Sázky na to, kdo se stane po Joeu Bidenovi prezidentem Spojených států, jsou v tuhle chvíli velmi ošidné. Do listopadových voleb je ještě daleko a ukvapeným soudům je lepší se vyhnout. Jakkoli to po velmi slabém Bidenově výkonu v debatě s jeho největším politickým rivalem – a ještě více po nezdařeném atentátu na Donalda Trumpa ze 13. července – vypadalo, že je vše víceméně „ložené“, odstoupení úřadujícího prezidenta z obhajoby postu o týden později způsobilo, že karty se budou rozdávat znovu a souboj proběhne jinak.

Viceprezidentka Kamala Harrisová sice v dosavadní pozici nepředvedla žádný hvězdný výkon, ale už samotný fakt, že soupeření o Bílý dům nebude ve znamení dvou starých bílých mužů, z nichž jeden je nepředvídatelný a druhý evidentně chřadnoucí, důkladně překreslil hřiště. Nechme stranou ideologické preference a podívejme se na to prizmatem českých národních zájmů.

Ukrajina, NATO, Evropa

Zaprvé, pro Česko je opravdu důležité, jaký bude postoj americké exekutivy vůči evropským spojencům v NATO a vůči Ukrajině. Tady je zjevné, že Vladimir Putin si musí zcela jednoznačně přát vítězství tandemu Trump – Vance, který zřetelně dává najevo, že ukončení konfliktu na Ukrajině by sice bylo vysokou prioritou, ale za cenu de facto přiznání územních zisků Putinovi a přehození přinejmenším ekonomické odpovědnosti za to, jak se vyrovnat s důsledky, na Evropu.

Je klidně možné, že Trump by byl schopen „udělat deal“, jehož druhou stranou by bylo udělení bezpečnostních záruk Ukrajině, ale bez otevření členství země v NATO. Spoléhat na to ovšem nelze a Ukrajinci budou v každém případě roztrpčeni. Jejich motivace získat odstrašující sílu v podobě jaderných zbraní (jimiž NATO disponuje) je něco, co z téhle situace docela logicky vyplývá. Jenže právě jaderná krize je něco, co aliance nehodlá riskovat.

Kamala Harrisová podle očekávání bude držet dosavadní linii Bidenovy administrativy vůči Ukrajině. Sama tam byla vícekrát a zatím vždy slibovala, že „podpora USA bude trvat tak dlouho, jak bude zapotřebí“. Ale nedělejme si iluze, snaha najít nějakou „plichtu“ bude narůstat. A byť výsledek bude pro Rusko méně příznivý, Ukrajina kompletní územní integrity, jakou měla před rokem 2014, sotva dosáhne. A to i kdyby v listopadu 2024 vyhrála Kamala na celé čáře.

Mír bude, ale jaký?

EU není momentálně v kondici. A nesázel bych ani na to, že jsme schopni Ukrajině nabídnout, když už ne územní integritu před 24. únorem 2022 (natož pak před rokem 2014), tak alespoň perspektivu velmi rychlého členství v EU s masivními finančními transfery, velkorysými garančními schématy pro soukromé investory a otevřením evropského trhu pro ukrajinské vývozy. Poválečná obnova Ukrajiny se bez toho v žádném případě neobejde a Američané bezpochyby a bez rozdílu přenechají hlavní část nákladů Evropě.

Ale už jarní protesty zemědělců byly ochutnávkou toho, jak obtížné bude přiznat Ukrajině asymetrický přístup na trh (my jim rychle, oni nám pomaleji), který byl podstatou začleňování Česka, Slovenska, Polska i Maďarska do ekonomiky EU před skutečným vstupem v roce 2004. Přitom Ukrajina v EU znamená bezpodmínečnou změnu Společné zemědělské politiky. A zkuste říct farmářům, že dotací bude podstatně míň a že konkurence přitvrdí, protože Ukrajina má v zemědělství jasnou komparativní výhodu. Ve Francii, v Polsku, ale ani u nás to nebude žádná legrace.

Globální klimapolitika a cla

Městským ekologicko-progresivním voličům v EU se nebude líbit další volba. A sice fakt, že peníze nebudou na všechno. Dekarbonizace podle Fit for 55, natož pak neutrální „čisté emise“ do roku 2050 představují extrémně nákladné cíle. Nebudou dosažitelné zároveň s posílením obranyschopnosti, náklady na rozšíření EU a ještě k tomu masivními investicemi do vědy a výzkumu v zájmu zvýšení konkurenceschopnosti.

Argument, že konkurenceschopnost tkví právě v urychlené dekarbonizaci, nevypadá tak přesvědčivě v situaci, kdy cena emisní povolenky je oproti čínské konkurenci pětinásobná, už teď jsme biti jako žito. Samotná plánovaná vyrovnávací cla ve výši cenového rozdílu sice mohou chránit evropské producenty, ale stejně jako každá jiná celní ochrana zvednou „tuzemskou“ cenovou hladinu. EU ostatní konkurenty lidově řečeno „nepřetlačí“.

Hrot 24, Pavel Svatoš

Efekt bude podobný jako v případě jednoho z nejslabších míst očekávané hospodářské politiky v případě, že z klání vyjde jako vítěz Donald Trump. Tedy pokud dá na ty rádce, kteří mu doporučují snižovat zdanění příjmů amerických voličů a vzniklé výpadky pokrýt plošnou celní přirážkou na veškeré (nejen čínské) dovozy ve výši deset procent. I kdyby to bylo perfektně fiskálně neutrální, celý efekt bude, že lidem zůstane v peněžence více peněz, které vydají na dražší zboží, takže reálně si nijak zvlášť nepolepší. Nelze totiž spoléhat na to, že vývozci do USA vstřebají všechny náklady na clo na úkor svých marží.

Jinak řečeno, cenová hladina v USA také stoupne, byť z jiných důvodů než v EU, což by za jinak nezměněných okolností mělo znamenat vzestup měnově politických sazeb, jak na inflaci bude muset reagovat Fed – čili americká centrální banka. Vysoké úrokové sazby zpravidla nesvědčí cenám akcií, do nichž mají Američané investovanou podstatnou část úspor na stáří.

Úplnou katastrofou by pak byla snaha udělat centrální banku povolnou a dosadit do ní lidi, kteří budou prezidentovi odečítat ze rtů a doručí „levné peníze“. Finanční trhy by na něco takového reagovaly velmi negativně. Odnesl by to nejen dolar, ale i celkové finanční podmínky. Vzhledem k Trumpově backgroundu ovšem nepředpokládám, že by tyhle nápady z širšího okolí presumptivního prezidenta dostaly šanci na uplatnění.

Co lze očekávat naopak na sto procent, je přitvrzení postupu vůči ilegálnímu přistěhovalectví, především přes hranici s Mexikem. Trump teď chytře začal navíc argumentovat, že ilegálové berou práci Afroameričanům a starousedlým Latinos. Tady vyhrává u Američanů na body výrazně, na trhu práce to nejspíše zvedne mzdové náklady, které se opět minimálně zčásti přelijí do cen v profesích, kde je podíl ilegálů vysoký.

Zatímco o Trumpových představách o hospodářské politice jakési povědomí existuje, Kamala Harrisová v tomto ohledu představuje téměř nepopsaný list. Víme, že se angažovala, pokud jde o daňové úlevy na děti a péči o ně, rodičovské volno a zvýšení dostupnosti zdravotní péče. To všechno jsou věci, které by v evropském kontextu vypadaly jako běžná sociální politika, v Americe jsou však označovány za jasné známky příchylnosti k socialismu.

V obchodní politice bude tvrdá k Číně, ale nikoli ve vztazích vůči EU. Což je z hlediska Česka nezanedbatelný rozdíl, pokud vezmeme v potaz, že v americké konečné spotřebě končí významná část vyvezené české přidané hodnoty (druhé až třetí místo spolu s Francií, hned za Německem).

Hrot 24, Pavel Svatoš

Asi nikdo nebude napadat zvýhodněné financování pro malé a střední podniky a z ekonomického hlediska lze vcelku dobře ospravedlnit, když si bude chtít posvítit na tržní postavení technologických gigantů z hlediska soutěžního práva. Spojené státy sice za Kamaly budou podstatně nakloněnější otázkám globální klimatické změny než v případě Donalda Trumpa, který je vůči nim a zejména jakýmkoli omezením z toho vyplývajícím zcela negativní.

Jedna věc jsou velkorysé dotace na podporu obnovitelných zdrojů (ty už mají své příjemce, kteří si je budou chtít podržet), druhá věc je třeba postoj k fosilním palivům, neřkuli k ekologickým daním či regulacím. Pokud chce Harrisová vyhrát, bude muset v této oblasti spíše ubrat než přitvrdit (třeba frakování ve voličsky důležitých státech, kde se bude rozhodovat, je citlivé téma).

S tím, jak americká ekonomika přece jen zpomaluje a v paměti zůstává čerstvá vzpomínka na inflační vlnu, tahá Kamala Harrisová za kratší konec, i kdyby odpovědnost přikládali voliči spíše Bidenovi. Koneckonců ani čerstvý průzkum veřejného mínění ze začátku srpna, kde dopadla Harrisová lépe, než se čekalo (náskok o tři procentní body, v rozsahu statistické chyby), nenasvědčuje tomu, že by měly Američané pocit její vyšší kompetence v ekonomických záležitostech.

Tam je zase o tři procentní body náskok ve prospěch Donalda Trumpa. Jenže, jak bylo uvedeno hned na začátku, do 5. listopadu je hodně daleko a vše se může ještě několikrát otočit. Na každý pád to nebude mít Donald tak jednoduché, jak ještě před pár týdny mohl doufat, než se křehoučký, ale tvrdohlavý Joe Biden nechal přesvědčit.