Ten obrat je pozoruhodný: deset let zpátky dokázala Evropská komise během jednoho roku otočit o 180 stupňů – od měření „výkonu“ členských zemí podle fiskální expanze k posuzování toho, jak „ambiciózně“ je nastaveno jejich „fiskální úsilí“. Letos nějaké fiskální úsilí fakt neřeší nikdo, ani kdysi exemplární Německo, a podle toho budou veřejné finance ve všech zemích postižených koronavirem vypadat. V tak mimořádném roce je nutné brzdit pád spotřeby, držet zaměstnanost a zkusit rozhýbat veřejné investice. O to zajímavější bude sledovat, jak se k normálu, včetně veřejných financí, jednotlivé země došplhají v příštím roce a těch následujících.

Pokud jde o Česko, jsou tady dvě podstatné věci. Zaprvé účinnost podniknutých opatření z hlediska spotřeby a investic a zadruhé vzít na vědomí, že když všichni dělají to samé, nevyhnutelně dostanou jiné výsledky, což předznamenává vývoj do budoucna.

Strašidlo schodek

Jak oznámilo české ministerstvo financí, hospodaření státního rozpočtu na konci července skončilo deficitem očištěným o saldo vztahů s EU (lépe se čerpá) 209 miliard korun. Samozřejmě, že je to historický rekord. Ale i kdyby vláda nechala běžet vývoj samospádem, jinak řečeno neposkytla žádné úlevy, které snížily příjmy, a nezvedla výdaje oproti původnímu schválenému rozpočtu ani o pětník, skončil by státní rozpočet na tuto roční dobu strašidelným schodkem 97,2 miliardy.

Ten rozdíl skoro 112 miliard je stimul, který položila na oltář boje proti recesi vláda. Dostala za to podle předběžných údajů statistického úřadu pokles HDP v druhém čtvrtletí, který je v mezinárodním srovnání i se zeměmi, které pandemii srovnatelně zvládly, vlastně překvapivě dobrý. Pokud nejde o omyl statistiků, znamená to, že je výkon zralý na pochvalu?

Směr chytré investice

Pojďme se podívat dovnitř struktury. Zjistíme, že ne tak docela. Marketingově se prodávají investice a předpokládejme, že stát udrží tempo kolem 50 procent meziročního nárůstu a namotivuje transfery i kraje a obce, aby se do investování také opřely. Problém je, že investice veřejného sektoru jsou nesrovnatelně nižší než ty soukromé, ať již firem, či domácností, jež většinou investují do bydlení. Pravda je taková, že dosavadní navýšení kapitálových výdajů je v absolutním přírůstku nějakých 26 miliard, což bledne v meziročním srovnání s růstem sociálních výdajů o více než 48 miliard na sociálních dávkách, z nichž většina představuje permanentní navýšení základu, který se bude vracet i v následujících letech.

Ani transfery podnikatelským subjektům, které v meziročním navýšení do července převyšují ty proklamované investice o miliardu korun, nezmizejí jen tak. Protože jestli si myslíte, že odstavování od „korporátního welfaru“ je snadné, tak se mýlíte – boj za snížení efektivních sazeb korporátní daně přes zvýšení odečitatelných položek, zrychlených odpisů a podobných nástrojů a investičních dotací se teprve rozběhne, protože od plošných podpor přece potřebujeme přejít k selektivním, chytrým investicím.

Zbývá odpověď na otázku: Když všichni dělají to samé, nemá to ty samé výsledky? Při stejném fiskálním stimulu se nám vrátí do rozpočtu mnohem méně peněz než zemím, které jsou méně dovozně závislé ve spotřebě i v dovozu investičního zboží. Prostě to nakoupíme v cizině, a když si nenakoupíme budoucí produktivitu víc než současnou spotřebu, uvidíme to mnohem více na dluhu než na hospodářském růstu. Tak jenom, abychom věděli, do čeho jdeme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Miroslav Zámečník