může mu však přetáhnout nemálo zklamaných podporovatelů.

Proti očkování, proti Ukrajině

Pozici jak Van der Bellena, tak Wlazného ovšem posiluje skutečnost, že o hlasy voličů z opačného názorového proudu se pere výrazně více uchazečů. Pravicově populistická strana Svobodných (FPÖ) vyslala do voleb ombudsmana Waltera Rosenkranze. Ten by na část voličstva mohl zapůsobit tím, že se z pozice své funkce zabývá vyřizováním stížností na nejrůznější covidová omezení. Jinak je však jeho největší předností poměrně nudná osobnost.

Není spojen se žádnými korupčními skandály, drogovými večírky ani nebyl členem v neonacistické organizaci. Vzhledem k poměrům panujícím v FPÖ muselo být hledání takového kandidáta mimořádně složité. Strana ovšem potřebuje oslovit i voliče, kteří sice Van der Bellena nemusejí, zároveň však nespatřují zvláštní zalíbení ani v hajlování na koksu. Rosenkranz to řeší tak, že se nejraději nijak neprojevuje.

„Make Austria Grosz again“ je oproti tomu volební motto Geralda Grosze. Neoriginální převzetí hesla bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa dostatečně vypovídá o názorovém ukotvení kandidáta, který od roku 2013 žije se svým partnerem v registrovaném partnerství. Učedník tragicky zesnulého populisty Jörga Haidera po rozštěpení FPÖ vstoupil do Haiderovy nové strany BZÖ, v jejímž čele později i stál. Na prezidentskou kandidaturu se léta pilně připravoval a sbíral příznivce aktivitami na sociálních sítích i mezi publikem mediálního domu Wolfganga Fellnera, rakouské obdoby Jaromíra Soukupa. Do boje tak Grosz vstupuje jako kandidát disponující největším počtem followerů, což je v digitální éře jistě dobrý začátek.

Mediální pozadí má i Tassilo Wallentin, bývalý komentátor vlivného bulvárního deníku Kronen Zeitung. Tam také oznámil svou kandidaturu prostřednictvím třístránkového inzerátu poté, co se nedohodl na podpoře s FPÖ. V prezidentském úřadu chce bojovat především proti politickému establishmentu, uprchlíkům a nejspíš i proti Volodymyru Zelenskému, kterého považuje za „vysoce podezřelou osobu“. Wallentin vůbec opakovaně doporučuje Ukrajincům, aby zbytečně neprovokovali Vladimira Putina a Rusku se ve vlastním zájmu vzdali. Zmíněný inzerát mimochodem platil miliardář Frank Stronach, podobně jako Lugner letitá neúspěšná konstanta rakouské politiky.

Nejsložitější úlohu prosadit se bude mít poslední z „antivax“ kandidátů Michael Brunner. Toho si i některá rakouská média pletou s ministrem financí Magnusem Brunnerem. Prezidentský kandidát Brunner však není křesťanským demokratem, ale šéfem protiočkovací, protirouškovací a vůbec proticovidové straničky MFG. Vedle očkování mu podobně jako Wallentinovi leží na srdci hlavně opakovaně zdůrazňovaná neutralita Rakouska. To nelze v současné situaci interpretovat jinak než jako vstřícnost k putinovskému Rusku.

Jako poslední pak splnil podpisový limit výrobce zdravotní obuvi značky GEA Heinrich Staudinger. Ten se na veřejnosti proslavil hlavně spory s finančním úřadem a v roli prezidenta se chce zasadit za přírodu a proti chudobě.

Kuřák z metra

Z konstelace kandidátů, které třeba list Der Standard označuje za freakshow, profituje především úřadující prezident Van der Bellen. Ten v průzkumech se značným náskokem vede a podle politologů by se musel dopustit velmi vážných chyb, aby své očekávané vítězství ohrozil. Až daleko za ním zůstává kandidát Svobodných Rosenkranz.

To je extrémní rozdíl oproti minulým volbám, kdy o Van der Bellenově těsném vítězství nad kandidátem FPÖ musel rozhodnout až Ústavní soud.

Náruživý kuřák, který je občas k vidění při cestě do práce ve vídeňském metru, profituje z toho, že během svého funkčního období společnost dále nepolarizoval. Někdejší odpůrce na svou stranu nejspíš nepřetáhl, ale určitě výrazně otupil jejich antipatii vůči své osobě. I radikální odpůrce zelené ideologie tak hodí hlas spíš prověřenému a umírněnému Van der Bellenovi než nevypočitatelným anticovidovým věrozvěstům.